Co mi dělá radost ...

V září jsem oslavila další ze svých krásných narozenin a tehdy jsem si slíbila, že si splním další sen, o němž již uvažuji několik let. Občas některé věci trvají, ale když víte, co chcete, je jednoduché se pustit do nového projektu, ať je jakkoli nesplnitelný ...

Mým snem bylo začít se živit svým uměním, a tak jsem vykročila na strastiplnou cestu. O tomto tématu jsme již polemizovali v jednom z mých článků: Dá se uživit uměním ...

Vzdělávám se v marketingu, učím se pracovat se sociálními sítěmi, plánuji svou strategii v prodeji a především pracuji na svých uměleckých prodejních předmětech. Život mě naučil, že nic není lehké ani zadarmo, do všeho musíte dát čas a bohužel i finance. Na druhou stranu mi umělecká činnost přináší radost. Jako když dopletete svetr, došijete šaty, domalujete obraz, nebo vyhrajete nějaké utkání, doběhnete maraton ...

Radost je k nezaplacení ...

První bylo mé logo, o němž jsem uvažovala, a bylo jasné, že bude symbolizovat mou osobu a bude jako otisk na všech předmětech z mé dílny. Pro ty, kteří ještě neví, vysvětlím mé umělecké jméno, protože pak pochopíte i mé logo:

N. jako Nikoleta, což je mé jméno.

Csóka je příjmení mého otce, které je nepřechýlené do formy, kterou mám v příjmení já, a z maďarského jazyka se překládá jako Kavka.

K. jako Kavka a zkratka, pod níž jsem začala psát na gymnáziu.

Pseudonym také zachycuje tři identity, které jsou mou součástí - česká, maďarská, slovenská - uvádím je v abecedním pořadí, aby nedošlo k mýlce, že některou z nich preferuji, jak bylo vysvětleno i v článku: 

Tři jazyky tři identity aneb rozhovor se spisovatelkou N.K.Csóka ...

A tak vzniklo mé logo s kavkou s roztaženými křídly na inkoustové skvrně ...

Dalším krokem je příprava nových webových stránek a také zkouška tisku, která vyšla docela dobře, co říkáte?

Brzy si o některé mé věci můžete zasoutěžit na mých Facebookových stránkách, protože mě již čtete 5 let, tak bych vás chtěla odměnit. Kdo se ještě nepřidal, tak šup, šup ...

N.K.Csóka FB

Připravuji také kolekci notýsků s názvem NOTES WITH SOUL ...

Díky, že čtete a budu se těšit u dalšího příspěvku ...

100. příspěvek ...

Nečekala jsem, že tento blog dotáhnu do 100. příspěvku a ejhle, povedlo se. Také shodou náhod se časově přiblížil k mému datu narození, a protože si letos ke svým narozeninám naděluji nový web a nové logo, tak o to víc je co slavit ...

Nevím, jak vy, ale já mám na své narozeniny od roku 2004 určitý rituál. Vždy mám jeden celý den volno a většinou dopoledne si užívám nějaké kúry, popřípadě nakupuji něco, co nepotřebuji, ale celou dobu kolem toho chodím a říkám si, že by mi to udělalo radost, a tak prostě neodolám a jdu do toho. "Přece mám narozeniny ... a když mám ty narozeniny ...," řeknu si a je to dostatečné odůvodnění.

Prostě se rozmazluji. 

Kdy jindy než právě na narozeniny je to nejvhodnější ...

Letos mě překvapilo hned několik věcí. Třeba ráno kytice růží na dlouhém stonku a kabelka od známé značky. Nejsem člověk, který si potrpí na luxusní drahé věci, mám raději praktičnost, ale vše je jednou poprvé. Takže hlásím do světa, že jsem i já již označkovaná ...

 A Café

Každý rok také zkouším něco nového, novou restauraci, kavárnu. Letos jsem zaťukala na dveře kavárny A Café v Mariánských horách, kde jsem si kromě kokosového laté, což pro mě také byla novinka, dala ještě lívance bez marmelády, nebo nutely s maskarpone...

Servírka byla trošku zmatená, když jsem odmítla obě náplně a pouze jsem chroustala suché těsto, nicméně lívanečky byly nadýchané a cítila jsem z těsta čerstvá vajíčka. Za mě měly jedničku s hvězdičkou ...

Pak mě čekala malá procházka a nákupy v obchodním domě. Nic jsem si nepořídila, protože můj dar jsem zařizovala před několika dny a je to dovolená na místo, kde jsem ještě nebyla, takže se mám na co těšit a vy vlastně také, protože tu bude další speciál o cestování, pokud tedy vše vyjde. U mě nikdy nikdo neví ...

