Jak přežít bez počítače ...

Ať se snažíte, jak se snažíte, před technikou neutečete ...

Dnes jsem přišla na fakt, že jsem na svém počítači zcela a bezvýhradně závislá, a to především při psaní. Je jednoduché nemuset si pamatovat hesla k různým přístupům, mít obrázky a fotografie připravené k publikování a otevřít si knihu, kterou právě píšu, na dané straně, na které jsem skončila ...

Bohužel se zármutkem sděluji, že mi dnes můj počítač dal vale, a to právě ve chvíli, kdy jsem chtěla oficiálně spustit své nové webovky ...

Došlo mi, že se budu muset poohlédnout po nějakém novém kamarádovi, který nebude trucovat, že jsem ho zapla i o víkendu. A hlavou mi probleskne, že bylo přezíravé si nové stránky příběhů i vytisknout, abych si je mohla ještě opravovat. Jinak bych o část paní Slepičkové přišla ...

A jelikož je můj život plný katastrof, tak jsem si příznačnější začátek ani nemohla přát ...

Každý nový začátek dává možnost retrospektivy a nostalgie. Můžete si vše vytvořit znovu, jinak, ale třeba stále stejně, nebo o něco lépe ...

Za 5 let psaní na blogu chci stále dodržovat již zaběhnuté stereotypy o rubrikách a podrubrikách a nechci se omezovat tématy. I život je rozličný, tak i můj blog zachycuje mou osobu  z různých stran i perspektiv ...

Postupně budu příběhy ze starých webovek a blogu přesouvat na tento jediný web, a poté zmizí vše staré ze světa, aby zbylo místo už jen pro to nové ...

Na těchto stranách navíc za nějakou malou chvíli budete mít možnost i nakupovat dárky pod ART FOR SALE, ale k tomu je ještě pár krůčků potřeba ...

Dejte si do svých oblíbených: NKCSOKA.CZ

Přihlašte se k odběru FB stránky: N.K. Csóka, ať Vám nic neuteče. 

Děkuji, že čtete ... ♥♥♥♥♥

Jak nebýt lhostejný ...

Vždy jsem věřila na něco, co je nad námi. Nemyslím ve smyslu víry; nejsem věřící, nechodím do kostela a nečekám na spasení, ale vnitřně vím, že občas něco zasahuje do našich životů, aby nás nasměřovalo na správnou cestu nebo donutilo uvažovat o věcech a situacích v životě jinak. Asi proto se účastním spousty charitativních akcí, které pomohou někomu dalšímu, kdo takové štěstí jako já neměl ...

Lidé, kteří jsou mi nejblíž, ví, že letošní rok pro mě nebyl a není vůbec snadný, od rodinných tragédií, až po dopravní nehody, teroristický útok - letos jsem si prošla prostě vším, co vás napadne. Jeden můj dobrý kamarád mi kdysi řekl, že každý máme negativní zkušenosti, nicméně objevují se postupně a většinou ojediněle. U mě je to smršť. To, co někdo prožije během 10 let, u mě se projeví během roku. Je to psychicky hodně náročné. Až jednou budu mít sílu napsat a sepsat události roku 2018, budete se hodně divit, co může jeden člověk unést, když prostě musí ...

Nechci však tento článek pojmout smutně, protože se jedná o pomoc a každá pomoc je pozitivní. Je tomu pár dní, co jsem mohla pomoci dítěti (chlapec, necelé dva roky), které mělo nějaký zvláštní záchvat. Poprvé v životě jsem volala 155, ale byla to již má třetí asistence při záchraně života. Nicméně vždy mě to vykolejí natolik, že si po "zákroku" musím dát zdravotního panáka. Obdivuji lidi, kteří jezdí se záchrankou a jsou schopni se rychle rozhodovat; u mě je první fáze jednoznačné ztuhnutí, pak se rozběhnu a dělám vše automaticky, abych nakonec po akci opět propadla ztuhnutí. Když jsem konečně uviděla sanitku, balvan ze mě spadl. Ale i teď, když o  příběhu píšu, stále pociťuji na sobě jakési břemeno, že jsem neudělala dost ...

Letos jsem se tedy zúčastnila několika charitativních akcí. První byl každoroční trh ve firmě, v níž pracuji a pak akce, kterou připravila Fakultní nemocnice v Ostravě pro postiženého Pavla a jeho rodinu. Symbolickou pětistovkou za koncert v Katedrále Božského Spasitele jsem přispěla na jeho další život. Shodou náhod tento projekt vedl doktor, který je mým známým z dětství a neviděli jsme se přes 10 let. Pokud chcete pomoci, můžete, akce stále běží, protože další benefiční koncert se bude konat v Opavě...

Více zde v příspěvku pro ČT:
Benefiční koncert pro Pavla ...

Samozřejmě přispívám na již známe kytičky proti rakovině: Český den proti rakovině. A v současné době se připravuji přispět jedním ze svých obrázků do domova seniorů v Ostravě na Kamenci. Tuto akci pořádá skupina na FB Malba a kresba s pomocí Ateliéru HAMAKA ...

Nechci, aby tento článek vyzněl v můj osobní prospěch, spíše chci poukázat, že i normální lidé mohou něčím přispět a nebýt lhostejní k lidem v nesnázích, kteří jsou kolem nás, protože nikdy nevíte, kdy budete v obdobné situaci vy. Také chci pořadatele trošku zviditelnit, aby se jim dostalo třeba větší pomoci ...

Pokud vás článek aspoň trošku inspiroval, dejte vědět, co jste v poslední době udělali nezištně pro někoho jiného, třeba i vy inspirujete mě. Díky, že čtete ...

Jak pochopit svět ...

I když nepatřím mezi velké příznivce dokumentů, občas se pro zpestření na nějaký přece jen podívám, a tak to bylo i s polským dokumentem 6 Kroków (přeloženo jako 6 kroků od sebe)...

Základní zápletkou je teorie, o které mi kdysi vyprávěl můj kamarád, že se všichni na světě mezi sebou známe přes několik lidí ... 

V tomto konkrétním dokumentu se jedná o 6 lidí mezi prvním a posledním člověkem. V době sociálních sítí je snadnější tuto teorii podpořit a dokázat, ale polští tvůrci vše natočili v reálném životě, prostě se přes šest lidí dostali od bodu A k B...

Filmaři si nejprve náhodně nechali vylosovat lokalitu, odkud budou vyrážet, poté stanovili stejným způsobem koncovou destinaci, v níž naleznou prvního člověka, kterého budou hledat, tedy náš bod B. Vylosují taky člověka z místa, kde jejich experiment začíná (náš bod A), a pak už se rozbíhá cesta k cíli na pozadí lidských příběhů. Tak se z Polska dostaneme až do Mexika ... 

Je zajímavé uvažovat o tom, jak jsou lidé mezi sebou propojeni a že jejich vzdálenost je bližší, než si ve skutečnosti myslíme nebo uvědomujeme.

Myslela jsem si, že lidi potkáváme z určitého důvodu, a možná, že ještě v tuto chvíli na něco takového stále věřím, ale i koncept 6 kroků mě hodně zaujal. Přes šest lidí můžu znát třeba Baracka Obamu. A proč mě napadl exprezident Ameriky? Asi právě proto, že mi kamarád tuto teorii vysvětloval  právě na něm ...

Jen mě ještě nenapadá, koho bych chtěla znát přes šest kroků. Která slavná osoba by to byla? Máte někoho takového? Právě v tuto chvíli ani nevím. Ale vím, že doporučím tento dokument. Věřím, že vám to bude šrotovat v hlavách, jako to teď šrotuje mně ...

Mějte se pěkně a brzy u dalšího příběhu ...

Litanie ...

