Jak vznikne sázka ...

Sázka přijata...

Není tajemstvím, že jsem před nedávnem začala malovat. I když jsem spíše pastelkový typ, tak jedny Vánoce tomu daly na frak a ze mě se přes noc stal umělec s plátnem a štětcem v ruce. I když za úplného nováčka se nepovažuji, protože jsem s malováním začala, když mi bylo 6. Chodila jsem také do malířské školy a vyhrála pár dětských soutěží. Dokonce si vzpomínám, že jsem z jedné ze soutěží dostala vyrozumění, že 9leté dítě toto přece nemohlo nakreslit, a proto jsem byla diskvalifikována ...

Roky plynuly a můj zájem o malování trošku ustal, až jsem se po čase vrátila k tužce a pastelkám. Opět jsem začala kreslit pro zábavu, ale vždy mě to táhlo k plátnu, jen jsem neměla odvahu s tím začít. A pak jsem dostala plátno s akrylovými barvami pod vánoční stromeček a bylo vymalováno. Neskutečné se stalo skutečným ... 

Většinou jsem malovala černé siluety na barevný podklad, protože byly jednodušší a pro mě lépe uchopitelné a měla jsem pocit, že se zlepšuji i v detailech, a pak přišel osudný den v práci, kdy mi kolega poslal obrázek a řekl: "Toto zkus namalovat."

Tím byla sázka přijata.

Se spoustou věcí jsem se skutečně trápila. Musela jsem hodně barev míchat, naučit se vrstvit barvu, trošku stínovat. Ještě to není úplně dokonalé, ale pro mě to bylo jako stoupat na nejvyšší horu světa bez kyslíkové bomby a natrénované fyzičky. Díky tomu jsem zjistila, jak moc mě malování baví a také, že jsem zase o krůček blíž ke knize s vlastními ilustracemi ...

Bohu dík za sázky a "otravné" kolegy, kteří mě hecují na mé vlastní maximum. 

Illidan World of Warcraft

Tento obrázek dostane kolega z výzvy, ale nesmutněte, zvažuji, že až se budu chtít s některými dalšími obrázky rozloučit, zatím jsem k výtvorům citově vázaná, tak je buď prodám, nebo rozdám, komu se budou líbit ... 

Díky všem, kteří mě inspirujete a hecujete, aspoň vidíte reálný výsledek ... 

Litanie ...

Není tomu tak dávno, co vznikla rubrika o paní Slepičkové, která především reflektuje vztahy sousedů žijících někde kolem nás. Nevím, zda mám tuto zkušenost pouze já, protože bydlím v domě, kde majitelé bytů jsou důchodci, ale v poslední době je těch škodolibých příběhů čím dál tím víc a především přestávají být úsměvné ... 

Sypání kočičího trusu na prahy dveří, či odpadků, nebo zanechávání otevřených lahví na prahu, aby si člověk fyzicky ublížil. Neustálé se vměšování do vašeho soukromí, a pokud nereagujete, vymýšlí další a další slátaniny, které bych nedokázala vymyslet ani s veškerým úsilím za sto let, a to jsem spisovatelkou už víc než 13 let, jsou jen malou ukázkou toho, v jaké společnosti se nacházíme ...

Vždy jsem na tento blog psala především pozitivní věci, ale z tohoto špinění, přisvojování si cizích zásluh a vymýšlení si, které znám i ze školního, pracovního prostředí, aby lidé na úkor ostatních získali něco, na co sami nemají dostatek rozumu, zkušeností, osobnosti, názorů, vůle, talentu, tak lžou a překrucují pravdu, mi již není nejlépe ... 

Pokud máte obdobnou zkušenost, dejte mi vědět. Budu ráda za názory. Třeba se s tím vypořádám lépe, než litanii na dané téma ...

