Rok 2015 …

Zážitek roku 2014: noční let nad Ostravou ...

Jak by moje babička řekla: „A zase jsme o rok starší.“ 

Nebuďme však pesimisti a řekněme si, že nový rok nám dává možnost a většinou nás i svádí k tomu, abychom si dali nějaká předsevzetí. Často se to týká našeho zdraví jako přestat kouřit, pít, zhubnout, jíst zdravě. Co takhle uvažovat o uměleckém směru a dát si závazek, že začneme kreslit, psát, vyšívat, rozjedeme vlastní podnikání, nebo se o někoho začneme starat apod? Co Vy na to? Máte chuť udělat něco zajímavého v letošním roce? Pokud máte inspiraci, podělte se o to i tady v komentářích a inspirujte tak další …

Nemůžu mluvit o Vašich snech, tak Vás zkusím inspirovat těmi svými. Není jich mnoho a část jsem většinou podědila z minulého roku, což asi není dobrá vizitka, ale člověk potřebuje na některá předsevzetí čas, aby rostl. Letos bych chtěla napsat scénář, dopsat další knihu, dokončit státnice z některého jazyka (stále zbývá slovenština, němčina, angličtina), být více trpělivá k lidem, kteří mě nesmírně vytáčí, a především být šťastná teď a tady …

Někdo by řekl, že těch předsevzetí je moc a že nejsou snadná. Máte pravdu. Nejsou! Mám však teorii, že čím víc komplikovanější předsevzetí jsou, tím víc se musíte snažit, abyste je dotáhli do úspěšného konce …

Máte menší šanci zakrnět a rostete, protože jste aktivní!

Jsem asi někde uvnitř blázen, ale nechci přešlapovat na místě ani zastavit čas, natož ho vracet. Chtěla bych, abych za rok po tomto článku mohla říct, že je za mnou část tvůrčí práce, část pomoci ostatním a pocit, že rok 2015 jsem nevyhodila oknem, ale báječně jsem si ho užila. Doufám, že si ho užijete i Vy s mým blogem, který je dalším bodem na mém seznamu. Mám i s ním pár plánů, aby byl pro Vás atraktivnější …

Pokud se tedy ke mně chcete přidat, sepište si, co chcete za letošek zvládnout. Ano, většina si dobře všimla, jsem „seznamový typ.“ Na všechno si vytvářím seznam a organizuji si tak čas, abych nepromarnila ani jednu minutu, proto tedy slibuji i to, že si občas odpočinu.

(To je také odpověď na otázku, kterou dostávám docela často: „Jak to všechno stíháš?!“ Mám seznam skoro na všechno, tedy jak by moje babička řekla: „Blbenku“.)

Hlavně se nenechte deprimovat větou: „Jak na nový rok, tak po celý rok,“ protože většina lidí by celý rok proležela zelená s hlavou v míse, v mém případě nemocná v posteli.

Vzhůru tedy do roku 2015 a vykročte pravou nohou k novým zážitkům. Přeji Vám, aby byly jedinečné, magické a zcela neuvěřitelné; aby to nejlepší z roku 2014, bylo to nejhorší z roku 2015. Fandím Vám všem!!!

Talent ...

Předvánoční atmosféra, ozdůbky, světla a vánoční svařák ve městech dokáže v člověku vykřesat i něco dobrého. Kromě pomoci lidem, třeba ve formě podání lahve kojenci, který ji vyhodil z kočárku, nečekané obdarování přátel či popřání šťastných a veselých svátků známým, které náhodně potkáte na místě, kde byste je nečekali, můžete v sobě nalézt talent, o němž v koutku duše víte, že ho máte, ale nevěnujete mu pozornost, dokud do Vás někdo nešťouchne a neukáže Vám jej. Vážím si talentu, který se projevuje v mém psaní, ale od dnešního dne jsem hrdá i na lidi, kteří na základě rozhovoru se mnou začnou uvažovat, plánovat a realizovat svůj sen, k němuž do této chvíle neměli odvahu.

Proto v pořadí již 3. adventní svíčku zapaluji za TALENT.

I když ráda slyším, že jsem Vás k tomuto ponoukla, nepřipisuji si žádné zásluhy, protože Vám smím ukázat pouze okno do nového světa, nebo dokonce dveře, přejít musíte už sami. Dřina je také na Vás, protože je to Váš sen.

Buďte tedy silní, houževnatí a nenechte se odradit, protože život přece není o počtu nadechnutí, ale o chvílích, které dech berou.

