Jak zvládnout dvě lekce naráz …

Kolem poloviny měsíce si všímám podle návštěvnosti, že hodně z Vás prohlíží, zda na mém blogu něco přistálo, či nikoliv. Žízníte po dalším příběhu z mojí kuchařky ... 

Spousta práce a aktivit si vybírá svou daň, a proto můj blog chřadne. Ovšem je to jen zdánlivý stav, neboť už dva dny se věnuji svému domácímu úkolu do scenáristiky, který bych měla poslat tento týden.

První hodnocení úkolu dopadlo smířlivě: "Možná jste ne úplně dobře porozuměla tomu, jak a podle čeho se příběh typově třídí. Ještě na to do lekce mrkněte. Ale jinak je to velmi dobře zvládnutý úkol.“ Potvrzuje však dávno známé pravidlo, které již o sobě vím. Teorie nic moc, praxe je lepší. A jak jistě už všichni víme:

Praxe je víc než teorie!

A přece mě paní lektorka neodradí tak rychle. Teprve jsem začala. Začínám tedy bojovat s dalším úkolem. Druhá a třetí lekce se zaměřuje na budování postav. Říkám si: To bude něco snadnějšího. V rámci knih jsem postavy popisovala jedna báseň. OMYL … není …

Zjišťuji hned při prvním nahlédnutí do papírů, že i popisy postav mají určitá pravidla a formu zpracování. Chytám se tedy za hlavu a s otevřenými ústy začínám přemýšlet nad tím, jak s perem v ruce vyšermovat alespoň hodnocení: „Tak jste to nějak zvládla.“ No, přátelé (povzdechnu si zhluboka, protože to jinak ani nejde), pachtím se s tím úkolem už dva dny, jsem teprve v polovině, a to mám popsat pouze 3 postavy: Libuši a Petra Šafránkovi a Alžbětu Slepičkovou, moje hlavní postavy.

Můj mozek nechápe, že paní Slepičkovou nemůže popsat jen jako „drbnu“. Přitom všichni takovéto typy žen známe z vlastního okolí. Důchodkyně vševědky, které připlácávají své velké slechy na dveře ostatních sousedů při bohu milé činnosti vytírání podlah ve schodišti. Uff … musím uvažovat, kolik je jí let, zda má manžela, jestli měla někdy děti, co za práci vykonávala před tím. Správný scénárista prý zná celý život svých postav. 

Nevím, zda se životem této paní chci natolik zabývat. A pak mě napadne další věta z lekce: scénárista rozhoduje, kdo bude žít a kdo umře. I když paní Slepičkovu nemůžu poslat do kytek nebo úmlátit lopatou, protože je nedílnou součástí příběhu, tak ji aspoň můžu na papíře solidně nenávidět. Dám ji tlusté brýle, skoliózu, bradavici … Nebyla by to úžasná postava?! Nebyla!

Nikdo by mi tuto osobu neuvěřil.

A takto se dohaduji o všem, proto mi úkol trvá tak dlouho. Jdu se tedy soustředit na svoje postavy, se kterými teď žiji v jedné domácnosti, a zase se Vám ozvu …

Buďte se mnou. Ještě se se svou story vrátím …

Jak začít s filmem …

Jako správný blázen do umění jsem se jednoho dne po vydatném spánku rozhodla, že vstanu a začnu něco nového. Vyřítila jsem se z postele k počítači, zasedla za stůl a přemýšlela, co ne zcela jednoduchého bych mohla zvládnout a týkalo by se to psaní. Napadl mě film, protože při otevírání Disney shopu v Kodani v roce 2013 jsem na své cestě potkala člověka, který má vystudovanou FAMU (obor režie) a který mi přislíbil pomoc. Co však zfilmovat?

Nápadů je spousta a povídek jakbysmet, ale … V těchto případech mě slovo „ale“ docela škrtí. Dusí mě smyčka, z níž se snažím dostat, abych našla to správné řešení. A najednou mě napadá ideální varianta. Smyčka se uvolňuje a moje plíce nabírají další inspiraci.

Česká republika je známá svými pohádkami, tak proč nezfilmovat svoji fantasy pro děti? Jsem nadšena. Než však začnu, měla bych se rozhodnout, na čem se naučím scénář psát, a tak přijde další nápad. Co takhle povídku, kterou vydám v příští knize a která je již připravena a dýchá vlastním životem několik let?! Těžký život dobrodruha je ideální variantou, i když pracovní název bude muset být pozměněn (naleznete ji v záložce Z mé tvorby).