Není tomu tak dávno, co vznikla rubrika o paní Slepičkové, která především reflektuje vztahy sousedů žijících někde kolem nás. Nevím, zda mám tuto zkušenost pouze já, protože bydlím v domě, kde majitelé bytů jsou důchodci, ale v poslední době je těch škodolibých příběhů čím dál tím víc a především přestávají být úsměvné ... 

Sypání kočičího trusu na prahy dveří, či odpadků, nebo zanechávání otevřených lahví na prahu, aby si člověk fyzicky ublížil. Neustálé se vměšování do vašeho soukromí, a pokud nereagujete, vymýšlí další a další slátaniny, které bych nedokázala vymyslet ani s veškerým úsilím za sto let, a to jsem spisovatelkou už víc než 13 let, jsou jen malou ukázkou toho, v jaké společnosti se nacházíme ...

Vždy jsem na tento blog psala především pozitivní věci, ale z tohoto špinění, přisvojování si cizích zásluh a vymýšlení si, které znám i ze školního, pracovního prostředí, aby lidé na úkor ostatních získali něco, na co sami nemají dostatek rozumu, zkušeností, osobnosti, názorů, vůle, talentu, tak lžou a překrucují pravdu, mi již není nejlépe ... 

Pokud máte obdobnou zkušenost, dejte mi vědět. Budu ráda za názory. Třeba se s tím vypořádám lépe, než litanii na dané téma ...

Příběhy o sousedech stále sepisuji a snažím se z neúsměvných témat vytvořit úsměvné. Pokud si chcete počíst a přidat mi tak pár shlédnutí mého blogu, čímž mě podporujete v dalším tvoření, tak klikněte na odkazy níže, které vás navedou na dané téma (nebo záložka Život s paní Slepičkovou). 

Život s paní Slepičkovou - Předmluva

1. kapitola: Seznámení

2. kapitola: Škraloup číslo dva

3. kapitola: Zrození vysavače

4. kapitola: Rekonstrukce

5. kapitola: Funkce temného kouzla

Brzy se jistě objeví nové příběhy, protože přichází čas prázdnin, a tudíž dovolených a je větší možnost chytnout nějakou tu slinu zase něco vyplodit...

Díky, že jste stále se mnou a čtete už 88 příspěvek ...

Jak okusit něco nového - První setkání s LANÝŽem ...

Tatarák s lanýžem ...

Před několik málo dny přijela na návštěvu jedna z mých kamarádek, a proto jsem se rozhodla, že navštívíme jeden z nových podniků, který se znenadání objevil v Ostravě Pustkovci. Nepatřím mezi gurmány, ale ráda ochutnávám nová jídla a především nezvyklé chutě. A proč? Protože mám pocit, jako bych cestovala skrz všechny kuchyně světa ...

A tak začala story, jak jsem se měla možnost poprvé poprat s LANÝŽEM ...

Když slyším slovo lanýž, tak se mi do podvědomí vkrádá nepříliš vábná představa divokého prasete chrochtajícího někde na poli, kde zarývá svůj rypák a hledá zmíněnou lahůdku. Nikdy jsem však houbu neviděla ani na obrázku a rozhodně jsem neměla možnost ji ochutnat; i když už jsem ochutnávala kde co: například moučného červa jak osmaženého, tak živého. A teď přišla možnost vše zkusit ...

Ráda bych popsala jakou to vše mělo chuť, ale přiznám se, že opěvovanou lahůdku jsem necítila díky famóznímu masu. Na tatarák jsem se vážně těšila a po těch pár dnech necítím, že by mi to maso nějak uškodilo. Mělo to však jednu malou chybu, jak by řekla moje rodina: "smrdělo to málem", a tak mé oko v jídelním lístku padlo na dezert. Na zmrzlinu, abych byla přesnější ...

Vanilkovo - oříškovo - lanýžová zmrzlina se sušenkou ...

Číšnice si vše zapsala a na chvíli se vzdálila od stolu. Po asi 30 vteřinách opět stála u nás; jakoby se omlouvala, začala vysvětlovat:
"Máme dnes tři druhy zmrzliny. Vanilkovou, lískový oříšek a ...," otočila se směrem k výdejnímu okénku, kde na ni kuchař kývl hlavou, "a lanýžovou." Dlouhá pauza, opět pohled někam přes rameno.
,Hmmmm, to zní vážně zajímavě,'pomyslela jsem si. Číšnice však pokračovala:
"Víte, ta lanýžová," začala opět omluvně s tónem, který poukazoval na drb století, "má takovou specifickou chuť." Slovo specifickou vyslovila s grimasou ve tváři, který mě doslova vybízel, abych si ji raději neobjednávala, protože to  určitě pak asi vrátím celé. "Ne každému chutná." dodala a svraštila nos.
"Tak ji zkusím." odpověděla jsem a bylo rozhodnuto, servírka s hlubokým výdechem odešla.

Teď už jsem na tu zmrzlinu byla vážně zvědavá. Říkala jsem si, že pokud na mě nezachrochtá, tak ji klidně zblajznu, ať je sebehnusnější.

Pohár přistál do deseti minut na stole a mě nenapadlo nic jiného, než hledat lanýžou zmrzlinu malou lžičkou. Rýpala jsem do každého kopečku a komentovala s mraženou pusou, s jazykem přilepeným na patře chuť zmrzliny, kterou jsem měla v ústech. Tak vanilková, pak oříšková, nějaký krém a konečně lanýžová ...

Nejprve cítím šílenou pachuť v ústech, jako bych rozžvýkala smradlavé ponožky (ne, že bych je někdy žvýkala, ale dokážu si představit, jak se asi cítilo prase, které hledá houbu v bahně) ... číšnice stále kroužila kolem stolu, popřípadě na mě házela očko, jestli už jsem tu lanýžovou ochutnala, nebo ne. Měla jsem pocit, jako by se snad s kuchařem vsadila, zda ji vyplivnu, nebo jestli pohár dojím ... Nad původní chutí zvítězil asi sladký cukr ... A tak jsem zkoušela zmrzlinu stále dokola, až jsem narazila na dno misky ...

Zážitek to byl úžasný a snad bych si lanýžovku, jak jsem si ji s láskou pojmenovala, objednala znovu, ale vím jistě, že nebude patřit mezi mé oblíbené ... Pokud byste rádi šli v mých šlépějích, tak doporučím podnik Stračena Pub v Pustkovci, kde se kromě tataráku a zmrzliny můžete potkat s číšnicí s koulejícíma očima ...

Všem přeji Dobrou chuť a budu se těšit zase u nějakého kulinářského zážitku:

vždyť o to je život zajímavější ...

P.S. pokud si chcete houbu vygooglit, tak se do toho nepouštějte těsně před konzumací, nevypadá příliš vábně 😇

Jak seniorky blogují ...

Dnes jsem se velkou oklikou dostala k článku, který uváděl tři ženy přes šedesát - jedna z nich dokonce překročila magickou stovku - všechny píšou blog a mají úspěch i u mladých lidí. Bylo zajímavé zjistit, že jsou na světě ženy, které jsou ochotny podělit se o svůj úspěch touto formou, je to natolik obohacující, že jsem došla k závěru, že pokud něco člověk skutečně chce, nedokáže ho v tom limitovat ani věk ...

Pokud se chcete také inspirovat, tak článek najdete zde. Stačí kliknout:

Seniorky pronikly mezi blogerky ...

Na druhou stranu si ale nemyslím, že naše sny na nás budou čekat věčně, takže šup, choďte zapnout své počítače a začněte psát nebo si vezměte štětce a začněte malovat, péct, cestovat, cvičit ... prostě to, k čemu vás vaše vědomí, srdce táhne. Nebojte se udělat první krok k tomu, co chcete, a nenechte se přesvědčovat, odrazovat okolím, že jste na to staří, mladí, nezkušení, až příliš zkušení, apod. Nemusíte se přece nikomu zpovídat ... 