Mě také zpočátku postrkovali a mluvili do mě, než jsem se otevřela tomuto snu. Ráda bych přidala další povídku, která by vystihovala dnešní slovo, které si opakuji u zapálené svíčky, ale raději pošlu jen vanilkovou vůni k nebesům a požádám Vás, abyste si napsali na papírek Váš sen a začali ho realizovat. Letos jsem již také toto přání předala Ježíškovi v Brně.

Možná je na čase zase začít věřit na kouzla …

Krásnou adventní neděli všem …

Dá se uživit uměním …

Dlouho jsem uvažovala nad tímto tématem, protože nejednou jsem dostala negativní zpětnou vazbu (pro zaměstnance korporací s převládající angličtinou „feedback“) týkající se mé současné práce. Mrzí mě, když poslouchám z okolí, že jsem nedoceněná a že jsem na místě pod svou úroveň, když jsem „ta spisovatelka“. 

Myslím, že je to o pohledu.

Přes 9 let jsem dělala práci, kterou jsem brala za své poslání, a nezbýval mi čas na ostatní věci, které mě zajímaly. Chodila jsem domů unavená, bez špetky inspirace. Teď dělám práci, která není tvůrčí, ale rozvíjí mé jazykové schopnosti a nutí mě přemýšlet v technické terminologii; mnohem častěji a raději pak zasedám za psací stůl a píšu, nebo se realizuji v podnikatelských aktivitách, které jsou bližší mému oboru. Člověk vnímá více své okolí a svou oblast, kterou si vybral. Nebere mi tato práce víc než jiná, ale zároveň mi dává možnost tvořit. Pokud bych měla tvůrčí práci, nebyla bych schopna doma již uvažovat o psaní. A poslední argument: pokud jste příliš dobří, zaměstnavatel dá přednost někomu nezkušenějšímu, aby mu nemusel dát tolik peněz, kolik by musel dát Vám. Tento argument jsem slyšela na 5 pohovorech, než jsem zjistila, že měli pravdu. Utekla bych po čase z těchto pozic za lepším platem.

Jak často tvrdím, život je o rozhodnutích a jen každý z nás ví, co je pro něj nejlepší. Vždy jsem chtěla tvořit a této své životní filozofie se držím. Mou vysněnou prací je být spisovatelkou, kterou stále ještě vyživuji a pouštím se do nových a nových projektů, které mě vnitřně neuvěřitelně obohacují. Někteří by mi oponovali, že tyto aktivity nepřinášejí dostatečnou finanční odměnu.

A skutečně jde jen o peníze?!

Mám známé, kteří mají dost peněz a vyhazují je za alkohol, nebo jsou nespokojení a chtějí víc. Chápu tuto frustraci, protože jsem si tímto obdobím prošla také, ale potom mě napadne, co mi v životě chybí?! Mám střechu nad hlavou, co jíst a práci, která mi zajišťuje pravidelný přísun financí. Co víc člověk potřebuje?

Jsou to jenom věci, které Vás obklopují a do hrobu si je stejně nevezmete.

Můj táta mi jednou obdivně popisoval člověka, který dělá nočního vrátného někde v muzeu jen proto, že rád čte. Sedí celou noční v kukani a sleduje monitory a u toho přelouskává jednu knihu za druhou. Chodí do této práce rád, protože si ji vybral. Není to pěkný důvod?

I já znám člověka, který jediné, co v životě potřebuje, je počítač a pas. Jezdí si po světě a pracuje na pláži v zahraničí. Nepotřebuje nic víc. Nejsem takovýto bohém, ale někde uvnitř chápu tuto svobodu a několikrát jsem o ní i uvažovala. Třeba se jednou rozhodnu být umělkyní na plný úvazek, sbalím kufr, vezmu svůj pas s otiskem prstu a opustím rodnou hroudu bez vysvětlení.

Dá se uživit uměním? Umělci jasně odpoví: NE! Odpověděla bych: SNAD … u známých a zaběhnutých jmen jistě, u nás začínajících a příliš neznámých je na toto ještě brzo. Dejte mi ještě chvíli času na odpověď, třeba se k tomuto tématu ještě vrátím. Nesuďte však přísně cizí rozhodnutí, když neznáte pohnutky a vstupy, které způsobily vyústění k dané situaci.

Není to o Vašem rozhodnutí a pohledu, ale o spokojenosti dotyčné osoby!