Možná teď pláčou lidé, kteří mají rádi příběhy paní Slepičkové, ale nebojte, na dovolené bude méně pracovního stresu, a tudíž věřím, že i více času a chuti psát. Příběhy si beru s sebou, abych mohla pokračovat v psaní ...

Je něco kolem šesté a můj den se chýlí ke konci. Strávila jsem ho nádherně i v rodinném kruhu a těším se na dobrou večeři, kterou tvořím, kde si připijeme novými krásnými ručně dělanými skleničkami, hotovým uměleckým dílem ...

Nevím, jak vy, ale několik let již děkuji všem, kteří mi kromě štěstí, lásky a peněz přejí i to zdraví, protože je jedním z největších darů, co máme ...

Takže pokud si chcete se mnou připít, tak Na zdraví, přátelé, věřím, že jsem některé z vás inspirovala a budu se těšit u dalšího příběhu za pár dní ...

PF 2018 ...

Silvestr 2018 Ostrava

Při psaní tohoto příspěvku jsem zvažovala, co bych vám všem popřála do nového roku 2018, a možná právě proto mi tak dlouho trvalo napsat PF 2018 ...

Asi nejvíce bych vám přála zdraví, toho není nikdy dost, hned na druhém místě lásku a štěstí, protože, jak se říká, i na Titaniku byli všichni zdraví; a spokojenost s vaším životem. Mám pocit, že rok 2017 mě častoval až obrovskou dávkou zloby pramenící ze závisti, tak bych vás chtěla stejné reakce uchránit ...

Dalším mým přáním je, abyste nepřišli o nikoho z blízkých, kteří naplňují váš život radostí, optimismem jen tím, že jsou. Jsme tu jen na krátký čas, a proto užívejte každou minutu a nerozčilujte se nad tím, že někdo volí Zemana a jiný Drahoše ...

Podle numerologie 2018 je rokem, kdy první část budeme dokončovat vše, co se začalo v minulém roce i to, co jsme my nezačali a řekněme, že za to může osud. Nevím, jak u vás, ale v mém životě se hybná síla dostala na vrchol už v lednu, a proto přestávám řečnit, co chci dělat, a prostě bez větších okolků jsem začala na všem pracovat ...

Život vztyčil ukazováček, několikrát zamával ze strany na stranu a výsledek? Maluji obrazy, učím se, abych si splnila sen vydaní knihy s vlastními ilustracemi. Těžké období mi ukázalo, že se více chci věnovat umění a vím, že si vše v letošním roce splním. Jak jste na tom vy?

Věřím, že máte pár předsevzetí a přeji, abyste je byli schopni splnit ...

Krásný a úspěšný rok 2018, 

ať se vám splní všechna vaše vysněná přání

 a máte ho plný fantazie ...

Budu se na vás těšit u dalších příspěvků a děkuji, že jste mi stále věrni a podporujete mě počtem shlédnutí nebo návraty ke starším příspěvkům.

Jak poznám, že je podzim ...

Náhodná fotografie z procházky ...

Nevím, jak vy, ale pro mě je podzim jedno z nejlepších období v roce. Můj nejoblíbenější měsíc je září, který celou duhovou atmosféru odstartuje. Pak přijdou letáky na nákupy do mého nejoblíbenějšího obchodu, do papírnictví a pokračuje nákup knih. Vím, že začíná škola a pro některé končí prázdniny, ale až dospějí, zjistí, že za to nemůže podzim. Někde jsem četla, že se zvažuje, že se začátek školního roku přesune na měsíc srpen, aby v zimě bylo volno, a pak by se negativní pocit z mého oblíbeného měsíce přesunul na měsíc jiný. Třeba se toho dožiju, kdo ví ...

Teď se nalézáme v době dušiček a Halloweenu, a to je období, kdy se blížíme do finále podzimu, kdy opadává duhové listí, aby ho nahradila bílá pokrývka. V pátek jsem zahlédla pole plné vran a krkavců. Shromáždili se na hřišti u školy a asi se domlouvali, kam poletí. Ze všech obchodů na vás vykukují bezzubé oranžové dýně a lidé si připomínají ztracené duše kostýmy oslavující život. Mně stačí zapálená svíčka v pokoji, která provoní místnost vanilkou, nebo levandulí ...