Příběhy o sousedech stále sepisuji a snažím se z neúsměvných témat vytvořit úsměvné. Pokud si chcete počíst a přidat mi tak pár shlédnutí mého blogu, čímž mě podporujete v dalším tvoření, tak klikněte na odkazy níže, které vás navedou na dané téma (nebo záložka Život s paní Slepičkovou). 

Život s paní Slepičkovou - Předmluva

1. kapitola: Seznámení

2. kapitola: Škraloup číslo dva

3. kapitola: Zrození vysavače

4. kapitola: Rekonstrukce

5. kapitola: Funkce temného kouzla

Brzy se jistě objeví nové příběhy, protože přichází čas prázdnin, a tudíž dovolených a je větší možnost chytnout nějakou tu slinu zase něco vyplodit...

Díky, že jste stále se mnou a čtete už 88 příspěvek ...

Jak okusit něco nového - První setkání s LANÝŽem ...

Tatarák s lanýžem ...

Před několik málo dny přijela na návštěvu jedna z mých kamarádek, a proto jsem se rozhodla, že navštívíme jeden z nových podniků, který se znenadání objevil v Ostravě Pustkovci. Nepatřím mezi gurmány, ale ráda ochutnávám nová jídla a především nezvyklé chutě. A proč? Protože mám pocit, jako bych cestovala skrz všechny kuchyně světa ...

A tak začala story, jak jsem se měla možnost poprvé poprat s LANÝŽEM ...

Když slyším slovo lanýž, tak se mi do podvědomí vkrádá nepříliš vábná představa divokého prasete chrochtajícího někde na poli, kde zarývá svůj rypák a hledá zmíněnou lahůdku. Nikdy jsem však houbu neviděla ani na obrázku a rozhodně jsem neměla možnost ji ochutnat; i když už jsem ochutnávala kde co: například moučného červa jak osmaženého, tak živého. A teď přišla možnost vše zkusit ...

Ráda bych popsala jakou to vše mělo chuť, ale přiznám se, že opěvovanou lahůdku jsem necítila díky famóznímu masu. Na tatarák jsem se vážně těšila a po těch pár dnech necítím, že by mi to maso nějak uškodilo. Mělo to však jednu malou chybu, jak by řekla moje rodina: "smrdělo to málem", a tak mé oko v jídelním lístku padlo na dezert. Na zmrzlinu, abych byla přesnější ...

Vanilkovo - oříškovo - lanýžová zmrzlina se sušenkou ...

Číšnice si vše zapsala a na chvíli se vzdálila od stolu. Po asi 30 vteřinách opět stála u nás; jakoby se omlouvala, začala vysvětlovat:
"Máme dnes tři druhy zmrzliny. Vanilkovou, lískový oříšek a ...," otočila se směrem k výdejnímu okénku, kde na ni kuchař kývl hlavou, "a lanýžovou." Dlouhá pauza, opět pohled někam přes rameno.
,Hmmmm, to zní vážně zajímavě,'pomyslela jsem si. Číšnice však pokračovala:
"Víte, ta lanýžová," začala opět omluvně s tónem, který poukazoval na drb století, "má takovou specifickou chuť." Slovo specifickou vyslovila s grimasou ve tváři, který mě doslova vybízel, abych si ji raději neobjednávala, protože to  určitě pak asi vrátím celé. "Ne každému chutná." dodala a svraštila nos.
"Tak ji zkusím." odpověděla jsem a bylo rozhodnuto, servírka s hlubokým výdechem odešla.

Teď už jsem na tu zmrzlinu byla vážně zvědavá. Říkala jsem si, že pokud na mě nezachrochtá, tak ji klidně zblajznu, ať je sebehnusnější.

Pohár přistál do deseti minut na stole a mě nenapadlo nic jiného, než hledat lanýžou zmrzlinu malou lžičkou. Rýpala jsem do každého kopečku a komentovala s mraženou pusou, s jazykem přilepeným na patře chuť zmrzliny, kterou jsem měla v ústech. Tak vanilková, pak oříšková, nějaký krém a konečně lanýžová ...

