100. příspěvek ...

Nečekala jsem, že tento blog dotáhnu do 100. příspěvku a ejhle, povedlo se. Také shodou náhod se časově přiblížil k mému datu narození, a protože si letos ke svým narozeninám naděluji nový web a nové logo, tak o to víc je co slavit ...

Nevím, jak vy, ale já mám na své narozeniny od roku 2004 určitý rituál. Vždy mám jeden celý den volno a většinou dopoledne si užívám nějaké kúry, popřípadě nakupuji něco, co nepotřebuji, ale celou dobu kolem toho chodím a říkám si, že by mi to udělalo radost, a tak prostě neodolám a jdu do toho. "Přece mám narozeniny ... a když mám ty narozeniny ...," řeknu si a je to dostatečné odůvodnění.

Prostě se rozmazluji. 

Kdy jindy než právě na narozeniny je to nejvhodnější ...

Letos mě překvapilo hned několik věcí. Třeba ráno kytice růží na dlouhém stonku a kabelka od známé značky. Nejsem člověk, který si potrpí na luxusní drahé věci, mám raději praktičnost, ale vše je jednou poprvé. Takže hlásím do světa, že jsem i já již označkovaná ...

 A Café

Každý rok také zkouším něco nového, novou restauraci, kavárnu. Letos jsem zaťukala na dveře kavárny A Café v Mariánských horách, kde jsem si kromě kokosového laté, což pro mě také byla novinka, dala ještě lívance bez marmelády, nebo nutely s maskarpone...

Servírka byla trošku zmatená, když jsem odmítla obě náplně a pouze jsem chroustala suché těsto, nicméně lívanečky byly nadýchané a cítila jsem z těsta čerstvá vajíčka. Za mě měly jedničku s hvězdičkou ...

Pak mě čekala malá procházka a nákupy v obchodním domě. Nic jsem si nepořídila, protože můj dar jsem zařizovala před několika dny a je to dovolená na místo, kde jsem ještě nebyla, takže se mám na co těšit a vy vlastně také, protože tu bude další speciál o cestování, pokud tedy vše vyjde. U mě nikdy nikdo neví ...

Možná teď pláčou lidé, kteří mají rádi příběhy paní Slepičkové, ale nebojte, na dovolené bude méně pracovního stresu, a tudíž věřím, že i více času a chuti psát. Příběhy si beru s sebou, abych mohla pokračovat v psaní ...

Je něco kolem šesté a můj den se chýlí ke konci. Strávila jsem ho nádherně i v rodinném kruhu a těším se na dobrou večeři, kterou tvořím, kde si připijeme novými krásnými ručně dělanými skleničkami, hotovým uměleckým dílem ...

Nevím, jak vy, ale několik let již děkuji všem, kteří mi kromě štěstí, lásky a peněz přejí i to zdraví, protože je jedním z největších darů, co máme ...

Takže pokud si chcete se mnou připít, tak Na zdraví, přátelé, věřím, že jsem některé z vás inspirovala a budu se těšit u dalšího příběhu za pár dní ...

Jak pochopit svět ...

I když nepatřím mezi velké příznivce dokumentů, občas se pro zpestření na nějaký přece jen podívám, a tak to bylo i s polským dokumentem 6 Kroków (přeloženo jako 6 kroků od sebe)...

Základní zápletkou je teorie, o které mi kdysi vyprávěl můj kamarád, že se všichni na světě mezi sebou známe přes několik lidí ... 

V tomto konkrétním dokumentu se jedná o 6 lidí mezi prvním a posledním člověkem. V době sociálních sítí je snadnější tuto teorii podpořit a dokázat, ale polští tvůrci vše natočili v reálném životě, prostě se přes šest lidí dostali od bodu A k B...

Filmaři si nejprve náhodně nechali vylosovat lokalitu, odkud budou vyrážet, poté stanovili stejným způsobem koncovou destinaci, v níž naleznou prvního člověka, kterého budou hledat, tedy náš bod B. Vylosují taky člověka z místa, kde jejich experiment začíná (náš bod A), a pak už se rozbíhá cesta k cíli na pozadí lidských příběhů. Tak se z Polska dostaneme až do Mexika ... 

Je zajímavé uvažovat o tom, jak jsou lidé mezi sebou propojeni a že jejich vzdálenost je bližší, než si ve skutečnosti myslíme nebo uvědomujeme.

Myslela jsem si, že lidi potkáváme z určitého důvodu, a možná, že ještě v tuto chvíli na něco takového stále věřím, ale i koncept 6 kroků mě hodně zaujal. Přes šest lidí můžu znát třeba Baracka Obamu. A proč mě napadl exprezident Ameriky? Asi právě proto, že mi kamarád tuto teorii vysvětloval  právě na něm ...