V tento čas dělám nejdelší procházky, dívám se na létající draky, poslouchám hvízdání vichru v korunách stromů a rozčiluji se, když mi přestaví dobře známé potraviny, protože v obchodě místo jedné hodiny trávím hodiny tři na úkor času, který bych využila bloumáním po okolí, užívala si ty barvy a nechala se inspirovat k psaní ...

Nevím, jak vás, ale mě barvy kolem uklidňují, tak se nechme ještě chvilku rozmazlovat. Přidávám fotografii, která není umělecká, ani nejostřejší, ale je náhodná, pro mě zajímavá a pro tento článek výstižná, protože právě tato fotografie, o níž jsem nevěděla, že ji v mobilu mám, mě inspirovala, abych vám po čase zase něco napsala. Kéž by takovýchto fotek bylo víc. Také se vám nějaké takové válí v mobilu? 

Užijte si je! 

Jsou k nezaplacení, protože zachycují život takový, jaký je, bez strnulých póz a příkras ...

Krásný podzim :-)

Proč Blogerka začíná s Vlogem ...

Před několika dny jsem na sociální síti uvedla, že testuji svůj nový VLOG. Pár mých přátel mi napsalo do zprávy, že "co to zase blbnu a jestli už přestávám psát blog", nebo "jestli mi blog jako nestačí". Dokážu si je živě představit, jak se opět ťukají prstem do čela a říkají si, že jsem se dočista zbláznila...

Nejde o to, že by nestačil, spíše se rozšiřuje možnost zkoušet a dělat i jiné věci, než jen psát. Ač se to nezdá, ne vždy jsem schopna po dlouhém dni v práci zasednout k psaní, a pokud nemám čas už ani na toto, jak mám přemýšlet o nových tématech, nebo příbězích?

 Fotoaparát a kamera jsou jasná volba ...

V současné době každý mobilní telefon má takovouto funkci a máte ho vždy po ruce, i když jste právě v zahraničí, na výletě, nebo jedete jen do práce. Všude na internetových stranách čtete, že se doba jaksi zrychluje, a ač ještě stále s obdivem zjišťuji, že pár skalních fanoušku nepoužívá čtečky, čte vypůjčené knihy z knihoven i v tramvaji a není jich málo, většina se za posledních pár let soustředí spíše na filmovou tvorbu. Před časem jsem začala čichat ke scénáři, a tak je jasné, že si přeji se trošku posunout dál, i když je to opět na úkor psané tvorby...

Dalším impulzem byla nedávná dovolená na pro mě tajemném ostrově Tenerife, kde každých pár metrů na vás vybafne úplně nová krajina, ale o tom, až v nové rubrice mého blogu Proč cestovat se spisovatelkou. Připravuji ji už několik měsíců a chci připojit nejen obrázky a vtipné příběhy, ale také mluvené slovo a část videí, které jsem měla možnost natočit, i zodpovědět pár otázek ohledně cen vypůjčených aut, jídla a atrakcí, které jeden z Kanárských ostrovů nabízí. Na tyto dotazy se mě pár přátel již ptalo, třeba pomůžou i někomu dalšímu ... 

Tenerife - Loro Parque

Takže vidíte, nejde o zrušení blogu, jen o rozšíření, abyste si vše mohli i prohlédnout mýma očima. (Neodolala jsem a jednu malou ochutnávku jsem vám přichystala již teď). Nebojte, stále píšu, i když ne tak často. V posledních pár měsících jsem zůstala viset u paní Slepičkové, u níž mám ještě stále pár příběhů rozpracovaných, tak snad se její další lumpárna brzo objeví i na těchto stranách ...

Jen připomínám, že seznam všech rubrik najdete na levé straně od textu a je jen na vás, která z nich pro vás patří mezi ty oblíbené. Budu se na vás opět těšit zase příště. Věřím a doufám, že to bude hodně brzo ať na BLOGU, či na VLOGU (odkaz brzy dodám do dalších článků).

Mějte se moc příjemně a usmívejte se ...

Znovu začínám ...

Otvírám dvířka čtvrtého roku života mého blogu a zjistila jsem, že mám po dlouhé době svíravý pocit v hrudi, jakobych se nemohla pořádně nadechnout. Každé ráno chodím do práce a zase z práce a umění se z mého života postupně vytrácí. Jako články na mém blogu. Tiše. Jako když na jaře roztaje poslední sníh a během jednoho týdne se ze zimních bund převlečeme do kraťas. Člověk zapomíná na krásu kolem a užírá se starostmi, běhá v kruhu jako morče a zaobírá se příliš myšlenkami, které brzdí jeho osobní růst a rozvoj. Chybí mi mé umění a prostor seberealizace v některých činnostech.

