Jak by měl být psán blog ...

Jeden můj kolega, který přišel na můj blog poprvé, se za mnou v práci zastavil, a aby řeč nestála, tak mi předal zajímavou zpětnou vazbu. Po přečtení pár mých článků odhodlaně řekl, jistě aby mě neurazil: "Tak, jak mluvíš v práci, píšeš i blog." 

Hovořil také o jedné ze svých bývalých kolegyň, která se rozhodla a odjela na Nový Zéland, kde teď žije se svým manželem a dítětem a píše blog o svém životě; pro něj velice zajímavě. Prý se v práci verbálně příliš neprojevovala, ale její přípsěvky jsou ohromně popisné. Jeho názor mu neberu a právě naopak, ráda se inspiruji, jak ostatní blogeři předávají své myšlenky čtenářům. Přečetla jsem si pár článků a má to něco do sebe, ale není to můj styl a nikoho kopírovat nechci ...

Můj blog jsem já, a proto zůstanu u své mluvy.

Připouštím ale (Ano, i spisovatelé hrdí na své dílo připouští ...) v něčem měl pravdu. Píšu, co se mi honí v hlavě, na styl příliš nedbám. Květnaté popisy si nechávám pro své knihy, nebo pro články, které najdete pod sekcí "Z mé tvorby." Možná právě proto, že jsem nenáročná, již mé stránky navštívilo přes 7000 čtenářů, z čehož jsem měla obrovskou radost. Jak můj přítel záhy reagoval na toto číslo: "No, to není moc.", tak mi tu radost trošku zkazil. 😂 Ale jak ho znám, tak mě chce tímto pouze škádlit, aby mě vyburcoval k lepším výkonům, protože ví, že se mi nejlépe píše, když jsem vzteklá ...

Snažím se oddávat této kratochvíli častěji, ale střídám to poslední dobou i s malováním, které mi pomáhá od stresu v práci. Každé ráno se budím do tmy a doufám, že až vyjdu na ulici, tak se nenadýchám smogu, který vidím, jak se vkrádá za oknem, nebo že mě někdo v těch nočních ostravských ulicích neklepne po hlavě. Stále věřím, že se v psaní zlepším, protože čím víc píšu, tím je blogování jednodušší. I když náročnost na výběr témat je stále kritická ... Bez zpětných vazeb třeba nejsou žádné myšlenky a nejsou žádné články ...

Ale ať neodbočím příliš od tématu, možná by se hodilo malé shrnutí:

Jak by měl být psán blog? Jakým stylem, výběrem slov? 

Nevím, je to různé, podle toho, kdo chcete, aby byl příjemcem.

Podle mého názoru, není ani jedna verze blogu špatná. Chcete psát deník, nebo formou dopisu, či komunikovat se čtenáři, jakoby to byli vaši nejlepší přátelé? Výběr je jen na vás. Moje přání je jen, aby vás psaní, nebo čtení bavilo. Pokud vás nebaví, tak přece můžete číst, nebo psát něco jiného ...

Přeji krásný večer všem ...

Fáma o "hospodských povalečích" ...

Z mých povalečských dní ...

Ani nespočítám, kolikrát jsem měla se svými přáteli i známými rozhovor o bohémském životě umělců. Fascinuje mě, jak si někteří lidé spisovatele zidealizovali a občas, když poslouchám jejich názory na bohumilé, romantické povolání, co tedy autoři dělají, nebo nedělají, hned bych spisovatelkou byla na plný úvazek ...

A tak se častěji zamýšlím nad tím, jaké by to bylo žít pouze pro umění. Nemít žádné statky, čekat jen na příspěvky od ostatních a celé dny se válet v kavárnách, hospodách, nebo na cestách s jedním batůžkem na zádech, v němž by byl uschován notes a pero. V lepším případě počítač, nebo jen mobilní telefon s připojením na internet Dokázala bych vůbec psát knihu, nebo bych se zaměřila pouze na cestovatelské zážitky? Jak by to vypadalo, kdyby mi došly peníze a potřebovala bych sehnat další, abych nemusela noc strávit někde na ulici? Neboť i existenční problémy někdy patří k tomuto životu ...

Znám mnoho spisovatelů, u nichž jsem byla na autorských čteních, kteří jsou skutečně slavní, a přesto život i povolání nemají tak snadné, jak si ostatní představují. Většinou jim umění vezme spousty věcí ze soukromého života, jsou několikrát rozvedení, musí mít další zaměstnání na úkor tvorby, ale víte co?

Mají svobodu ducha, kterou jim všichni závidí ... 