Přihlašuji se tedy na internetový kurz, který skýtá vzdělání nejen ve filmové, seriálové tvorbě, ale také v televizní zábavě. Nový rok začal a mám za sebou první lekci, která by měla patřit mezi ty jednodušší. Vyjádření jednou větou, přesněji 10 slovy, smysl nastíněné situace bylo jedno z lehčích cvičení. Pak přichází dívání se na 3 vybrané filmy a zařazení do terminologie, kterou jsem si nastudovala samostudiem. Poslední enter a dělám mexickou vlnu u počítače poté, co odešlu první email s domácím úkolem a dostávám odpověď, že zpráva byla přijata.

Co se bude dít dál, uvidím. Napětí mi však pulzuje v očním víčku a srdce vybočuje vzrušením z rytmu. Než přijde odpověď od lektorky, čtu další lekci a připravuji se na nový domácí úkol. Tak snad zase za týden vše zvládnu, do té doby přemýšlím o dalších projektech …

Zůstaňte se mnou, story pokračuje …

Proč píšu scénář … (nástrahy filmu…)

Dlouho jsem se zabývala myšlenkou napsat svůj vlastní film. Přimělo mě k tomu mnoho pohnutek, které vyústily v předplacení online kurzu scenáristiky. Je to jako začít psát blog. Spousta neznámých věcí a situací, ztráta několika hodin času úvahami a mnoho dní strávených přemýšlením a psaním na notebooku. Ztráta kontaktu s lidmi, s nimiž jsem se setkávala pravidelně.

Takže se Vám, přátelé moji, omlouvám, ale začíná období psaní, abych zvládla při pracovní náročnosti, kterou mám, i tuto novou aktivitu - Kdo jste na pochybách, vězte, že je pro mě jedním z životních snů, takže neberte mou nepřítomnost na některých Vašich oslavách jako nedostatečnou lásku k Vaší osobě, nýbrž jako oběť pro můj životní sen.

Scenáristika je pro mě jiným druhem psaní, než jsem byla zvyklá doteď. Čekají mě jiné nástrahy než u knih, blogu, webovek, copywritingu, novinařině nebo překladů. Ano, toto vše už jsem zvládla prostudovat a naučit se na profesionální úrovni, či formy striktně rozlišovat, když bylo třeba.

Scénář, který se musí odevzdávat, se nepřibližuje k žádným dosavadním textům, které jsem vytvořila, i když má spoustu přesahů do stylů, které již důvěrně znám. Jedná se o druh výzvy na mé tvůrčí cestě, kterou bych chtěla ještě zakusit.

Nedávno jsem dostala nabídku na úpravu překladových textů k dabingu. Zpočátku mě tato práce nadchla, ale až pak jsem si uvědomila, že bych papouškovala něčí dialogy a upravovala je do úst amerických herců. Filmy k dabingu bych si nevybírala a byla bych pouze jakýmsi prostředníkem cizích myšlenek. Stejně si připadám i při překladech textů, proto již raději beru práce, které jsou více tvůrčí a potřebují mou fantazii. Necítím se pak jako kopírka. Zmáčknete tlačítko a ze mě vypadne další papír plný slov, která vymyslel někdo jiný a já je jen obratně přeformuluji do svého mateřského, i když ne rodného jazyka.

Proč však o tomto kroku píšu na svém blogu?

Snad právě proto, že i práce na filmu by mohlo být zajímavé téma pro Vaše chvilky nudy a nahlédnutí pod pokličku tvůrčího aktu, který je spojen s filmovým světem by mohl poodkrýt tajemství přípravy a výroby filmu jako takového. Můžete se mnou prožívat úspěchy, i neúspěchy a pracovní nasazení. Pokud Vás to tedy zajímá, vrhněte se na záložku, kterou jsem si nazvala: Nástrahy filmu …, kde se můžete se mnou naučit psát scénář. Tedy časem!

Jelikož jsem v tomto pouhý nováček, stejně jako Vy se budu muset některým věcem naučit, než přidám příspěvek o tom, jak těžké a nepřekonatelné věci představit jednodušší formou, kterou se budu muset prolouskávat já. Třeba mě napadnou jednodušší kroky a příklady, jak Vám vše vysvětlit a naučit Vás je.

Mám strach, jako na každé cestě neznámem, ale věřím, že se vše dokážu naučit a doufám, že budu moci dále plnit stránky tohoto blogu i jinými texty, které jsem rozdělila do záložek snad již pro Vás dobře známých (nástrahy psaní – jak psát knihu; otázky čtenářů blogu – reakce na Vaše dotazy; vlastní pohled – moje názory na různá témata; z mé tvorby – moje autorské texty;)…

Držte mi palce, bojovat začínám od ledna, kdy mi kurz začíná, a snad již za rok bude hotov můj scénář, který se budu snažit prodat některým televizím. Již teď mám přislíbenu pomoc jednoho režiséra, tak třeba pomůžou i další mému talentu, aby se mohl dále rozvíjet.

Nová etapa mého života právě začala …