Nejvíc mě však děsí fakt, že tento svíravý, dech beroucí pocit se objevil, když jsem překročila na blogu určitou návštěvnost a když jsem začala uvažovat o reklamách, které by mi mohly čas strávený u počítače začít vracet nějakou symbolickou částkou.

Kdysi si mé články četli dva, tři lidi. Zaujmout pozornost byl nadlidský úkol. Dnes již překračuji stovku i více. A mně dochází, že vůči čtenářům a lidem, co mě podporují, mám jistou nepsanou dohodu nezklamat je. Čím víc však o tom uvažuji, najednou mi dochází ta zátěž, která je však i neuvěřitelným impulzem sednout si po náročném dni a začít zase psát. Psát jako o život. Možná větu, nebo dvě, nebo nějaký ten odstavec.

A pak vše plyne samo od sebe. Slova dýchají vlastním životem a obarvují svět pastelkami z duhy. I psaní je trénink a umělec, který přestane psát, se opět musí rozepsat. Někdy to jde snáze, jindy méně, ale když začnete a věnujete se svému dílu, opět si Vás najde jako nejlepší přítel.

Nevzdávejte to! Tak jako Vy věříte ve mně, protože čtete mé články, tak já věřím ve Vás.

Vítám Vás u 4. roku mého blogu, snad se mi podaří letos další husarský kousek, který převrátí můj život na ruby. Je přece rok kohouta. Je to i můj rok. A co Váš?

I když opožděně, přesto s neutuchající vírou:

Hodně štěstí všem a mnoho úspěchů do roku 2017. J

Copak dělá naše spisovatelka?

V posledních pár měsících, týdnech, dnech dostávám veskrze tu samou otázku a dalo by se říci i výtku, že jsem dlouho nic neuveřejnila na svém blogu, že nemáte další úkoly v psaní, že o mém scénáři nevíte vůbec nic, paní Slepičková asi neprudí dostatečně, abych si postěžovala o jejím životě, přestávám mít názory na okolí a vlastní tvorba skomírá, nebo zcela umřela.

Milý, drahý čtenáři, 

přece i ty jsi občas znaven dělat některé věci, i když se jim věnuješ velice rád a často. U mě je navíc potřeba (ne taková, jakou si právě teď myslíte) téma vymyslet, ale také promyslet do detailu a najít motiv s pozitivním nábojem, gradaci a závěr; nesmí chybět čas a nálada vše napsat a publikovat.

To, že neuveřejňuji na blogu, neznamená, že na ničem nepracuji. Pracuji neustále hnaná vnitřním hlasem, že někdo tam venku čeká, abych konečně něco předala světu. Proto myslím neustále, protože i myšlení je pro spisovatele práce.

Sháním nové zkušenosti (jako z poslední doby jízdu na okruzích s panem Magorem za volantem, lezení na neuvěřitelně vysokých stěnách, protože z takové výšky jsem ještě nespadla bez rotace), zapisuji si vše do notýsků i paměti, kreslím si a komunikuji s okolím. Již pan Hašek věděl, že nejlepší sběrna témat je v hospodě u točeného. U mě je to středeční Zrzavá Mary, nebo jiný den s kamarády u deskovek či při komunikaci v angličtině.

Pro motoristické nadšence: záznam z jízdy zde.

V současné době mám rozpracováno více věcí a článků, ale nakousla jsem také závažnější témata, o nichž je obtížné hovořit, natož psát, a která tudíž nejsou vypilována k dokonalosti a hodny četby váženého čtenáře. Prostě v nich stále pár poznatků chybí.

Jsem velice ráda, že jsem Vás svou nečinností vyburcovala k takové aktivitě a že mě popostrkujete kupředu. Děkuji Vám za starost. Občas vypnout je pro mé myšlení nezbytné, protože únava z tolika věcí mě posledních pár týdnů dohnala.

Čtěte dále a ptejte se. Brzy se Vám opět ozvu. Jsem vděčná za Vaši přízeň.


                                                                          S láskou

                                                                                     N.K.Csóka

Tři jazyky, tři identity, aneb rozhovor se spisovatelkou N. K. Csóka

(překlad rozhovoru pro maďarský blog: 3 nyelv, 3 identitás avagy beszélgetés N.K. Csóka írónővel)

Cs. Nikoleta: Jmenuji se Nikoleta Csóková, jsem spisovatelka, blogerka, tlumočnice, překladatelka, copywriterka,  scénáristka a novinářka. Ve spisovatelských kruzích jsem známá jako N. K. Csóka.