Nejprve cítím šílenou pachuť v ústech, jako bych rozžvýkala smradlavé ponožky (ne, že bych je někdy žvýkala, ale dokážu si představit, jak se asi cítilo prase, které hledá houbu v bahně) ... číšnice stále kroužila kolem stolu, popřípadě na mě házela očko, jestli už jsem tu lanýžovou ochutnala, nebo ne. Měla jsem pocit, jako by se snad s kuchařem vsadila, zda ji vyplivnu, nebo jestli pohár dojím ... Nad původní chutí zvítězil asi sladký cukr ... A tak jsem zkoušela zmrzlinu stále dokola, až jsem narazila na dno misky ...

Zážitek to byl úžasný a snad bych si lanýžovku, jak jsem si ji s láskou pojmenovala, objednala znovu, ale vím jistě, že nebude patřit mezi mé oblíbené ... Pokud byste rádi šli v mých šlépějích, tak doporučím podnik Stračena Pub v Pustkovci, kde se kromě tataráku a zmrzliny můžete potkat s číšnicí s koulejícíma očima ...

Všem přeji Dobrou chuť a budu se těšit zase u nějakého kulinářského zážitku:

vždyť o to je život zajímavější ...

P.S. pokud si chcete houbu vygooglit, tak se do toho nepouštějte těsně před konzumací, nevypadá příliš vábně 😇

Jak začít cestovat - první ROAD TRIP...

Parlament, Budapešť 

Neznám nic lepšího, než když se ve vás probudí touha něco dělat. Něco, co vás bude naplňovat a neuvěřitelně bavit, a pak přijde fáze číslo dvě: Plánování, jak toho dosáhnout ...

Pro mě je cestování dobrodružství, i když patřím spíše mezi lidi, kteří mají spousty obav a maluji si ty nejhorší scénáře, co by se na dané cestě mohlo stát, což se nakonec kupodivu stane, jsem také člověk, který se živí krizovým manažmentem, a tudíž jsem zvyklá krizové situace řešit, a to nejen na dovolených ...

Začínám tedy cestou někam, kde se domluvím a kde to už i trošku znám, a zkouším malý "road trip", což je název pro cestování do měst, nebo míst, kam se přepravujete vlastním nebo půjčeným autem a nejste v místě déle než jeden, dva dny ...

Testuji poprvé stránku booking.com, kde si rezervuji ubytování a parkování, a to ve dvou městech Maďarska - Sárvár (neboli město bahna) a Budapešť. Při této příležitosti navštívím Pannonia ring, což je okruh, kam si kluci jedou zajezdit, a pro mě toto místo bude premiéra ...

Parlament, Budapešť

V obou městech jsem již kdysi byla; navíc Budapešť znám jako Ostravu, protože jsem v ní studovala, a také jsem zde dělala průvodce pro své kamarády, kteří ji chtěli navštívit a nechtěli se bát, že se nedomluví. Nové je, že si ubytování a cestu snažím zařídit jinak, tak aby mi to pomohlo při dalším cestování do vzdálenějších destinací nebo na místa, kde se mi bude hůře domlouvat. Poprvé nebudu bydlet přímo u Parlamentu v hostelu, který znám už několik let, protože již nebylo volné místo v daný čas, kdy se v hlavním městě budu nalézat ...

Držte mi tedy pěsti na prvním ROAD TRIP v životě, protože vše se má okusit a jsem zvědavá, jestli se mi tato forma cestování zalíbí, či nikoliv. S výsledkem a také popisem některých míst se ještě vrátím  ...

Jak seniorky blogují ...

Dnes jsem se velkou oklikou dostala k článku, který uváděl tři ženy přes šedesát - jedna z nich dokonce překročila magickou stovku - všechny píšou blog a mají úspěch i u mladých lidí. Bylo zajímavé zjistit, že jsou na světě ženy, které jsou ochotny podělit se o svůj úspěch touto formou, je to natolik obohacující, že jsem došla k závěru, že pokud něco člověk skutečně chce, nedokáže ho v tom limitovat ani věk ...