A pokud ještě nevíte, co to je, tak k tomu snad jen, že začíná nejlepší období na přemýšlení: magické Léto. Na dovolených u vody máte možnost přemýšlet, co by to mohlo být ...

Mno a co se týče mě, jdu malovat pro charitu, protože letošek mi ukázal, že bychom nic neměli brát jako samozřejmost a jelikož ne všichni máme štěstí mít práci, která nám pomáhá platit i naše sny, tak některým bude fajn i trošku pomoci ...

Budu se těšit u dalšího příspěvku, třeba právě o charitě, a pokud se nechám inspirovat tímto článkem také, tak mě čeká ještě hodně dlouhá kariéra v blogovaní.

Mám se tedy také na co těšit a snad i vy ... 

😉😈

Jak si splnit sny ...

Potštát, Na samotě u lesa

Téma mě posledních pár dní docela pronásleduje, a proto jsem ho zařadila do mého dalšího příspěvku. První asi bylo mé osobní posezení na samotě u lesa, kde jsem uvažovala o tom, kam bych letos chtěla jet na dovolenou, nebo na výlety a přemýšlela jsem, jak to udělat se zbytkem dovolené a pracemi, časem a především místy, které bych chtěla vidět ...

Po návratu domů, kdy jsem si vybalila věci a posadila jsem se k filmu, se mi ozvala kamarádka, kterou jsem již skutečně hodně dlouho neviděla a odkázala na mě začínající umělkyni, která přesně věděla, co chce dosáhnout, ale zatím nenašla směr. Vydat si knihu, kterou poslala do všech možných nakladatelství, ale prozatím bez úspěchu. S podivem jsem přijala fakt, že se jí nikdo neozval ... Byla to zajímavá komunikace, jako bych se vrátila zpět v čase ...

Je to těžké? Nevadí. Zvládneme vše.

Nejde to? Nevadí. Najdeme směr.

Asi mi to nadšení v poslední době trochu chybí, a proto mě další odkaz dokonale rozložil. Nedávno jsem se přidala do skupiny o cestování a poznávání bláznů, kteří rádi zkouší nové věci, a objevila se tam holčina, která v tuto chvíli někde přechází pohoří v Kanadě, spí s medvědy a píše svůj blog, který je sestaven z bodů takzvaného "bucketlistu" (https://www.holkasbucketlistem.com/) ... Tak proč ne, že?

Myslím si, že každý z nás má nějaký takový list, kde si píše, co by rád udělal, změnil, navštívil a když dostanete od života kopanec, tak o tom začnete uvažovat ještě víc, pak si začnete své sny sepisovat urputněji a najednou zjistíte, že jste na cestě za dobrodružstvím ...

Vzpomněla jsem si na svůj dávný list a padla tam takováto přání:

1) Vystudovat český jazyk - povedlo se 

2) studovat v Budapešti - podařilo se mi v Maďarsku studovat 2krát

3) státní jazyková zkouška z maďarštiny - mám od roku 2009 C1 z Budapešti

4) vydat si knihu - vydány zatím 2

5) mít jazykové zkoušky z 5 jazyků - zatím jen 2 (na další 2 jsem připravena, zatím není vůle podrobit se zkoušce)

6) být v rádiu - 2 pořady o mně

7) pracovat v TV - pracovala jsem nejen pro TV, ale take různá média (9,5 let)

8) napsat scénář podle své fantasy a zkusit film

9) ilustrovat si vlastní knihu

10) prodávat vlastní obrazy

11) cestovat - na to mám vlastní list

Růžově označené body přibyly na můj seznam nedávno a asi je těch plánů ještě trošku víc, ale myslím, že pokud si chcete něco splnit, tak je to nejlepší metoda. A pokud vás nepřesvědčím já, tak alespoň velikán jako je Walt Disney, kterého jsem jistě již citovala, ale co už: opakování matka moudrosti:

Když o tom dokážeš snít, umíš to i udělat. 

Walt Disney

Mějte se pěkně a zase někdy se budu těšit a hurá na další list přání...

Jak zvládnout víc než jedno zaměstnání ...

Bezpočetně-krát jsem slyšela, že jsem blázen, když mám víc než jedno zaměstnání. Jak člověk může zvládat při samotné práci ještě další věci a udržet si rovnováhu a energii?! V první řadě musíte mít silnou vůli a skutečně to chtít, být pro danou práci nadšený, nebo prostě potřebujete finance na váš sen, cestování, koupi domu apod. 

Motivace a zápal pro danou věc vás žene kupředu ...

U mě multipracovní nasazení začalo někdy na vysoké škole brigádami, abych si mohla zajistit studium v zahraničí, protože stipendium by mi nevystačilo, a zaplatit si samotné věci, které potřebuji ke studiu. (Za tuto skutečnost upřímně děkuji svým rodičům, protože jsem se naučila hodnotě peněz velice brzy a víc si tedy všeho vážím, co jsem kdy dosáhla.) ...

Brigáda: Tlumočení 20.10.2011 s Bálintem Harcosem a s ČT...

Prošla jsem brigádami v různých obchodních střediscích přes pokladnu, doplňování zboží, obsluhu v lahůdkách, úklid obchodů, až po brigády venku na poli, kdy nás ráno sváželi z Ostravy a vezli na Jižní Moravu, kde nám Ukrajinec ukazoval tempo, jakým máme pracovat. Samozřejmě, že mu nikdo nestačil ...

A pak jsem nalezla práci, která visela na lístcích na chodbách vysoké školy a byla z mého oboru. Neváhala jsem a zkusila jsem ji. Bavila mě a vyšla mi vstříc i v časovém harmonogramu. Mohla jsem pracovat, kdy jsem potřebovala. Také byla ideální při studiu v zahraničí, protože nebyla fixována na místo, kde danou práci budu vykonávat, stačil k tomu počítač s programem a jim jsem cestou snížila náklady (noviny, které jsem měla analyzovat, přes půlroku nemuseli kupovat a přivážet do České republiky, protože jsem k nim měla volný přístup v knihovně v Maďarsku) ...

Po studiích jsem do této práce nastoupila na poloviční úvazek a zjistila jsem, že budu muset přidat další práci, začala jsem aktivně tlumočit a učit, překládat apod. Bavilo mě to, dělala jsem všechno s nadšením a najednou jsem těch prací měla pět, každou na částečný úvazek, nicméně až po letech vnímám, že jsem snu, abych mohla dělat práci, která mě baví, musela obětovat tolik času a také kousek zdraví ...

Brigáda: Představovaní knihy I. Vöröse (uprostřed) v maďaršině

 v Maďarské kulturním centru Praze, 

host Petr Hruška ...

Při šesté práci, čili jedna hlavní a 5 dalších, jsem se na jednom tlumočení zhroutila. Jak to vypadalo v praxi? Sedíte, máte tlumočit a zničehonic neslyšíte člověka, který mluví, a v hlavě máte takový mišmaš, že nevíte, jakým jazykem jste vlastně mluvili a co jste říkali. Černá díra sílí, začne se vám točit hlava a už už upadnete na zem ... Naštěstí se tohoto večera účastnil kamarád, který tlumočení převzal a my jsme se na pódiu jen vystřídali. Vnímala jsem tuto situaci jako své selhání, ale teď vidím, že jsem měla vlastně štěstí, protože mě tělo upozornilo, že je toho už moc ...

Tehdy jsem si uvědomila, že je čas zabrzdit, ale i teď, i když mám víc peněz a job na plný úvazek, vnímám stále vnitřní nutkání dělat víc než jednu práci. V současné době mám tři. Jsem na to za ty roky zvyklá a hlavně mi další brigády dávají jiný úhel pohledu na práci, kterou dělám na plný úvazek a třeba si ji i víc vážím, protože vím, jak je to těžké při takzvaných svobodných povoláních. 

Není to pro mě již vyloženě nutnost, ale rovnováha ...

A jak to tedy zvládnout? 