J. János: Z výše zmíněných, kterou oblast bys vyzdvihla jako svoje hlavní zaměstnání?

Cs. Nikoleta: Nejvýznačnější ze seznamu je spisovatelská kariéra. Blogerkou jsem původně být nechtěla, ale jedna moje kamarádka mě přemluvila, abych s tím začala, a nakonec píšu blog velice ráda. S tlumočením, jako s novou oblastí, jsem začala na vysoké škole, kde mě požádali, abych pomohla maďarským spisovatelům a básníkům představit jejich díla na autorských čteních a festivalech v České republice. Také jsem se podílela jako editorka i na českých vydáních a překladech děl maďarských autorů.

J. János: Na kolika vydáních knih ses podílela a kolik z nich jsou spjaty s tvým jménem?

Cs. Nikoleta: Těžká otázka … podílela jsem se na vydání třech celých knih, z nichž 2 jsou vlastní tvorba. Ale ještě jsem pomáhala s překlady a editováním několika povídek a částí textů, fragmentů maďarských autorů.

J. János: Představ nám blíže svá díla a žánry, v nichž píšeš?

Cs. Nikoleta: Jak už jsem uvedla, dosud jsem vydala dvě vlastní knihy. První byla vydána v prosinci 2010. Jednalo se o první díl fantasy knihy pro děti; žánrově se hodně blíží slavnému Harry Potterovi, a jmenovala se ALVAROVÉ, což je první část pentalogie. Název byl inspirován staročeským slovem ALVAR, což znamená bojovník.

Tato kniha mi přirostla k srdci, protože jsem se v ní snažila použít i maďarská slova, například království, v němž se příběh odehrává, se jmenuje TENGER (maďarsky MOŘE) a malí skřítci, kteří pomáhají Alvarům s učením, jsou SÓTÁRové (foneticky přepsáno - maďarsky SLOVNÍK). V pokračování příběhu, v druhém díle, bych chtěla využít starého maďarského písma jako písmo národů žijící v podmořském světě.

K napsání této knihy mě inspirovala i architektura, sochy a pobyt v Budapešti, kde jsem měla možnost studovat. Jednou jsem se procházela v parku v srdci Budapešti, kde jsem zahlédla sochu postavy bez tváře, která v ruce třímala pero. Jmenovala se ANONYMUS a okamžik, kdy jsem před ní měla možnost stát, mě natolik ovlivnil, že jsem se rozhodla charakter postavy zařadit do mé knihy; s ní také začíná celý příběh, který je inspirován i pohádkou Hanse Christiana Andersena s názvem Malá mořská víla. Příběh bude mít několik alternativ čtení.

Druhá kniha DÉMON ODPLATY je soubor tří povídek, které jsem napsala v různých obdobích svého života. Povídky jsou seřazeny chronologicky a odrážejí evoluci mého psaní. První povídka byla napsána v roce 2000, druhá 2004 a třetí 2006, kterou jsem doplnila kapitolou v roce 2011. Hlavními komponenty příběhů jsou: smrt, pomluva a důvěra, ale nejvýraznějším prvkem je pomluva, kterou jsem chtěla poukázat na to, jak ovlivňuje lidský život.

U této knihy bych se chtěla podělit o jeden zážitek z přijetí jednoho čtenáře. Když jsem knihu vydala a představovala jsem ji na autorském čtení, kam byli pozváni i novináři, jeden kritik si mou knihu koupil a napsal na ni docela negativní kritiku. Do knihy si napsal poznámky, jak by to mělo být správně. Usmála jsem se, když jsem je četla, protože jsem přesně věděla, kde jsem udělala chyby; novinář nepochopil mou koncepci, že tuto knihu jsem vydala právě takto. Jak už jsem vzpomínala, hlavním cílem této knihy je zachytit přemýšlení mladých a starších autorů; jak se jejich pohled mění a kam se posouvá. Novinář celou mou knihu nedočetl, přečetl si první část a na základě toho napsal svou recenzi.(pozn. Kniha se vrátila do antikvariátu a dostala se do mých rukou. Doma ji mám jako memento, na čem bych měla ještě pracovat.) Démon odplaty byl natolik dobře přijat, že jsem dvakrát byla pozvána do rádia:

Křest knihy Démov odplaty Fiduccia (odkaz)

Rozhovor Český rozhlas - Apetýt (odkaz)

J. János: Prosím připomeň ještě několik důležitých událostí, jichž ses účastnila na tvé spisovatelské dráze  ...

Cs. Nikoleta: Účastnila jsem se na vydání některých maďarských autorů v České republice. Chtěla bych zmínit Istvána Vörose (spisovatel, básník oceněný cenou Józsefa Attily, kritik, literární historik a bohemista), se kterým jsem měla štěstí spolupracovat a který byl i mým vyučujícím na vysoké škole v Piliscsabě. Spolupracovala jsem s ním jako editorka na překladech jeho veršů knihy V okně spící. 