Pokud se chcete také inspirovat, tak článek najdete zde. Stačí kliknout:

Seniorky pronikly mezi blogerky ...

Na druhou stranu si ale nemyslím, že naše sny na nás budou čekat věčně, takže šup, choďte zapnout své počítače a začněte psát nebo si vezměte štětce a začněte malovat, péct, cestovat, cvičit ... prostě to, k čemu vás vaše vědomí, srdce táhne. Nebojte se udělat první krok k tomu, co chcete, a nenechte se přesvědčovat, odrazovat okolím, že jste na to staří, mladí, nezkušení, až příliš zkušení, apod. Nemusíte se přece nikomu zpovídat ... 

A pokud ještě nevíte, co to je, tak k tomu snad jen, že začíná nejlepší období na přemýšlení: magické Léto. Na dovolených u vody máte možnost přemýšlet, co by to mohlo být ...

Mno a co se týče mě, jdu malovat pro charitu, protože letošek mi ukázal, že bychom nic neměli brát jako samozřejmost a jelikož ne všichni máme štěstí mít práci, která nám pomáhá platit i naše sny, tak některým bude fajn i trošku pomoci ...

Budu se těšit u dalšího příspěvku, třeba právě o charitě, a pokud se nechám inspirovat tímto článkem také, tak mě čeká ještě hodně dlouhá kariéra v blogovaní.

Mám se tedy také na co těšit a snad i vy ... 

😉😈

Jak si splnit sny ...

Potštát, Na samotě u lesa

Téma mě posledních pár dní docela pronásleduje, a proto jsem ho zařadila do mého dalšího příspěvku. První asi bylo mé osobní posezení na samotě u lesa, kde jsem uvažovala o tom, kam bych letos chtěla jet na dovolenou, nebo na výlety a přemýšlela jsem, jak to udělat se zbytkem dovolené a pracemi, časem a především místy, které bych chtěla vidět ...

Po návratu domů, kdy jsem si vybalila věci a posadila jsem se k filmu, se mi ozvala kamarádka, kterou jsem již skutečně hodně dlouho neviděla a odkázala na mě začínající umělkyni, která přesně věděla, co chce dosáhnout, ale zatím nenašla směr. Vydat si knihu, kterou poslala do všech možných nakladatelství, ale prozatím bez úspěchu. S podivem jsem přijala fakt, že se jí nikdo neozval ... Byla to zajímavá komunikace, jako bych se vrátila zpět v čase ...

Je to těžké? Nevadí. Zvládneme vše.

Nejde to? Nevadí. Najdeme směr.

Asi mi to nadšení v poslední době trochu chybí, a proto mě další odkaz dokonale rozložil. Nedávno jsem se přidala do skupiny o cestování a poznávání bláznů, kteří rádi zkouší nové věci, a objevila se tam holčina, která v tuto chvíli někde přechází pohoří v Kanadě, spí s medvědy a píše svůj blog, který je sestaven z bodů takzvaného "bucketlistu" (https://www.holkasbucketlistem.com/) ... Tak proč ne, že?

Myslím si, že každý z nás má nějaký takový list, kde si píše, co by rád udělal, změnil, navštívil a když dostanete od života kopanec, tak o tom začnete uvažovat ještě víc, pak si začnete své sny sepisovat urputněji a najednou zjistíte, že jste na cestě za dobrodružstvím ...