Jen mě ještě nenapadá, koho bych chtěla znát přes šest kroků. Která slavná osoba by to byla? Máte někoho takového? Právě v tuto chvíli ani nevím. Ale vím, že doporučím tento dokument. Věřím, že vám to bude šrotovat v hlavách, jako to teď šrotuje mně ...

Mějte se pěkně a brzy u dalšího příběhu ...

Jak vznikne sázka ...

Sázka přijata...

Není tajemstvím, že jsem před nedávnem začala malovat. I když jsem spíše pastelkový typ, tak jedny Vánoce tomu daly na frak a ze mě se přes noc stal umělec s plátnem a štětcem v ruce. I když za úplného nováčka se nepovažuji, protože jsem s malováním začala, když mi bylo 6. Chodila jsem také do malířské školy a vyhrála pár dětských soutěží. Dokonce si vzpomínám, že jsem z jedné ze soutěží dostala vyrozumění, že 9leté dítě toto přece nemohlo nakreslit, a proto jsem byla diskvalifikována ...

Roky plynuly a můj zájem o malování trošku ustal, až jsem se po čase vrátila k tužce a pastelkám. Opět jsem začala kreslit pro zábavu, ale vždy mě to táhlo k plátnu, jen jsem neměla odvahu s tím začít. A pak jsem dostala plátno s akrylovými barvami pod vánoční stromeček a bylo vymalováno. Neskutečné se stalo skutečným ... 

Většinou jsem malovala černé siluety na barevný podklad, protože byly jednodušší a pro mě lépe uchopitelné a měla jsem pocit, že se zlepšuji i v detailech, a pak přišel osudný den v práci, kdy mi kolega poslal obrázek a řekl: "Toto zkus namalovat."

Tím byla sázka přijata.

Se spoustou věcí jsem se skutečně trápila. Musela jsem hodně barev míchat, naučit se vrstvit barvu, trošku stínovat. Ještě to není úplně dokonalé, ale pro mě to bylo jako stoupat na nejvyšší horu světa bez kyslíkové bomby a natrénované fyzičky. Díky tomu jsem zjistila, jak moc mě malování baví a také, že jsem zase o krůček blíž ke knize s vlastními ilustracemi ...

Bohu dík za sázky a "otravné" kolegy, kteří mě hecují na mé vlastní maximum. 

Illidan World of Warcraft

Tento obrázek dostane kolega z výzvy, ale nesmutněte, zvažuji, že až se budu chtít s některými dalšími obrázky rozloučit, zatím jsem k výtvorům citově vázaná, tak je buď prodám, nebo rozdám, komu se budou líbit ... 

Díky všem, kteří mě inspirujete a hecujete, aspoň vidíte reálný výsledek ... 

Litanie ...

Není tomu tak dávno, co vznikla rubrika o paní Slepičkové, která především reflektuje vztahy sousedů žijících někde kolem nás. Nevím, zda mám tuto zkušenost pouze já, protože bydlím v domě, kde majitelé bytů jsou důchodci, ale v poslední době je těch škodolibých příběhů čím dál tím víc a především přestávají být úsměvné ... 

Sypání kočičího trusu na prahy dveří, či odpadků, nebo zanechávání otevřených lahví na prahu, aby si člověk fyzicky ublížil. Neustálé se vměšování do vašeho soukromí, a pokud nereagujete, vymýšlí další a další slátaniny, které bych nedokázala vymyslet ani s veškerým úsilím za sto let, a to jsem spisovatelkou už víc než 13 let, jsou jen malou ukázkou toho, v jaké společnosti se nacházíme ...

Vždy jsem na tento blog psala především pozitivní věci, ale z tohoto špinění, přisvojování si cizích zásluh a vymýšlení si, které znám i ze školního, pracovního prostředí, aby lidé na úkor ostatních získali něco, na co sami nemají dostatek rozumu, zkušeností, osobnosti, názorů, vůle, talentu, tak lžou a překrucují pravdu, mi již není nejlépe ... 

Pokud máte obdobnou zkušenost, dejte mi vědět. Budu ráda za názory. Třeba se s tím vypořádám lépe, než litanii na dané téma ...

Příběhy o sousedech stále sepisuji a snažím se z neúsměvných témat vytvořit úsměvné. Pokud si chcete počíst a přidat mi tak pár shlédnutí mého blogu, čímž mě podporujete v dalším tvoření, tak klikněte na odkazy níže, které vás navedou na dané téma (nebo záložka Život s paní Slepičkovou). 