Dále bych vyzdvihla ocenění jedné povídky Kříž s trnovou korunou z knihy Démon odplaty na literárním festivalu Šrámkova Sobotka v roce 2004. Za čtvrté místo jsem měla možnost účastnit se týdenního kurzu tvůrčího psaní pod vedením překladatele Jiřího Dědečka, který mi předal hodně důležitých poznatků k mému psaní a motivaci pokračovat dál.

V pořadí třetí povídka knihy Démon odplaty: Marvinova teorie získala čestné uznaní v roce 2006, kterou udělila VOŠ Josefa Škvoreckého autorům do 30 let.

Jsem moc pyšná, že se moje knihy uvelebily na polici v Národní knihovně v Praze.

J. János: Říkala jsi, že se právě učíš psát scénář. Jak přišla tato nová věc do tvého života?

Cs. Nikoleta: Abych mohla tvou otázku zodpovědět, musím se vrátit do minulosti. Na vysoké škole jsem studovala jednooborovou češtinu, a protože jsem měla moc ráda český jazyk, texty a učila jsem se v Maďarsku překlady, zabývala jsem se žurnalistikou, tlumočením, mediálními analýzami, copywritingem a psaním blogu, tak jsem si říkala, pokud už toho tolik umím o českém jazyce a psaní, tak proč nezačít psát scénář, který je součást mé profese a jedná se také o druh textu. Scénáristiku jsem chtěla studovat na škole (FAMU), ale bohužel pro velký zájem jsem nebyla přijata. Nevzdala jsem se a našla jsem si internetový kurz, který mi tento sen pomáhá plnit.

J. János: Vím, že pracuješ na scénáři, který zpracovává jednu tvou povídku. Prosím řekni více o tomto projektu.

Cs. Nikoleta: V současnosti píšu dvě povídkové knihy, jednu s hororovou tématikou a jednu s ironicky humornou tématikou. Z druhé mám již dvě povídky napsány a jedna z nich je námětem k mému filmu. Potkala jsem jednoho režiséra, který mi přislíbil pomoci s filmováním. Mým snem je zfilmovat svou fantasy, protože pohádky mají obrovskou tradici v české kinematografii a jsou i známé ve světě.

J. János: Jako spisovatelka chodíš na autorské večery?

Cs. Nikoleta: Zbožňuji autorská čtení a ráda se jich účastním jako posluchač i jako čtenář. Vypadá to, že koncem května budu číst na základní škole z fantasy, nebo hororů, což zatím ještě není domluveno, protože výběr knihy a textu souvisí s věkem dětí. Mám sen přeložit knihy i do cizích jazyků, například do dánštiny, což se zatím nepovedlo. V Kodani jsem měla ale možnost otevřít Disney shop jako autorka českých knih pro děti.

Celé Česko čte dětem 2016 (odkaz)

J. János: Narodila ses na Slovensku, tvůj tatínek je Maďar a maminka Češka, mísí se v tobě tři identity. Kým se tedy cítíš: Maďarkou, Češkou, nebo Slovenkou?

Cs. Nikoleta: Pro mě je to velmi těžce zodpověditelná otázka. Už se na ni ptala strašná spousta lidí. Nejsem jen Maďarka, nebo Češka a Slovenka, jsem vše v jednom, tedy Češka, Maďarka i Slovenka zároveň. Kdybych řekla, že jsem Maďarka, tak bych zapřela svou  maminku, která je Češka, kdybych řekla, že jsem Češka, tak bych zapřela tátu. Pokud bych řekla, že nejsem Slovenka, popřela bych své rodiště Dunajskou Stredu (tehdy to bylo Československo). Obdobný dotaz jsem dostala i v Budapešti, kde jsem studovala, a moje odpověď byla stejná. Jsem hrdá na to, že za rodné jazyky mohu považovat jak maďarštinu, tak češtinu i slovenštinu. K tomuto bych chtěla dodat, že jsem nikdy nechodila do maďarské školy, a přesto jsem v roce 2009 složila nejvyšší jazykovou zkoušku v Budapešti. Změny z jednoho jazyka do druhého jsou pro mě obrovskou výzvou, a proto kromě češtiny v práci používám ještě slovenštinu a angličtinu. Občas mám v hlavě změť jazyků jako v Babylóně.