Kombinovat lze vždy, i když pracujete na směny (i tuto zkušenost mám), ale měly by to být rozličné práce nebo přesněji práce jiného typu, protože když děláte něco jiného, tak si u toho i odpočinete a vymaníte se ze stereotypu. Hlavně si ale dávejte pozor, abyste to nepřehnali a nevzali si na sebe až příliš. Kdo s tímto nemá zkušenosti a chce si přivydělat, tak si raději najít zpočátku krátkodobou brigádku, třeba na měsíc a uvidíte, zda to zvládáte, či nikoliv. 

Nepřetahujte se však nikdy, žádné peníze za vaše zdraví nestojí: dokud máte střechu nad hlavou a co jíst, tak přece není důvod si stěžovat 😃💕

Mějte se pěkně a přeji krásné zimní dny a budu se těšit zase příště ...

PF 2018 ...

Silvestr 2018 Ostrava

Při psaní tohoto příspěvku jsem zvažovala, co bych vám všem popřála do nového roku 2018, a možná právě proto mi tak dlouho trvalo napsat PF 2018 ...

Asi nejvíce bych vám přála zdraví, toho není nikdy dost, hned na druhém místě lásku a štěstí, protože, jak se říká, i na Titaniku byli všichni zdraví; a spokojenost s vaším životem. Mám pocit, že rok 2017 mě častoval až obrovskou dávkou zloby pramenící ze závisti, tak bych vás chtěla stejné reakce uchránit ...

Dalším mým přáním je, abyste nepřišli o nikoho z blízkých, kteří naplňují váš život radostí, optimismem jen tím, že jsou. Jsme tu jen na krátký čas, a proto užívejte každou minutu a nerozčilujte se nad tím, že někdo volí Zemana a jiný Drahoše ...

Podle numerologie 2018 je rokem, kdy první část budeme dokončovat vše, co se začalo v minulém roce i to, co jsme my nezačali a řekněme, že za to může osud. Nevím, jak u vás, ale v mém životě se hybná síla dostala na vrchol už v lednu, a proto přestávám řečnit, co chci dělat, a prostě bez větších okolků jsem začala na všem pracovat ...

Život vztyčil ukazováček, několikrát zamával ze strany na stranu a výsledek? Maluji obrazy, učím se, abych si splnila sen vydaní knihy s vlastními ilustracemi. Těžké období mi ukázalo, že se více chci věnovat umění a vím, že si vše v letošním roce splním. Jak jste na tom vy?

Věřím, že máte pár předsevzetí a přeji, abyste je byli schopni splnit ...

Krásný a úspěšný rok 2018, 

ať se vám splní všechna vaše vysněná přání

 a máte ho plný fantazie ...

Budu se na vás těšit u dalších příspěvků a děkuji, že jste mi stále věrni a podporujete mě počtem shlédnutí nebo návraty ke starším příspěvkům.

Vánoce jsou tady ...

Jiráskovo náměstí Ostrava (Kuří rynek)

Ani ne po dopsání posledního příspěvku mě čtenáři, většinou i moji přátelé, zastavovali, zda již jsem slyšela svou vánoční píseň Last Christmas, a s ironií v hlase dodávali, že pokud bych chtěla, tak mi s tím případně i velice rádi pomůžou, protože oni takové štěstí letos neměli. Má odpověď na otázku i danou nabídku zněla jednoznačně, že ještě NE, nicméně santovskou čepici nosím podle tradice už od 1. prosince. Vše se změnilo 8. prosince, kdy jsem popěvek zaslechla z rádia a hned po ní další oblíbený cajdák Vánoc All I want from Christmas is you. A výsledek? 

Uvědomění:

Vánoce 2017 jsou skutečně tady ...

Samozřejmě se dostávám do většího stresu než obvykle, protože nemám vše nakoupeno, uklizeno, nebo napečeno. Po bytě se mi pro velký úspěch rozlezla plíseň, kterou nejsem schopna z bytu vypudit ani dezinfekcí a již mám v průběhu první virózu, která se tak lehce dá chytnout v otevřených kancelářích ...

Masarykovo náměstí 

Větší nápor nakupujících v obchodě je jednoznačným parametrem, že v daném stresu nejsem jenom já. Jediné, co mě od toho shonu ochraňuje, jsou rozzářené ulice a náměstí. I když každoročně pobíhám po vánočních trzích na Masarykově náměstí s nevolí a jediné, co mě zachraňuje, je vánoční punč, svařák, nebo koňak, letos mě skutečně upoutala výzdoba. Možná, že atrakce ruského kola u tradičního vánočního kluziště, je trošku moc a hodí se spíše do Vídně, ale osvětlené stromy a troubící andílci zase nejsou tak špatný nápad ... Co říkáte?

Ulice 28. října

Vytvořit fotografie bez lidí byl skutečně nadlidský úkol, ale snad se vám kousek vyzdobené Ostravy zalíbí a užijete si ji tak, jako si ji užívám já ...

 S úsměvem a dobrou náladou ...

Jak poznám, že se blíží Vánoce ...

Prvním signálem, že Vánoce jsou za dveřmi, je vánoční výzdoba v obchodech. V posledních letech se objevuje dříve, než rok před tím. Vejdete do obchoďáku a kromě toho, že tam zmateně běhají kupující, zjišťujete, že stejným syndromem trpí i prodávající, kteří nestíhají doplňovat do regálů už od Černého pátku ...

Přitom bloudění a neustálém pošťuchování mezi regály s ostatními nakupujícími, vám vyhrává vánoční hudba. Letos mě zatím píseň "Last Christmas" minula, ale čekám, kdy ji uslyším poprvé, abych si ten den mohla zapsat do zápisníku ...

Zmatek se přesouvá i do skladů a na ulice do troubících aut. Z mé zkušenosti vím, že stejný problém je i na internetových obchodech, kde se dožadujete čísla zásilky a třikrát se ujišťujete, že se jedná o jistou přepravní společnost, a nakonec se přes jedno číslo dopátráte, že šlo o úplně jinou přepravní společnost, než vás člověk na druhé straně informoval ...

Pak si přečtete pár statusů svých přátel na sociální síti a zjistíte, že trpí stejnou fóbií z nakupování dárků, protože když už něco nakoupí, tak se jim člověk ze seznamu ozve, že už to má, nebo že to nechce a chce něco jiného, a tak ten nákupní kolotoč začíná od začátku, až člověk nakonec rezignuje a pořídí spodní prádlo, nebo ponožky ...

Jediné, co mě uchlácholí, je pečení cukroví, které se mi letos ale nedaří, protože jsem si koupila novou troubu, tak je vše na bázi pokus - omyl. A tak zbývá pouze domácí vaječný koňak, svařák na vánočních trzích, rozsvěcování stromů v městech a barevná světýlka za okny, nebo dopisy z charitativních společností a dobrý pocit, že jste přispěli ...

A co mám vlastně ráda na Vánocích? 

Nejvíc ze všeho čas s rodinou a přáteli, volno, vůni perníčků, vánoční pohádky a padající sníh za okny. Je mi jedno v jakém pořadí ... 

Ať ještě bloudíte po obchodech a začínáte s kupováním dárků, pečením cukroví, nebo sfoukáváte svíčku na adventním věnci, přeji vám, ať jste v pohodě a bez stresu užíváte předvánoční přípravy ...

Budu se těšit u dalšího příspěvku ...

Proč si pamatuji (ne)důležité věci ...

Článek mě napadl po jedné akci s přáteli, kdy jsme hovořili o několika tématech a podvědomě jsem zjistila, že chrlím názory a podklady o jistých věcech, které jsem si někde a někdy přečetla. Vkládám je do hovoru jako argumenty, kterými bezesporu jsou. Vždy začínám větu: "Někde jsem četla ...", ale už si nemohu vzpomenout kde. Fascinující je, že danou informaci předám v plné kvalitě, i když vlastními slovy, ale citace, odkud, kdy, kde jsem to četla, je v nenávratnu pryč. (To by si na mně mediální analytici smlsli, že neuvádím přesné zdroje.)...

