Jak zvládnout mou kritiku ...

Před časem jsem dostala nabídku posuzovat něčí práci, řeč ... Původně jsem nechtěla cokoliv komentovat, ale nakonec jsem svolila asi proto, že jsem chtěla pomoci, ale spíše proto, že neumím říkat "NE". Alespoň říkat ne v něčem, v čem jsem si po čertech jistá výsledkem.

Z mého úhlu pohledu celá situace vyvřela do světové katastrofy, avšak my, spisovatelé, prý často přeháníme. (Tuto mou hlášku jistě někdo využije, ne-li zneužije, ale věřím, že se se svou výmluvností nějak osvobodím, protože jsem vyznavačem výzev). Jsem v oboru přes 15 let a ani jsem si neuvědomila, jak moc se mi práce hodnotitele, učitele, kritika, analytika proplétá s mým osobním i pracovním životem. Možná ještě necukám hlavou a neslintám, či nemám reflex uhodit nějaké dítě, když ho doučuji, ale prý vysvětluji jako kantor, takže mi spousta lidí říká, že jsem přísná a že kárám, či hovořím v termínech a používám slova, kterým stejně nikdo nerozumí.

Člověk si myslí, že když má podklady a může svou vizi podložit argumenty, tak se z něj stane dobrý hodnotitel, ale není tomu tak. Nemůžete kritizovat něčí práci, život, či zlozvyky jen proto, že máte předpoklady, vzdělání, popřípadě dlouholetou praxi, a jste tedy považován za mistra. Mimochodem mě dost zarazilo, že již patřím mezi lidi, jejichž názor si ostatní cení a respektují ho. Pamatuji si dobu na vysoké škole, kde jsem uvažovala, zda se toho někdy v budoucnosti dožiju se svou vizáží věčně usmrkaného dítěte. A najednou to přišlo jako tornádo a já si toho víru ani nevšimla.

Posledních čtrnáct dní jsem se zúčastnila večera amatérských řečníků, a místo abych poučila já někoho jiného, poučení přišlo ke mně:

Nepřej si být kritikem, ale spisovatelem.

Nepřeji se schovávat na stranu kouče, ale sama pracovat na tom, co jsem si vytyčila před několika lety. Stagnace mého spisovatelského potenciálu právě skončila tímto článkem. Opět se vracím k blogu, románu, scénáři, povídkám a fantasy knize. Snad něco z mého nasazení bude dokončeno knihou, nebo filmem.

Tímto článkem se nechci omlouvat za svou dosavadní kritiku, protože kritika vás má srazit a poranit, abyste mohli opět vstát a říct si, že to přecejen k něčemu bylo. Věřte, že jsem si jí v životě zažila hodně a nijak mi neublížila, právě naopak. Ne všichni mou přímočarou kritiku ustojí, prý se má zaobalovat do pozitivní energie. Jaký to má ale smysl, když někomu řeknete něco pozitivního, a pak přijde to "ALE"?! Chápu ale, že se kritika lépe spolkne v medovém obalu.

Přežijte ji tedy s úsměvem ... :-)

Ať žije 50. článek mého blogu ...