Jsou volní jako ptáci, řídí si svůj život svými pravidly. Přesně tato skutečnost mě na spisovatelích nejvíc baví. Dělají a říkají, co chtějí, a ač většinou píšou jednu větu za druhou, postavy jsou vymyšlené, nebo mají reálné charakterové vlastnosti, někdo tam venku je slyší a čte stejné věty, které se jim zrodí v hlavě. Mají fanoušky, kteří je vnímají jako popové hvězdy a čekají po půlnoci na otevření knižního obchodu, aby byli první, kteří budou držet v ruce další díl z nové série.

Jsou inspirující ...

Nejsem sice bohém v pravém slova smyslu, ale svou sílu vnímám právě ve své volnosti a očekávání, že jednou, a třeba to již nebude dlouho trvat, pár lidí zakopne o mé strany a budou rádi, že si něco malého přečetli. A pak znovu a další a další ...

V posledních pár dnech kolem mě tací lidé prošli, které jsem inspirovala a kteří stejná slova použila přede mnou. Citují mi mé vlastní myšlenky, vlastní řádky, které jsou součástí tohoto blogu. Musím říci, že je to zvláštní pocit, ale je to tentýž pocit, který mě u psaní drží již 24 let ...

Ať žijí hospodští povaleči, kteří z vlastních slov tvoří budoucnost jiných.

 Doufejme, že lepší, než doposud měli ...

A to je i mé přání, aby tyto strany někomu pomohly
 a podle reakcí to vypadá,
že skutečně pomáhají ...

Pokud by vás toto téma ještě zajímalo, psala jsem už o něm kdysi článek z vlastní perspektivy a slíbila jsem, že se k danému tématu ještě vrátím:

Dá se uživit uměním ...

http://nkcsoka.blogspot.cz/2014/11/da-se-uzivit-umenim.html

Copak dělá naše spisovatelka?

V posledních pár měsících, týdnech, dnech dostávám veskrze tu samou otázku a dalo by se říci i výtku, že jsem dlouho nic neuveřejnila na svém blogu, že nemáte další úkoly v psaní, že o mém scénáři nevíte vůbec nic, paní Slepičková asi neprudí dostatečně, abych si postěžovala o jejím životě, přestávám mít názory na okolí a vlastní tvorba skomírá, nebo zcela umřela.

Milý, drahý čtenáři, 

přece i ty jsi občas znaven dělat některé věci, i když se jim věnuješ velice rád a často. U mě je navíc potřeba (ne taková, jakou si právě teď myslíte) téma vymyslet, ale také promyslet do detailu a najít motiv s pozitivním nábojem, gradaci a závěr; nesmí chybět čas a nálada vše napsat a publikovat.

To, že neuveřejňuji na blogu, neznamená, že na ničem nepracuji. Pracuji neustále hnaná vnitřním hlasem, že někdo tam venku čeká, abych konečně něco předala světu. Proto myslím neustále, protože i myšlení je pro spisovatele práce.

Sháním nové zkušenosti (jako z poslední doby jízdu na okruzích s panem Magorem za volantem, lezení na neuvěřitelně vysokých stěnách, protože z takové výšky jsem ještě nespadla bez rotace), zapisuji si vše do notýsků i paměti, kreslím si a komunikuji s okolím. Již pan Hašek věděl, že nejlepší sběrna témat je v hospodě u točeného. U mě je to středeční Zrzavá Mary, nebo jiný den s kamarády u deskovek či při komunikaci v angličtině.

Pro motoristické nadšence: záznam z jízdy zde.

V současné době mám rozpracováno více věcí a článků, ale nakousla jsem také závažnější témata, o nichž je obtížné hovořit, natož psát, a která tudíž nejsou vypilována k dokonalosti a hodny četby váženého čtenáře. Prostě v nich stále pár poznatků chybí.

Jsem velice ráda, že jsem Vás svou nečinností vyburcovala k takové aktivitě a že mě popostrkujete kupředu. Děkuji Vám za starost. Občas vypnout je pro mé myšlení nezbytné, protože únava z tolika věcí mě posledních pár týdnů dohnala.

Čtěte dále a ptejte se. Brzy se Vám opět ozvu. Jsem vděčná za Vaši přízeň.