Život s paní Slepičkovou - Předmluva

1. kapitola: Seznámení

2. kapitola: Škraloup číslo dva

3. kapitola: Zrození vysavače

4. kapitola: Rekonstrukce

5. kapitola: Funkce temného kouzla

Brzy se jistě objeví nové příběhy, protože přichází čas prázdnin, a tudíž dovolených a je větší možnost chytnout nějakou tu slinu zase něco vyplodit...

Díky, že jste stále se mnou a čtete už 88 příspěvek ...

Jak okusit něco nového - První setkání s LANÝŽem ...

Tatarák s lanýžem ...

Před několik málo dny přijela na návštěvu jedna z mých kamarádek, a proto jsem se rozhodla, že navštívíme jeden z nových podniků, který se znenadání objevil v Ostravě Pustkovci. Nepatřím mezi gurmány, ale ráda ochutnávám nová jídla a především nezvyklé chutě. A proč? Protože mám pocit, jako bych cestovala skrz všechny kuchyně světa ...

A tak začala story, jak jsem se měla možnost poprvé poprat s LANÝŽEM ...

Když slyším slovo lanýž, tak se mi do podvědomí vkrádá nepříliš vábná představa divokého prasete chrochtajícího někde na poli, kde zarývá svůj rypák a hledá zmíněnou lahůdku. Nikdy jsem však houbu neviděla ani na obrázku a rozhodně jsem neměla možnost ji ochutnat; i když už jsem ochutnávala kde co: například moučného červa jak osmaženého, tak živého. A teď přišla možnost vše zkusit ...

Ráda bych popsala jakou to vše mělo chuť, ale přiznám se, že opěvovanou lahůdku jsem necítila díky famóznímu masu. Na tatarák jsem se vážně těšila a po těch pár dnech necítím, že by mi to maso nějak uškodilo. Mělo to však jednu malou chybu, jak by řekla moje rodina: "smrdělo to málem", a tak mé oko v jídelním lístku padlo na dezert. Na zmrzlinu, abych byla přesnější ...

Vanilkovo - oříškovo - lanýžová zmrzlina se sušenkou ...

Číšnice si vše zapsala a na chvíli se vzdálila od stolu. Po asi 30 vteřinách opět stála u nás; jakoby se omlouvala, začala vysvětlovat:
"Máme dnes tři druhy zmrzliny. Vanilkovou, lískový oříšek a ...," otočila se směrem k výdejnímu okénku, kde na ni kuchař kývl hlavou, "a lanýžovou." Dlouhá pauza, opět pohled někam přes rameno.
,Hmmmm, to zní vážně zajímavě,'pomyslela jsem si. Číšnice však pokračovala:
"Víte, ta lanýžová," začala opět omluvně s tónem, který poukazoval na drb století, "má takovou specifickou chuť." Slovo specifickou vyslovila s grimasou ve tváři, který mě doslova vybízel, abych si ji raději neobjednávala, protože to  určitě pak asi vrátím celé. "Ne každému chutná." dodala a svraštila nos.
"Tak ji zkusím." odpověděla jsem a bylo rozhodnuto, servírka s hlubokým výdechem odešla.

Teď už jsem na tu zmrzlinu byla vážně zvědavá. Říkala jsem si, že pokud na mě nezachrochtá, tak ji klidně zblajznu, ať je sebehnusnější.

Pohár přistál do deseti minut na stole a mě nenapadlo nic jiného, než hledat lanýžou zmrzlinu malou lžičkou. Rýpala jsem do každého kopečku a komentovala s mraženou pusou, s jazykem přilepeným na patře chuť zmrzliny, kterou jsem měla v ústech. Tak vanilková, pak oříšková, nějaký krém a konečně lanýžová ...

Nejprve cítím šílenou pachuť v ústech, jako bych rozžvýkala smradlavé ponožky (ne, že bych je někdy žvýkala, ale dokážu si představit, jak se asi cítilo prase, které hledá houbu v bahně) ... číšnice stále kroužila kolem stolu, popřípadě na mě házela očko, jestli už jsem tu lanýžovou ochutnala, nebo ne. Měla jsem pocit, jako by se snad s kuchařem vsadila, zda ji vyplivnu, nebo jestli pohár dojím ... Nad původní chutí zvítězil asi sladký cukr ... A tak jsem zkoušela zmrzlinu stále dokola, až jsem narazila na dno misky ...