J. János: Když už mluvíme o jazycích, jakými jazyky ještě mluvíš?

Cs. Nikoleta: Německy jsem se také učila, ale to už je jen pasivní znalost, latinsky na střední a vysoké škole, finsky a španělsky několik slov a výrazů, teď se učím japonsky. Rozumím většině slovanských jazyků, ale pokud budu mít 5 státních jazykových zkoušek (češtinu a maďarštinu už mám hotovou, zbývá slovenština, angličtina a němčina), tak už budu spokojená.

J. János: Už jsme hovořili o tom, že píšeš blog. Co je jeho hlavní náplní?

Cs. Nikoleta: Po vydání dvou knih mě kamarádka přemlouvala, abych začala psát blog. Nejprve jsem nechtěla, ale kamarádka dlouhé měsíce naléhala, a tak jsem se do toho pustila, ale otázka byla, o čem budu psát. Jednoho dne jsem se ráno probudila a napadlo mě, že mnoho lidí, s kterými jsem hovořila, chtěli psát knihu, tak proč nepsat o tom, jak na to? Předávám prostřednictvím blogu své zkušenosti o psaní (například charakter postav, výběr tématu) a doplňuji je o vlastní texty a názory.


J. János: Na co jsi ve svém životě nejvíc hrdá?

Cs. Nikoleta: Těžká otázka ... jsem hrdá na to, že jsem proslavila příjmení svého táty, složila jsem nejvyšší státní jazykovou zkoušku z maďarštiny, i když jsem nechodila do žádné maďarské školy ... jsem hrdá na to, že jsou moje knihy zapsány v Národní knihovně v Praze, což mi dopomohlo stát se význačnou osobností České republiky; jsem hrdá, že jsem se ve svém životě mohla setkat se slavnými autory jako byl Arnošt Lustig, Ludvík Vaculík, Jan Balabán a za kamaráda mohu považovat Karla Šiktance, jehož manželka má také maďarské kořeny, Petra Hrušku, Istvána Vöröse ... A určitě ne v poslední řadě, jsem moc hrdá na své přátele, kterým se snažím pomoci plnit jejich sny, protože

sama takový sen žiju ... 

Rozhovor vedl János Jenei, vedoucí Maďarského kulturního střediska v Ostravě

Proč si pořád stěžujeme ...

Začneš si vážit života, až zjistíš, že nejsi nesmrtelný … N. K. Csóka

Trendem posledních pár let je stěžovat si na vše kolem od počasí počínaje, přes práci až po finanční záležitosti. Nespokojenost se zrcadlí v každém počinu, v každé grimase, v každém gestu. A tak mě napadá jen jedna otázka:

„Proč děláte něco, ať už je to cokoliv, co vás činí nešťastnými?“

Vězte, že vaše nespokojenost se odráží nejen ve vaší psychice a zdravotním stavu, ale reflektuje vaše vnitřní rozpoložení a zasahuje i do životů ostatních.

První odpovědí na výše zmíněný dotaz je, že vše se dělá tímto způsobem proto, že všichni chtějí víc a víc a víc než ti ostatní. Bezděčně jsem si vzpomněla na část jednoho dílu české série Slunce, seno a … „Předsedo, oni mají záchod. Předsedo, oni mají …“ Nesledujte, co mají ostatní, ale co máte vy a jak to můžete změnit, aby pro vás situace byla lepší.

Nebo druhou odpovědí je, že se jen nějak musíme živit. Většina mých známých odpoví, že pracují, aby mohli žít a užívat si, plnit si sny, koupit si, co chtějí, věnovat se koníčkům. Žijí ze dne na den, nešetří, protože to nemá smysl, pokud chtějí, tak si vydělají, nebo na to prostě odpovídají: důchodů se naše generace nedožije, či pokud si něco nekoupíš na dluh, tak v životě nic nebudeš mít.

Podívali jste se někdy na svůj životní příběh z druhé strany? Čeho byste se dokázali vzdát, abyste si zvýšili životní standard?

Uvažovali jste někdy o tom, co je pro vás dost?