Párkrát se mi již stalo, že něco vydoluji ze vzpomínek, ale i mě překvapí, že o věcech, o kterých  teď nemám ani páru, jsem kdysi někde četla a můj mozek si je podvědomě pamatuje. Kdysi jsem četla mnohem více a z různých žánrů, a pokud si chci zvýšit slovní zásobu, dělám to tak i dnes a čtu cokoliv ...

Zatím na tom nejsem jako můj děda, u něhož jsem jako malé dítě viděla, jak mu dováží přepravky knih z knihoven,  posadí se na verandě do křesla a hltá jednu knihu za druhou. Když jednu dočte, sáhne si do přepravky a vylosuje další. Většinou u četby v křesle usne, a proto měl brýle připevněné na gumičce, aby se nerozbily, když mu náhodou spadnou z nosu na hruď. Věřím, že se ale do tohoto období jednou dostanu a přečtu si všechny své oblíbené knihy znovu . Ale zpět k tématu ...

Ze školních lavic si pamatuji například "haustorie". Učila jsem se slovíčko z botaniky velice dlouho, protože jsem si ho nemohla zapamatovat, tak jsem si vymyslela mnemotechnickou pomůcku: německy dům a anglicky příběh. Do této chvíle si pamatuji, že se jedná o kořeny, které cizopasí na jiných rostlinách, jako například jmelí na stromech (Velice důležitá informace především pro pozdější život, nemyslíte? 😉 Ale sem se hodí, za chvíli tu máme Vánoce.) A jak už to bývá, co jsem se nemohla naučit, si pamatuji doteď, i když zbytek se mi už vykouřil z hlavy ...

Věřím, že si nedůležité věci pamatujeme proto, 

abychom časem díky nim byli důležití právě proto, že si je pamatujeme.

Jak jste na tom vy? Máte to stejně? Také vám někdy takováto informace pomohla například v kariérním růstu, nebo v setkání s člověkem, kterého byste nikdy nevěřili, že poznáte, a přesto osud zahrál do vašich karet a ještě jste ho zaujali? Mně ano a ne jednou. Třeba se k nim vrátím v dalších příspěvcích mého blogu ...

Je dobré pamatovat si nedůležité věci, protože nikdy nevíte, kdy se vám budou hodit ...

Mějte se krásně a budu se na vás opět těšit u dalšího příspěvku ...

Fáma o "hospodských povalečích" ...

Z mých povalečských dní ...

Ani nespočítám, kolikrát jsem měla se svými přáteli i známými rozhovor o bohémském životě umělců. Fascinuje mě, jak si někteří lidé spisovatele zidealizovali a občas, když poslouchám jejich názory na bohumilé, romantické povolání, co tedy autoři dělají, nebo nedělají, hned bych spisovatelkou byla na plný úvazek ...

A tak se častěji zamýšlím nad tím, jaké by to bylo žít pouze pro umění. Nemít žádné statky, čekat jen na příspěvky od ostatních a celé dny se válet v kavárnách, hospodách, nebo na cestách s jedním batůžkem na zádech, v němž by byl uschován notes a pero. V lepším případě počítač, nebo jen mobilní telefon s připojením na internet Dokázala bych vůbec psát knihu, nebo bych se zaměřila pouze na cestovatelské zážitky? Jak by to vypadalo, kdyby mi došly peníze a potřebovala bych sehnat další, abych nemusela noc strávit někde na ulici? Neboť i existenční problémy někdy patří k tomuto životu ...

Znám mnoho spisovatelů, u nichž jsem byla na autorských čteních, kteří jsou skutečně slavní, a přesto život i povolání nemají tak snadné, jak si ostatní představují. Většinou jim umění vezme spousty věcí ze soukromého života, jsou několikrát rozvedení, musí mít další zaměstnání na úkor tvorby, ale víte co?

Mají svobodu ducha, kterou jim všichni závidí ... 

Jsou volní jako ptáci, řídí si svůj život svými pravidly. Přesně tato skutečnost mě na spisovatelích nejvíc baví. Dělají a říkají, co chtějí, a ač většinou píšou jednu větu za druhou, postavy jsou vymyšlené, nebo mají reálné charakterové vlastnosti, někdo tam venku je slyší a čte stejné věty, které se jim zrodí v hlavě. Mají fanoušky, kteří je vnímají jako popové hvězdy a čekají po půlnoci na otevření knižního obchodu, aby byli první, kteří budou držet v ruce další díl z nové série.

Jsou inspirující ...

Nejsem sice bohém v pravém slova smyslu, ale svou sílu vnímám právě ve své volnosti a očekávání, že jednou, a třeba to již nebude dlouho trvat, pár lidí zakopne o mé strany a budou rádi, že si něco malého přečetli. A pak znovu a další a další ...

V posledních pár dnech kolem mě tací lidé prošli, které jsem inspirovala a kteří stejná slova použila přede mnou. Citují mi mé vlastní myšlenky, vlastní řádky, které jsou součástí tohoto blogu. Musím říci, že je to zvláštní pocit, ale je to tentýž pocit, který mě u psaní drží již 24 let ...

Ať žijí hospodští povaleči, kteří z vlastních slov tvoří budoucnost jiných.

 Doufejme, že lepší, než doposud měli ...

A to je i mé přání, aby tyto strany někomu pomohly
 a podle reakcí to vypadá,
že skutečně pomáhají ...

Pokud by vás toto téma ještě zajímalo, psala jsem už o něm kdysi článek z vlastní perspektivy a slíbila jsem, že se k danému tématu ještě vrátím:

Dá se uživit uměním ...

http://nkcsoka.blogspot.cz/2014/11/da-se-uzivit-umenim.html

Jak zapomenout na škodolibost ...

Po dlouhé sérii pozitivních a humorně laděných článků jsem nucena psát o něčem, co je občas negativní, občas se objevuje bez uvážení. Nevím, zda se vám to stalo také, ale někteří lidé neunesou váš úspěch, a když se vám něco nepovede, tak jsou chorobně škodolibí, a  navíc dělají naschvály ...

Jelikož mám teď za sebou skutečně čerstvý zážitek, snažila jsem se o této povahové vlastnosti zjistit víc. Na internetu jsem našla několik zajímavých článků, které se právě týkají tohoto lidského rysu, a docela mě pár psychologických úvah překvapilo ...

Zlomyslný prý člověk bývá tehdy, pokud konkurent zaškobrtne, protože cítí, že by to mohla být jeho šance jak uspět ... 

Je až s podivem, jak se tyto špatné vlastnosti kumulují u jednoho jádra. Úspěch, neúspěch, závist, boj, přirozený výběr. Jakoby veškeré životně důležité události musely projít těmito jevy; řekla bych Darwinovským vývojem. Jednodušeji a nadneseně řečeno:

Možná se už nemlátíme po hlavě kyji a netaháme se za vlasy do jeskyň, ale stále je mezi námi ten pud bojovat a za každou cenu vyhrát ...

Není to smutné? Pracovala jsem v mnoha společnostech na různých pozicích a vnímám jakýsi rozpor v myšlence, že máme být týmovými hráči, ale na druhou stranu si jako jedinci neseme vlastní viny a přešlapy a závěrem zjišťujeme díky škodolibosti ostatních, že jsme bráni za rivaly, čímž asi týmová dynamika nemůže být úplně týmová. I když prý zdravá konkurence dopomáhá růstu skupiny ...

Patřím mezi lidi, kteří příliš vnímají negativní jevy z okolí, dříve než se k nim dostane důvod této nečekané negativní energie. Cítím týmovou dynamiku. Kdo však tímto darem neoplývá, nevěšte hlavu a vemte si ze zlomyslnosti to pozitivní: 

Chybovati je lidské, díky tomu se člověk rozvíjí a roste.