Vzpomněla jsem si na svůj dávný list a padla tam takováto přání:

1) Vystudovat český jazyk - povedlo se 

2) studovat v Budapešti - podařilo se mi v Maďarsku studovat 2krát

3) státní jazyková zkouška z maďarštiny - mám od roku 2009 C1 z Budapešti

4) vydat si knihu - vydány zatím 2

5) mít jazykové zkoušky z 5 jazyků - zatím jen 2 (na další 2 jsem připravena, zatím není vůle podrobit se zkoušce)

6) být v rádiu - 2 pořady o mně

7) pracovat v TV - pracovala jsem nejen pro TV, ale take různá média (9,5 let)

8) napsat scénář podle své fantasy a zkusit film

9) ilustrovat si vlastní knihu

10) prodávat vlastní obrazy

11) cestovat - na to mám vlastní list

Růžově označené body přibyly na můj seznam nedávno a asi je těch plánů ještě trošku víc, ale myslím, že pokud si chcete něco splnit, tak je to nejlepší metoda. A pokud vás nepřesvědčím já, tak alespoň velikán jako je Walt Disney, kterého jsem jistě již citovala, ale co už: opakování matka moudrosti:

Když o tom dokážeš snít, umíš to i udělat. 

Walt Disney

Mějte se pěkně a zase někdy se budu těšit a hurá na další list přání...

Bratislava z pohledu mužů ...

Při cestování byla každý rok moje tradice jedno hlavní město a nějaká země. Tyto dva objekty se nalézaly nezávisle na sobě, tzn jedno hlavní město v jedné zemi a jiná procestovaná země. Rok 2018 jsem tedy začala Bratislavou ... 

Mercedes GT3

I když ji znám velice dobře, protože jsem se kousek od ní narodila, tak se mi letošní výlet naskytl z pohledu dvou chlapů, kteří mají rádi motoristické sporty. Prý chodit po památkách v mrazu je spíše ženskou záležitostí, kor když je venku mínus 16 stupňů. Chlapi byli v přesile, tak jsem se nechala povodit po místech, které neznám a které oni považují za "TOP" a mým čtenářkám snad dodám pár rad, jak zabavit svého partnera, když vy chcete třeba na nákupy a to se hodí ...

Elephant dinner Lamač - Bratislava

Junior Elephant hamburger

První zastávka bylo samozřejmě jídlo. S prázdnými žaludky se z mužů stávají nepříjemní chlapi. A co nejvíc zasytí než obrovský hamburger?! Byla docela chumelenice, když jsme zastavili u trošku malého restauračního zařízení. O to hezčí bylo přivítání v totálním americkém retro stylu, jak jsem to vídala jen ve filmech. Nechala jsem si doporučit něco malého a přistál mi na talíři o něco méně napěchovaný hamburger než u chlapců, tak zvaná "junior" porce, což nevím, jak by to spořádalo dítě, když jsem zvládla pouze oblohu - hranolky s cibulovými kroužky. Ale skvělý teda byl, o tom žádná ...

Národní motokárové centrum ...

Další zastávkou byla pro kluky motokárová hala. Jak nejlépe zabavit muže než autem, i když takovým malým. Právě závodili na motorbicích, tak se bylo i na co dívat, než jsme do motokár zasedli sami a kroužili jsme na dráze. Tedy já jsem kroužila, chlapci závodili a snažili se o rekord trati. Jediná nevýhoda dráhy byla zima. Bohužel jsem si nevzala zimní rukavice a ruce mi promrzli natolik, že jsem nebyla schopna sundat ani helmu, natož dvoje rukavice, které jsem vyfasovala po několika kroužení po spíše, jak mi bylo řečeno, "technické dráze".

Slovenská reštaurácia

A abych neochudila čtenáře o tradiční Bratislavu, tak jedna z dalších zastávek byla typická slovenská restaurace, kde jsme se nacpali slovenskými brynzovými haluškami. Mňam, ještě teď se mi o nich zdá ...

Pokud jsem vás aspoň trošku navnadila, tak šup na vlak nebo na autobus, nebo do auta a jeďte, jistě v sobě toto hlavní město skrývá ještě další perly, které bych neviděla, nebýt tam s fanatiky přes auta. Takže velké děkuji a zase příště se budu na vás těšit, třeba z dalšího pobytu ...