Nemohu hovořit za ostatní, protože nežiju váš život. Neznám zákulisí vašich všedních dní, nicméně pokud jste nešťastní ať už z čehokoliv, nehledejte chybu v ostatních, ale sami v sobě. Dejte si otázku, jak byste mohli neštěstí změnit ve štěstí. 

Splňte si své sny!

Mně například v posledních měsících udělalo radost toto:

ZŠ Hello mě pozvala v Ostravě na autorské čtení, kde jsem v přímém přenosu měla možnost zhodnotit svou práci spisovatelky a účastnit se i projektu Celé Česko čte dětem. Nejupřímnější jsou vždy děti. Za sebe jsem ráda, že jsem nepohořela a dětem se hodina čtení a diskuse o knihách a scénářích líbila.

  Není nad usměvavé tváře; ty dělají svět krásnější. J

Proč spisovatelka píše blog ...

Proč psát blog ...

Dlouho jsem uvažovala, jak začít psát blog. Připadalo mi to jako forma deníku, kterou si lidé snaží připomenout něco, co nechtějí zapomenout, nebo předat dalším čtenářům zkušenosti z cestování, vaření, kutilství, apod. Proč tedy psát blog pro fanoušky, kteří dostanou do rukou mou knihu a mají možnost nahlédnout pod povrch všeho bublajícího fantazírování? Toto jsem jim přece nabídla již při prvních úvodních větách webové stránky. Neztratí se pak příslovečné překvapení, když knihu otevřou a zakousnou se do prvních vět?

A pak mě napadlo, že by to mohla být zábavná interakce, dále cvičení v psaní, které poslední dobou docela zanedbávám, protože přípravy knih zabírají i jiné aktivity než jen samotný tvůrčí akt. Co takhle psát o tom, jak na to? Co je inspirace a proč? Kdo mi pomohl, kdo naopak ne a rozvíjet blog o věci, které mě baví, třeba i kulinářské aktivity či cestování?! Přece všechno, co je kolem nás, může být inspirací pro něco dalšího, hodnotnějšího, nebo také méně hodnotného. Věci, lidé, místa, vůně, sny, cokoliv, co se přímo dotýká naší duše ...

Pro mě je poslední dobou inspirací několik osob. Nebudu je jmenovat, ale třeba se tu někdy objeví a v mým řádcích se poznají.

Jako první mě napadla věčně usměvavá grafička a designérka, která mě inspiruje, kdykoliv si s ní sednu na kávu, nebo se jen díváme na film. Cítím, jak v ní fantazie proudí. Její práce je neuvěřitelná a mám pocit spřízněné duše, neboť má obdobné zkušenosti jako já.

Stejný pocit mám s další umělkyní, nádhernou ženou, po níž se každý chlap otočí a jejíž smyslem života se stala fotografie. Nechtěla bych na ni zapomenout, protože mě naučila najít umění i v obyčejné módě každodenního života.

Dalším je člověk, který mi vždy a za jakýchkoliv okolností řekne pravdu. Samozřejmě trošku mručící formou a rýpavým stylem, který tak nesnáším, ale pouze u něj kritiku i rýpanec dokážu ustát se vztyčenou hlavou. Známe se už přes deset let a považuji ho za jednoho z nejlepších kamarádů, které mám. Viděl mě šťastnou i nešťastnou a stále náš společný vztah přetrvává.

Pak je tu několik nováčků: zcela čerstvý přírustek, který se nedávno dostal do mého povědomí, je osobnost mladíka, který již ve svých 18 letech je ředitelem dvou klubů. S podnikáním začal hodně brzo, kolem 13 let. Famózní ... Na to není jiné slovo. Jedná se o důkaz, že nikdy není brzo a nikdy moc pozdě udělat něco se svým životem a posunout ho za hranice svých možností.

Další z nováčků: Znám pár chlapců, kteří našli zalíbení v jiných chlapcích, ale tento je neuvěřitelně živý, dokáže si dělat legraci, dokonce i sám ze sebe a ze své orientace. Místnost je jím plná a není člověk, který by ho neměl rád. Klobouk dolů.

Nerada bych zapomněla na další lidi, ale třeba se v mých popiscích ještě objeví časem. V posledních měsících jsem poznala spousty zajímavých umělců - grafiků, malířů, podnikatelů, překladatelů, cizinců, od nichž by se dalo hodně učit.

A tak začíná můj blog ...

Více zde: http://nkcsoka.webnode.cz/blog/
Vytvořte si vlastní stránky zdarma: http://www.webnode.cz