Jste pro někoho konkurence, což znamená, že vám ten člověk i lecos závidí.

Mějte se pěkně a hlavu vzhůru, někdy musíte být dole, abyste se zase vyškrábali nahoru, a pak to stálo za to ...

💜😊💜

Existují paranormální jevy?!

Co to vlastně paranormální je? Podle slovníku je to něco, co vybočuje z normálu, definice zahrnuje také neobyčejné schopnosti například vnímání. Když mi někdo řekne slovo paranormální, jako první mě napadne velice známý seriál Akta X. Ale někdy, někdy prostě je i můj život dost zvláštní, abych ho s čistým svědomím mohla nazvat paranormálním ...

Bylo nebylo jedno sobotní ráno, kdy si tak pěkně jdete do obchodu a na cestě se objeví černá kočka. Nejste člověk, který by věřil na pověry, a tudíž přešlápnete pomyslnou čáru neštěstí s igelitkou plnou nákupu. Že Vám během cesty zůstane roztržená taška v ruce a nákup tak tak zachráníte, aby se neválel na zemi, jeden pomeranč se stejně někam zatoulal, a celou cestu žonglujete s dalšími ingrediencemi, nešťastné černé kočce nepřipisujete ... 

Dorazíte domů, předáte rodičům objednaný nákup, zapadnete se snídaní na gauč a zapnete televizi dálkovým ovládáním ... CO TO? Nad bednou se najednou objeví atomový hřib. Televize zkolabovala a již nevydá ani hlásku. Řeknete si, že byla stará a že jste asi v rodině už potřebovali nový přístroj. Rodiče Vás nepochválí a  s rozmrzelým obličejem Vás raději pošlou dělat "něco užitečného"...

Pochopíte, že jste přešlápli a vlastní iniciativou se chopíte vysavače, který několikrát zakašle, a pak se rozjede. Vysáváte nějakou chvíli a z ničeho nic ucítíte spáleninu. Vysavač ještě párkrát zavrčí, a nakonec umírá s šedavým kouřem a smradem. Opět si vyslechnete už trošku nabručenější láteření starších obyvatelů bytu a je Vám nakázáno jít pomáhat do kuchyně, kam odcházíte se svěšenou hlavou, ale s ještě větším úsilím pomáhat ...

Sourozenec právě vytváří nějakou sladkou poobědní tečku, a tak Vám na chvíli podá mixér, aby si našel další nádobu na vyšlehání šlehačky. Jen co se mixéru ujmete, ručka Vám zůstane v ruce a zbytek zařízení s třísknutím spadne na zem. Ručka zůstává stále ve Vaší ruce a Vaše ústa se otvírají k omluvě. Nakonec párkrát zalapáte po dechu, ale raději neřeknete nic...

Derou se Vám slzy do očí, když po Vás v kuchyni někdo chce skřidlu a Vy vlastně vůbec nevíte, co to je. Když z ostatních vydolujete, že se jedná o pokličku, najdete ji ve skřínce a při předávce Vám ouško opět zůstane v ruce a zbývající část padá s třísknutím na zem, jste následně vykázání ze všech prostor bytu a je Vám zakázáno cokoliv dělat ...

Co naděláte: Když to prostě nejde, tak to prostě nejde ...

Odcházíte tedy ven posedět s přáteli, postěžovat si na svou gramlavost, která rodinu stála za jeden den několik tisíc. Při návratu domů v nočních hodinách Vám noha podklouzne na něčem mazlavém. Až v bytě zjišťujete, že to bahno rozhodně není, protože to nevábně voní něčím zcela jiným. Připomíná Vám to psí exkrement. Nezbývá Vám, než se už jenom hystericky usmát ... život byl definován jedním paranormálním dnem Vašeho života:

Máte prostě štěstí v neštěstí ...

Stávají se Vám takové dny také?

Mně běžně. Nebojte, nejste v tom sami ...

Proč si (ne)číst návody ...

Každý inteligentní člověk, když dostane nový přístroj, tak dříve, než ho zapojí, si pečlivě nastuduje návod. Hmmm ... nicméně proč být inteligentní, když bez návodu zažijete více dobrodružství?! Někdy si Vás dobrodružství najde samo, i když o něj vůbec nestojíte, třeba když zmiňovaný návod není, ale opravdu není k nalezení. Ale začnu pěkně od začátku ...

"Pořádek je pro blbce, inteligent zvládá chaos!"

Jistě všichni jsme v pubertě zažili nějaké ty nedokonalosti pleti. Standardní procedurou je co nejvíc se terorizovat a čistit pleť, co to dá, a doufat, že to časem zmizí. Naivně si říkáme, že vše lze zakrýt makeupem, nebo v lepším případě, že z toho časem vyrosteme. Když ten čas jaksi nenastává, protože ač je Vám po 20ti, tak stále PPZetka raší (Pupínky Pohlavní Zdrženlivosti, kdo by náhodou neznal terminus technikus), nezbývá Vám než najít alternativní způsob mučení ...

Nejprve samozřejmě zamíříte k lékaři, který Vám předá nějakou mastičku nevábné vůně bělejší než maska mimů. Máte to mít natřeno na obličeji několik hodin a vypadáte, jako byste prošli další fází neštovic, nebo Vás přinejmenším napadlo hejno nenažraných komárů; přesněji samiček, samci totiž nekoušou (příroda to pěkně zařídila: Mrchy jedny!) ...

Když tento teror zdárně přežijete bez újmy na zdraví, následuje fáze číslo 2.: Začít se opalovat. Mno jo, ale léto daleko a slunce v Ostravě přes ten smog nedostává příliš mnoho šance na jakýkoliv obnažený projev, a tak Vás napadne horské slunce. Pro mladší ročníky: je to takové malé solárko, které podle nových expertíz už může při určitém záření způsobovat i rakovinu ...

Svízel nastává, když po vytáhnutí přístroje z krabice, nemůžete dohledat nažloutlý papír s důležitým návodem. Zastrčíte ho tedy do zásuvky, nasadíte si malé brýlky; vypadáte, jakobyste právě chtěli skočit do bazénu, a zapnete nejprve jedno světlo a po několika dlouhých minutách druhé. Obhlížíte stav zářivek přilepení nosem přímo na přístroj, a když usoudíte, že to tedy opravdu funguje, vypnete světlo a mašinku schováte. Příznačně si naplánujete zítřejší den, kdy vše vyzkoušíte, a těšíte se na skvělý účinek. Do postele uleháte s pocitem, že těm bídákům na obličeji dáte co proto ...

Jaké je však Vaše zklamání, když nemůžete usnout, neboť po obličeji Vám začnou tančit mravenci polku. Běhají sem tam, podupávají si do rytmu a zdá se, že nevynechávají žádnou část kůže Vaší tváře. Ráno se probudíte s pálivým obličejem a při prvním pohledu do zrcadla zjišťujete, že se z Vás přes noc stal Japonec. Hlavu máte dvakrát tak velkou, červenou a jediné, co z obličeje poznáváte, jsou oči, kolem nichž jsou krásně vypálené plavecké brýlky i s gumičkami. Nu což. Nezbývá než navštívit lékaře ...

Venku pod mrakem; vypadá, že budou padat nejméně trakaře a vy si nasadíte baseballovou čepku a brýle jako za krásných slunečních dnů, abyste eliminovali, co největší škody. Vyrážíte do ulic jako Američan na výzvědy. Snažíte se klopit zrak a posouváte si více čepku do čele, aby kolemjdoucí viděli co nejméně z Vašeho rudého obličeje. Čím víc se snažíte být nenápadní, tím víc jste podezřelejší a nápadnější. Ještěže máte lékaře za rohem ...