                                                                          S láskou

                                                                                     N.K.Csóka

Jak nakopnout spisovatelku …

Již nedokážu spočítat, kolikrát jsem dostala dotaz, jakým způsobem funguje můj mozek při práci. Co si jako ten správný spisovatel vlastně připravuje, dělá, nedělá. Nevím, jak pracují ostatní. Každý máme svůj styl. Někteří dlouho dobu sedí u počítače a čekají, až je něco napadne, jiní si vše zapisují do notesů, a pak sestavují články, příběhy, popisy …

Můj způsob je trošku chaotický, ale mám v něm i svůj vlastní systém. Asi jako každý člověk nemám ráda stereotyp, a proto mám vždy rozpracovanou více než jednu věc. Když se v jedné nehnu z místa, tak přejdu plynule k jiné, abych neztrácela čas. S pravidelností se teď zabývám pouze scénářem, protože mám předplacený kurz a jako v každé škole, musím odevzdávat domácí úkoly. Pracuji především přes noc, kdy sedím u klávesnice se sluchátky na uších a jen píšu. Předtím než však zasednu k počítači, tak několik dní přemýšlím, zapisuji si náměty do notesů, fotím si reálie, nebo kreslím, studuji, co potřebuji znát, aby vše bylo věrohodné. Pak už jen zasednu a píšu to, na co mám právě chuť.

Nevýhoda tohoto procesu je, že když pracujete na více věcech naráz, přemýšlíte o více věcech současně a vlastně se na žádnou pořádně nesoustředíte. Na druhou stranu, některé knihy jsou rozpracovány natolik, že stačí dopsat 3-4 příběhy a mohou jít do tisku. Nechci však vydávat knihy, s nimiž nejsem spokojena.

Strašně mě mrzí první díl fantasy, kdy si nakladatelství vyžádalo na poslední chvíli změnu závěru. Kniha, na níž jsem pracovala několik měsíců, se teď smrskla na termín „jeden týden“. Poslední kapitolu příběhu jsem dopisovala hodinu před uzávěrkou a před odesláním do tisku. Proto také vnímám, jako i čtenář vnímá, násilné dodání posledních vět, posledních obrazů, posledních odstavců; jedná se o násilné utnutí myšlenkového pochodu. Rozhodla jsem se tedy první díl přepracovat a vydat ho znovu, což je další práce navíc, ale na druhou stranu mám možnost dodat kreslené obrázky a vyhrát si s obálkou, což jsem při prvním vydání neměla.

Vždy se musí hledat pozitiva …

Kromě pentalogie fantasy pro děti mám rozpracovaný scénář, román a také dvě povídkové knihy: Démon smíchu, Barevná slepota; pracuji dále na webu a blogu a snažím se vše propojit se sociálními sítěmi. Občas je velmi náročné zasednout za černou klávesnici a mžourat na bílý prosvícený papír před sebou; těžká je také koordinace při sledování všech médií, což způsobuje, že se některým věcem věnuji s menším úsilím, než si zaslouží. Vidím to například i u mého blogu, u něhož jsem chtěla rozjet další rubriky: fotek i témat by bylo mnoho, inspirujete mě totiž každý den, ač to nevíte … lidé známí i neznámí, ale spisovatel je také jen člověk. A co říkají statistiky?

Od založení blogu jsem napsala a publikovala 46 článků. V roce 2014 bylo článků více, téměř o polovinu více než v roce 2015. Alespoň jsem dodržela navýšení o jednu rubriku a čtenářů přibylo o jednu třetinu.

Proč však tento článek píšu?

Děkuji, že mě podporujete a jestli mi chcete pomoci se trošku hýbat kupředu, sdílejte, komentujte, ptejte se, buzerujte. Občas každý umělec potřebuje nakopnout a u mě je ta chvíle právě teď! Jsem ráda, že se zajímáte a motivujete mě pokračovat.

Díky všem …

Jak zvládnout ego-istu …

EGO SUM – QUI SUM (Jsem, jaký jsem) …

Jsem ráda, že mě na problém egoismu upozornil jeden z mých kamarádů, který tuto vlastnost negativně vyzdvihuje na vyšší úroveň než aroganci, což mě zasáhlo natolik, že jsem se rozhodla toto téma zařadit. Co to vlastně egoismus je?

EGO znamená latinsky já. Naše já je centrem osobnosti, našeho vědomí; je naší identitou, námi, vztahem k vlastní osobě, a proto je také nejvíce postiženo negativními jevy. Proč? Protože je to osobní. Existuje egoista (sobec jednající zejména ve prospěch svých zájmů), egocentrizmus (v jednání i myšlení pozornost zaměřena na vlastní osobu), egoteizmus (zbožňování sebe) apod.