Zážitek to byl úžasný a snad bych si lanýžovku, jak jsem si ji s láskou pojmenovala, objednala znovu, ale vím jistě, že nebude patřit mezi mé oblíbené ... Pokud byste rádi šli v mých šlépějích, tak doporučím podnik Stračena Pub v Pustkovci, kde se kromě tataráku a zmrzliny můžete potkat s číšnicí s koulejícíma očima ...

Všem přeji Dobrou chuť a budu se těšit zase u nějakého kulinářského zážitku:

vždyť o to je život zajímavější ...

P.S. pokud si chcete houbu vygooglit, tak se do toho nepouštějte těsně před konzumací, nevypadá příliš vábně 😇

Jak začít cestovat - první ROAD TRIP...

Parlament, Budapešť 

Neznám nic lepšího, než když se ve vás probudí touha něco dělat. Něco, co vás bude naplňovat a neuvěřitelně bavit, a pak přijde fáze číslo dvě: Plánování, jak toho dosáhnout ...

Pro mě je cestování dobrodružství, i když patřím spíše mezi lidi, kteří mají spousty obav a maluji si ty nejhorší scénáře, co by se na dané cestě mohlo stát, což se nakonec kupodivu stane, jsem také člověk, který se živí krizovým manažmentem, a tudíž jsem zvyklá krizové situace řešit, a to nejen na dovolených ...

Začínám tedy cestou někam, kde se domluvím a kde to už i trošku znám, a zkouším malý "road trip", což je název pro cestování do měst, nebo míst, kam se přepravujete vlastním nebo půjčeným autem a nejste v místě déle než jeden, dva dny ...

Testuji poprvé stránku booking.com, kde si rezervuji ubytování a parkování, a to ve dvou městech Maďarska - Sárvár (neboli město bahna) a Budapešť. Při této příležitosti navštívím Pannonia ring, což je okruh, kam si kluci jedou zajezdit, a pro mě toto místo bude premiéra ...

Parlament, Budapešť

V obou městech jsem již kdysi byla; navíc Budapešť znám jako Ostravu, protože jsem v ní studovala, a také jsem zde dělala průvodce pro své kamarády, kteří ji chtěli navštívit a nechtěli se bát, že se nedomluví. Nové je, že si ubytování a cestu snažím zařídit jinak, tak aby mi to pomohlo při dalším cestování do vzdálenějších destinací nebo na místa, kde se mi bude hůře domlouvat. Poprvé nebudu bydlet přímo u Parlamentu v hostelu, který znám už několik let, protože již nebylo volné místo v daný čas, kdy se v hlavním městě budu nalézat ...

Držte mi tedy pěsti na prvním ROAD TRIP v životě, protože vše se má okusit a jsem zvědavá, jestli se mi tato forma cestování zalíbí, či nikoliv. S výsledkem a také popisem některých míst se ještě vrátím  ...

Jak seniorky blogují ...

Dnes jsem se velkou oklikou dostala k článku, který uváděl tři ženy přes šedesát - jedna z nich dokonce překročila magickou stovku - všechny píšou blog a mají úspěch i u mladých lidí. Bylo zajímavé zjistit, že jsou na světě ženy, které jsou ochotny podělit se o svůj úspěch touto formou, je to natolik obohacující, že jsem došla k závěru, že pokud něco člověk skutečně chce, nedokáže ho v tom limitovat ani věk ...

Pokud se chcete také inspirovat, tak článek najdete zde. Stačí kliknout:

Seniorky pronikly mezi blogerky ...

Na druhou stranu si ale nemyslím, že naše sny na nás budou čekat věčně, takže šup, choďte zapnout své počítače a začněte psát nebo si vezměte štětce a začněte malovat, péct, cestovat, cvičit ... prostě to, k čemu vás vaše vědomí, srdce táhne. Nebojte se udělat první krok k tomu, co chcete, a nenechte se přesvědčovat, odrazovat okolím, že jste na to staří, mladí, nezkušení, až příliš zkušení, apod. Nemusíte se přece nikomu zpovídat ... 

A pokud ještě nevíte, co to je, tak k tomu snad jen, že začíná nejlepší období na přemýšlení: magické Léto. Na dovolených u vody máte možnost přemýšlet, co by to mohlo být ...

Mno a co se týče mě, jdu malovat pro charitu, protože letošek mi ukázal, že bychom nic neměli brát jako samozřejmost a jelikož ne všichni máme štěstí mít práci, která nám pomáhá platit i naše sny, tak některým bude fajn i trošku pomoci ...

Budu se těšit u dalšího příspěvku, třeba právě o charitě, a pokud se nechám inspirovat tímto článkem také, tak mě čeká ještě hodně dlouhá kariéra v blogovaní.

Mám se tedy také na co těšit a snad i vy ... 

😉😈