Těžce otvíráte dveře do čekárny a všimnete si, že zde sedí jen jedna starší dáma s francouzskou holí. Pozdravíte a posadíte se na vedlejší lavičku za rostlinu většího vzrůstu, která narušuje přímý výhled. Sundáte si tedy čepku; na odložení slunečních brýlí nemáte odvahu. Agentce FBI spadne hůl na zem. Předkloní se a zvedne ji, přitom zavadí o Váš obličej. Dáma v letech ztrácí stud a hůl padá na zem znovu, samozřejmě, aby si Vás lépe prohlédla. Pomyslíte si, když hůl už po páté v řadě třískne o zem, že kromě toho, že má babka problémy s nohama, by měla zajít ještě k neurologovi, aby ji překontroloval hlavu a popřípadě motoriku rukou ...

Oddychnete si, když se konečně ztratí v místnosti u sestry. Sestra od Vás s mírným úsměvem vezme kartičku pojišťovny a vyzve Vás, abyste ještě chvíli posečkala, než přijdete na řadu po ženštině s berlí. Neubrání se mírnému zachichotání, když za sebou zavře dveře. Modlíte se, aby už nikdo nepřišel. Snad se Vás osudu zželelo, neboť po chvíli se dveře otevřou a vychází paní s berlí a plnou rukou lístečků do lékárny. S úsměvem pozdraví sestřičku a opět si Vás prohlíží s mírným kýváním hlavy ze strany na stranu ...

Do předordinační místnosti se valíte jako velká voda, protože právě přišel další člověk do čekárny. Sestřička Vám předává kartu s chorobopisem a Vy ladně vbíháte do ordinace, sedáte na lůžko a při pozdravu konečně sundáváte maskovací sluneční brýle. Po zaražené odpovědi na pozdrav se paní lékařka zvedne od stolu a neustále se k Vám točí zády. Vy vidíte jen mírné otřásání zad a po chvilce, když popadne dech, se zajíkavě omluví a vyběhne k sestřičce. Z vedlejší místnosti se ozve hurónský smích, který je doprovázen přerušovanými instrukcemi lékařky a občasným smíchem sestřičky ...

Podíváte se do zrcadla a pochopíte: Napuchlý rudý obličej, který způsobuje, že Vaše hlava je opticky 3krát větší než normálně, skoro žádné oči a vypálená bílá kola propojená malými nitěmi od brýlků. Usmějete se také, a kdyby byla možnost, zrudnete o dalších pár čísel barevné škály ...

Když se obě dámy opět dostávají do profesionální roviny, přichází do ordinace dvojí komando. Lékařka si Vás prohlédne, a poté dá příkaz sestřičce, aby Vám píchla něco do žil. Neptá se, jak se Vám to stalo, jen naťuká něco na počítači a předá instrukce pro lékárníky. Mučení finišuje, sláva!

Opět si nasazujete brýle a čepici a opouštíte ordinaci rychleji, než byste měli. Převálcujete staříka, který přišel na odběr krve a ledabyle pozdravíte nové členy v čekárně. Vybíháte na ulici a zamíříte k nejbližší lékárně. Otevřete prosklené dveře a při druhých se ozve cinknutí, které upozorňuje prodejce, aby vylezli ze svých skrýší a obsloužili Vás. Všimnete si mladého lékárníka, který zapadne zpět do regálu s hlasitějším smíchem a větou: "Tak tohle fakt nezvládnu."

Vystřídá ho starší kolegyně, která s úsměvem a pochopením předává kalciovou mast: "To jste byla asi na horách, že?" Kývnete, nebudete přece lékárnici vysvětlovat, že na horách o víkendu pršelo a že Vy nemáte nic jiného na práci, než se dívat do horského slunce. Ať si aspoň myslí, že jste si to pořádně užili. Doufáte, že se nezeptá, kde jste byli. Tak jo, zeptá. Vydolujete Alpy a popadnete věci z pultu. Ani nepozdravíte, když vybíháte na ulici ...

Několik dní se trápíte, ale za 14 dní se vše vrací do normálu, konečně se Vám neslupuje kůže a nezůstávají žádné jizvy. Máte radost, když konečně najdete návod a prostudujete si, že byste před naším milým přístrojem měli vysedávat jen 5 minut a nejmenší vzdálenost by měla být 15 cm. Nicméně svůj účel přístroj splnil. Sourozenci přeci existují proto, aby Vám Vaši radost ještě opepřili: "Tak vidíš, ty beďary fakt nejdou vidět."

Proč tedy číst návody? Po této story fakt nevím ...

Jak vyzrát nad trapasy ...

Zcela běžná situace. Budu konkrétnější; tedy pro mě zcela  běžná zimní situace. Spadnete na chodníku v největší zácpě, kterou můžete v Ostravě zažít; tedy před frontou aut stojících na červenou. Prožene se Vám v hlavě už asi po sté, proč si už konečně nekoupíte pořádné zimní boty, které nekloužou, když se Vám na ledovce denně rozjíždí nohy všemi směry a Vy se modlíte, abyste opět neleželi na chodníku?!

Zvedáte se těžce ze země a odlepujete jednu hnátu za druhou, oprašujete zbytek šedavého poprašku -stále si nejste jisti, zda je to skutečně sníh - zpět na zem a láteříte, že jste špinaví. Doufáte, že neuklouznete znovu; a pak strnete, protože koutkem oka zahlédnete, jak se 4 až 5 aut, které stále čekají na zelenou, otřásají smíchem. Řidiči již nesledují provoz, ale třepou rameny sem tam a ukazují na Vás prstem. Nu což. Zahrajete si na dámu. Otočíte se ke svému publiku a ladně se ukloníte; čekáte na aplaus ...

Řidiči i spolujezdci zůstanou chvíli v šoku, a pak se z prvního okna auta vynoří palec nahoru. Úsměv na Vaší tváři je o to větší, když si uvědomíte, že jste někomu zpříjemnili smutný den v chorobné zácpě dnešní civilizace ...

"Není nic horšího, než jít stejnou cestou jako ostatní." (Charles Bukowski)

Stávají se však i zajímavější situace především na rodinných událostech, jakou je například svatba ve Vaší rodině, kdy nejprve nechtíc připálíte nevěstin závoj. To se ještě nějak schová, když se najdou ladné ručky, které vše hbitě opraví. Oddechnete si, když si nevěsta absolutně nic nevšimla a věnuje se svému jedinečnému a nezapomenutelnému dni. Vzápětí však nasadíte všemu korunku, když ji po prvním novomanželském polibku místo ovací a gratulace, popřejete všechno nejlepší k narozeninám, které nevěsta bude mít až za několik měsíců ...

Nevěsta si nepamatovala téměř nic zajímavějšího z poobřadní veselosti než to, že jí někdo přál k narozeninám ...

Z čehož vyplývá:
Každé vybočení z jakéhokoliv stereotypu den okoření, a ač ze sebe uděláte hlupáka, alespoň se další zasmějí. Být šaškem pro smutné lidi není zase tak špatné aneb nebrat tyto situace vážně je ta nejlepší možná rada:

"Hlavně se z toho neposrat!" (Charles Bukowski)

A co bych Vám popřála? Možná potkat za den několik takových bláznů, aby Váš den byl usměvavější a krásnější ...

Pozor na Murphyho zákony ...

Edward Aloysius Murphy:

"Co se může pokazit, to se pokazí."

Začetla jsem se do definice Murphyho zákonů, neboli zákonů schválnosti, které se týkají chybovosti a jakéhokoliv lidského selhání, a v okamžiku mě napadl další námět na článek. 

Komu by se denně nestávaly nějaké trapasy, které definuje nějaké pravidlo tohoto amerického leteckého inženýra?