Když jsem si definice těchto výše zmíněných slov našla ve slovníku, abych lépe a přesněji vyjádřila a pochopila význam, který slova přenášejí do života, zjistila jsem, že jsou propojena s arogancí i s narcismem. Většinou jsou všechny tři vlastnosti sloučeny s nízkým sebevědomím a obrovskou přetvářkou na obličeji. Egoista je druh herce, který si o sobě myslí, že je nejlepší, ale ve skutečnosti na lidi působí jako karikatura. Opačná strana vnímá tuto roli a je jí nepříjemná. Zvažovala jsem radu, protože egoisty většinou nevyhledávám, a napadlo mě jen:

Berte je jako výzvu … jako formu novodobé komedie …

Pamatuji si, že jsem jednomu egoistovi přistoupila na jeho roli a hrála jsem s ním hru o několika dějstvích. Trumfovali jsme se vzájemně, až jsem ho dostala do kouta. Byla to pro mě hra. Nejlepší bylo zjištění, že egoista si po čase začal vymýšlet, nadsazoval nadsázku a hnal ji do extrémů, aby udržel zájem. Nemusela jsem nic nadsazovat, a přesto jsem měla navrch. Po delším rozhovoru mě tato hra přestala bavit. I když mě provokovat lidi baví, protože tím dokážu odkrýt jejich pravé „já“ a učím se argumentovat, byla jsem vyčerpaná lží, kterou na mě dotyčná osoba chrlila ze všech záhybů svého těla.

Ač nerada přiznávám, že všichni v sobě nosíme část egoisty; uplakané dítě, které se snaží upoutat pozornost po té, co nedostalo oblíbenou hračku v obchodě. Každý máme své problémy, které jsou pro ostatní nic neříkající, ale pro nás jsou středem vesmíru a považujeme za největší na celém světě. Doporučila bych větší míru tolerance, ale i to je občas těžké. Takže řeknu jen:

Přátelé, hluboký nádech a výdech. Stále může být ještě hůř. Užívejte života. To je přece k nezaplacení!

Jak přežít inspiraci …

Mým nejoblíbenějším ročním obdobím je podzim, který mi přináší několik druhů inspirace. Barevné padající listí, odlet ptáků, hřejivé slunce a vůně ořezaných tužek. Papírnictví láká můj pohled a mysl se otevírá novým věcem. Vždy v tomto období opouštím všední pracovní dny a beru si volno. Užívám si a sbírám inspiraci na další tvůrčí proces nebo život. Ráda nakupuji nové notesy, knihy. Projít se v lese je stejně osvěžující jako odjet do neznámého města; hledat v něm umění.

Letos padla má volba na Vídeň. Velkoměsto plné staré kultury, zajímavých památek a neotřelých zážitků. Umění na vás dýchá z různých stran, cizinci mluví několika jazyky, múzy vás líbají na každém kroku. Krásně strávený čas s výbornou kamarádkou a kamarádem, kterého jsem neviděla více než 10 let.

A pak to přijde. Tornádo myšlenek, nápadů a inspirace. Člověk chce jen sedět a zapisovat si, popisovat cokoliv, co vnímá všemi smysly, a pak vás napadne otázka, kterou mi vnukla má kolegyně v práci, pianistka:

„Jak přežít inspiraci?“

Tápu. Tolik vjemů na jedno nadechnutí. Touha psát, kreslit, fotit, zpívat, učit se … Je to jako smršť. Na pár vteřin se vám zastaví srdce jako při kýchnutí. Jediné, co mě napadá:

Udělat si čas!

V současném hektickém světě, kdy chodíme jen na nákupy, staráme se o rodinu a práci, je téměř nemožné utrhnout si pár minut na naše koníčky. Kamarádka, s níž jsem se setkala na kurzu kreslení již před několika lety, má obdobný problém. Ráda by malovala, ale nemá na to dostatek času, protože se kromě rodiny také zabývá stavbou domečku. Vnukla jsem ji tedy nápad. Na chvíli jsem se proměnila v kmotřičku vílu. Co kdyby veškeré její obrazy v domečku byly z jejího šuplíku?! Nepověsí na zdi nic koupeného. Byla nadšená. Viděla jsem na ní, že vdechla velký kus inspirace a že uvažuje, co bude v obývacím pokoji, co v pracovně. Začala do svých vizí zapojovat i manžela, který velice rád fotí. Najednou byla pohlcena tím vším. Její oči se rozjasnily, jakoby opět obživla.

Občas mám pocit, že se lidé už nedokážou radovat. Kolem mě je spousta šedých mrtvolek, které mě míjí, nebo jsou to lidé plní přetvářek pohlceni majetkem. Září jen mala hrstka z nich a jsou to právě ti, kteří našli kousek svého času, aby se věnovali něčemu, co je naplňuje. Co je jen pro ně důležité, ale nemusí jim to vydělávat peníze. Utrhnou se třeba z práce a věnují se tomu ve volném dni. Jakoby se najednou zastavil čas.

 Nemusí to být pouze umění, pro některé je inspirací rodina, domeček, domácí mazlíček, cestování, domácí práce, květiny, zvelebování duše. Co je pro vás důležité? Znáte odpověď?

Dejte tomu čas. Věřím, že vás jako Popelčin oříšek něco cvrkne cestou do nosu. Zatím vám nabízím kousek inspirace v podobě procházky po Vídni. J