Kolem poloviny měsíce si všímám podle návštěvnosti, že hodně
z Vás prohlíží, zda na mém blogu něco přistálo, či nikoliv. Žízníte po dalším příběhu z mojí kuchařky ...
Spousta práce
a aktivit si vybírá svou daň, a proto můj blog chřadne. Ovšem je to jen
zdánlivý stav, neboť už dva dny se věnuji svému domácímu úkolu do scenáristiky,
který bych měla poslat tento týden.
První hodnocení úkolu dopadlo smířlivě: "Možná jste ne
úplně dobře porozuměla tomu, jak a podle čeho se příběh typově třídí. Ještě na
to do lekce mrkněte. Ale jinak je to velmi dobře zvládnutý úkol.“
Potvrzuje však dávno známé pravidlo, které již o sobě vím. Teorie nic moc,
praxe je lepší. A jak jistě už všichni víme:
Praxe je víc než teorie!
A přece mě paní lektorka neodradí tak rychle. Teprve jsem
začala. Začínám tedy bojovat s dalším úkolem. Druhá a třetí lekce se
zaměřuje na budování postav. Říkám si: To
bude něco snadnějšího. V rámci knih jsem postavy popisovala jedna
báseň. OMYL … není …
Zjišťuji hned při prvním nahlédnutí do papírů, že i popisy
postav mají určitá pravidla a formu zpracování. Chytám se tedy za hlavu a s otevřenými
ústy začínám přemýšlet nad tím, jak s perem v ruce vyšermovat alespoň
hodnocení: „Tak jste to nějak zvládla.“ No, přátelé (povzdechnu si zhluboka,
protože to jinak ani nejde), pachtím se s tím úkolem už dva dny, jsem
teprve v polovině, a to mám popsat pouze 3 postavy: Libuši a Petra
Šafránkovi a Alžbětu Slepičkovou, moje hlavní postavy.
Můj mozek nechápe, že paní Slepičkovou nemůže popsat jen
jako „drbnu“. Přitom všichni takovéto typy žen známe z vlastního okolí.
Důchodkyně vševědky, které připlácávají své velké slechy na dveře ostatních
sousedů při bohu milé činnosti vytírání podlah ve schodišti. Uff … musím
uvažovat, kolik je jí let, zda má manžela, jestli měla někdy děti, co za práci
vykonávala před tím. Správný scénárista prý zná celý život svých postav.
Nevím,
zda se životem této paní chci natolik zabývat. A pak mě napadne další věta z lekce:
scénárista rozhoduje, kdo bude žít a kdo umře. I když paní Slepičkovu nemůžu
poslat do kytek nebo úmlátit lopatou, protože je nedílnou součástí příběhu, tak ji aspoň můžu na
papíře solidně nenávidět. Dám ji tlusté brýle, skoliózu, bradavici … Nebyla by to
úžasná postava?! Nebyla!
Nikdo by mi tuto osobu neuvěřil.
A takto se dohaduji o všem, proto mi úkol trvá tak dlouho. Jdu
se tedy soustředit na svoje postavy, se kterými teď žiji v jedné domácnosti, a zase se Vám ozvu …
Buďte se mnou. Ještě se se svou story vrátím …
Žádné komentáře:
Okomentovat