Standardní situace, kdy se snažíte odemknout dveře, máte pouze dva klíče a v nejlepším případě otevřete až na potřetí, v nejhorším zalomíte klíč, popřípadě zjistíte, že klíč, který celou dobu rvete do zámku, není ani od těchto konkrétních dveří a původní svazek jste nechali zamčený právě za těmi dveřmi, které se snažíte celou dobu odemknout. Škála možností, co se pokazí, je nevyčerpatelná, tedy alespoň v hororových scénářích ...

"Jestliže jde vše podle plánu, stala se někde chyba."

"Zkušenost je věc, kterou získáš až potom, cos ji potřeboval."

Nejiná situace nastane, když potkáte kamarádku, kterou jste skutečně dlouho neviděli. Dejme tomu tři roky. Poptáváte se, jak se za tu dobu měla, zda se něco v jejím životě změnilo. Prostě se snažíte naskočit do rozjetého vlaku a navázat tam, kde se Vaše cesty rozešly. Všimli jste si, že trošku přibrala a že má malé bříško, Chcete být zdvořilí, máte upřímnou radost a pogratulujete ji k blížící se rodině. Najednou vidíte ten vyděšený, uražený pohled, protože kamarádka není těhotná ... Upsss ... Pak následuje chvilka trapného ticha a její omluvný tón v hlase, že by měla zhubnout. Hlavou se Vám prožene, proč jste jen nemlčeli?! Máte jistotu, že kamarádství je vzápětí v tahu ...

"Jestli se cítíš dobře, uklidni se, ono tě to přejde."

Skutečný Murphyho zákon však nastane, když o několik měsíců později potkáte kamarádku na plese, kterou - podotýkám - potkáváte docela často, a přesvědčujete známou, která ji vidí jednou ročně právě na tomto plese, že těhotná není, že jen trošku přibrala a hlavně, ať jí to, proboha, neříká, že by jí mohla urazit. A hádejte co? Kamarádka byla těhotná a již na svatého Valentýna oslavila narození miminka, k čemuž ji moc gratuluji ...

Co říci závěrem: život je plný Murphyho zákonů, kterým se nevyhneme, ale přecejen:

„Usměj se, zítřek bude horší.“

(u nás však vždy s dobrým koncem ... )

Jak přežít svou blbost...

Někdy potkáte lidi, kteří  Vás inspirují k napsání nějakého článku, a tak se stalo i mně. Správný spisovatel, jak jsem se v dřívějším zápisu již zmínila, se snaží najít téma všude kolem sebe. Tak i má maličkost, jako jiní spisovatelé - Božena Němcová, Karel Jaromír Erben nebo Jaroslav Hašek  -navštěvuji svoje přátele a poslouchám jejich historky a ty nejzábavnější si zapisuji ...

Takto mám připravenou celou povídkovou sadu o zvířátkách, které jejich páníčci nechtíc zbavili života. Věřím, že pro milovníky zvířat by kniha byla propadákem, ale pokud bych příběhy zpracovala ad absurdno s komediálními prvky, mnoho smutných lidí by se rozveselilo ...

Dnešní námět je tedy: jak přežít svou blbost ...

Do mé sbírky se vloudil i příběh o kamarádce, která si během spánku na gauči fénem způsobila popáleninu třetího stupně na jedné ze svých noh. O to bizarnější příběh se jedná, že během krátkého časového období si stihla něco udělat i s rukou a opět s nohou. Dotáhla to do takové fáze, že se již nikdo jejím úrazům nediví a čeká další neuvěřitelnou story o její šikovné nešikovnosti ...

Můj docela nový kamarád, který hýří vtipem, kde může, asi nikdy nezapomene na své letošní narozeniny, které oslavil příznačně 1. ledna, kdy ostatní objímají mísu. Svou novoroční oslavu bude spojovat s návštěvou na pohotovosti, protože si den před svými narozeninami na procházce zlomil prapodivným způsobem nohu. Prý o díru na cestě, kterou před ním bez úrazu zvládlo pár dalších kamarádů. Dnes o tom mluví s mírným úsměvem, ale věřím, že příští rok, až se ho na tuto story zeptám znovu, bude jeho příběh nepřekonatelným humorným zážitkem ...

A do třetice přidám ještě svou neobratnost, protože i mně se docela často nevyhýbají dny, které s láskou nazývám Den D, neboli Den Debil. Nevím, kdo z Vás čtenářů někdy plachtil z řetízkového kolotoče v plné rychlosti a zažil, jak mu při pádu vlají vlasy, zatímco ostatní s úžasem a vyděšenými výkřiky sledují let osamělého dítěte s Mickey mousem na hrudi. Chyběla mi jen pověstná pláštěnka s rudým nádechem.

Každá událost má za následek další události. Táta ve stejný den odcházel na svůj oblíbený fotbal a o dvě řady za ním se místo o fotbalu, který byl již prohrán, rozebírálo dítě, které umírá na ARU, protože prý spadlo z řetízkového kolotoče. Nenechte se mýlit. Nic mi nebylo. Dítě s Mickey mousem se usmívalo doma a poslouchalo vtípky, že si příště musí s sebou zabalit minimálně kapesník, aby se svou muší váhou lépe plachtilo, či použilo kapesník jako záchranný padák ...

Ač příběh začínal špatně s odstupem několika desítek let už jen vykouzlí úsměv na tváři ...

Každý, i ten nejhorší den se dá přežít s úsměvem ...

Budu se  na Vás tedy těšit v příštím článku a jistě přibalím i dávku úsměvu.

Proč si pořád stěžujeme ...

Začneš si vážit života, až zjistíš, že nejsi nesmrtelný … N. K. Csóka

Trendem posledních pár let je stěžovat si na vše kolem od počasí počínaje, přes práci až po finanční záležitosti. Nespokojenost se zrcadlí v každém počinu, v každé grimase, v každém gestu. A tak mě napadá jen jedna otázka:

„Proč děláte něco, ať už je to cokoliv, co vás činí nešťastnými?“

Vězte, že vaše nespokojenost se odráží nejen ve vaší psychice a zdravotním stavu, ale reflektuje vaše vnitřní rozpoložení a zasahuje i do životů ostatních.

První odpovědí na výše zmíněný dotaz je, že vše se dělá tímto způsobem proto, že všichni chtějí víc a víc a víc než ti ostatní. Bezděčně jsem si vzpomněla na část jednoho dílu české série Slunce, seno a … „Předsedo, oni mají záchod. Předsedo, oni mají …“ Nesledujte, co mají ostatní, ale co máte vy a jak to můžete změnit, aby pro vás situace byla lepší.

Nebo druhou odpovědí je, že se jen nějak musíme živit. Většina mých známých odpoví, že pracují, aby mohli žít a užívat si, plnit si sny, koupit si, co chtějí, věnovat se koníčkům. Žijí ze dne na den, nešetří, protože to nemá smysl, pokud chtějí, tak si vydělají, nebo na to prostě odpovídají: důchodů se naše generace nedožije, či pokud si něco nekoupíš na dluh, tak v životě nic nebudeš mít.

Podívali jste se někdy na svůj životní příběh z druhé strany? Čeho byste se dokázali vzdát, abyste si zvýšili životní standard?

Uvažovali jste někdy o tom, co je pro vás dost?

Nemohu hovořit za ostatní, protože nežiju váš život. Neznám zákulisí vašich všedních dní, nicméně pokud jste nešťastní ať už z čehokoliv, nehledejte chybu v ostatních, ale sami v sobě. Dejte si otázku, jak byste mohli neštěstí změnit ve štěstí. 

Splňte si své sny!

Mně například v posledních měsících udělalo radost toto:

ZŠ Hello mě pozvala v Ostravě na autorské čtení, kde jsem v přímém přenosu měla možnost zhodnotit svou práci spisovatelky a účastnit se i projektu Celé Česko čte dětem. Nejupřímnější jsou vždy děti. Za sebe jsem ráda, že jsem nepohořela a dětem se hodina čtení a diskuse o knihách a scénářích líbila.

  Není nad usměvavé tváře; ty dělají svět krásnější. J