Proč píšu scénář … (nástrahy filmu…)

Dlouho jsem se zabývala myšlenkou napsat svůj vlastní film. Přimělo mě k tomu mnoho pohnutek, které vyústily v předplacení online kurzu scenáristiky. Je to jako začít psát blog. Spousta neznámých věcí a situací, ztráta několika hodin času úvahami a mnoho dní strávených přemýšlením a psaním na notebooku. Ztráta kontaktu s lidmi, s nimiž jsem se setkávala pravidelně.

Takže se Vám, přátelé moji, omlouvám, ale začíná období psaní, abych zvládla při pracovní náročnosti, kterou mám, i tuto novou aktivitu - Kdo jste na pochybách, vězte, že je pro mě jedním z životních snů, takže neberte mou nepřítomnost na některých Vašich oslavách jako nedostatečnou lásku k Vaší osobě, nýbrž jako oběť pro můj životní sen.

Scenáristika je pro mě jiným druhem psaní, než jsem byla zvyklá doteď. Čekají mě jiné nástrahy než u knih, blogu, webovek, copywritingu, novinařině nebo překladů. Ano, toto vše už jsem zvládla prostudovat a naučit se na profesionální úrovni, či formy striktně rozlišovat, když bylo třeba.

Scénář, který se musí odevzdávat, se nepřibližuje k žádným dosavadním textům, které jsem vytvořila, i když má spoustu přesahů do stylů, které již důvěrně znám. Jedná se o druh výzvy na mé tvůrčí cestě, kterou bych chtěla ještě zakusit.

Nedávno jsem dostala nabídku na úpravu překladových textů k dabingu. Zpočátku mě tato práce nadchla, ale až pak jsem si uvědomila, že bych papouškovala něčí dialogy a upravovala je do úst amerických herců. Filmy k dabingu bych si nevybírala a byla bych pouze jakýmsi prostředníkem cizích myšlenek. Stejně si připadám i při překladech textů, proto již raději beru práce, které jsou více tvůrčí a potřebují mou fantazii. Necítím se pak jako kopírka. Zmáčknete tlačítko a ze mě vypadne další papír plný slov, která vymyslel někdo jiný a já je jen obratně přeformuluji do svého mateřského, i když ne rodného jazyka.

Proč však o tomto kroku píšu na svém blogu?

Snad právě proto, že i práce na filmu by mohlo být zajímavé téma pro Vaše chvilky nudy a nahlédnutí pod pokličku tvůrčího aktu, který je spojen s filmovým světem by mohl poodkrýt tajemství přípravy a výroby filmu jako takového. Můžete se mnou prožívat úspěchy, i neúspěchy a pracovní nasazení. Pokud Vás to tedy zajímá, vrhněte se na záložku, kterou jsem si nazvala: Nástrahy filmu …, kde se můžete se mnou naučit psát scénář. Tedy časem!

Jelikož jsem v tomto pouhý nováček, stejně jako Vy se budu muset některým věcem naučit, než přidám příspěvek o tom, jak těžké a nepřekonatelné věci představit jednodušší formou, kterou se budu muset prolouskávat já. Třeba mě napadnou jednodušší kroky a příklady, jak Vám vše vysvětlit a naučit Vás je.

Mám strach, jako na každé cestě neznámem, ale věřím, že se vše dokážu naučit a doufám, že budu moci dále plnit stránky tohoto blogu i jinými texty, které jsem rozdělila do záložek snad již pro Vás dobře známých (nástrahy psaní – jak psát knihu; otázky čtenářů blogu – reakce na Vaše dotazy; vlastní pohled – moje názory na různá témata; z mé tvorby – moje autorské texty;)…

Držte mi palce, bojovat začínám od ledna, kdy mi kurz začíná, a snad již za rok bude hotov můj scénář, který se budu snažit prodat některým televizím. Již teď mám přislíbenu pomoc jednoho režiséra, tak třeba pomůžou i další mému talentu, aby se mohl dále rozvíjet.

Nová etapa mého života právě začala …

Proč mít vlastní sny …

Po předchozí reakci na uvedený článek o závisti jsem pochopila, že každý člověk by měl mít vlastní sny. Sny o tom, kým chce být, co chce dosáhnout a co chce mít:

„Zjisti, kdo jsi, a tím se staň!“

Závist jako taková pramení ve věcech, které bychom chtěli, ale nemůžeme je mít a vidíme, že je má někdo jiný. Pod pojmem věci chápu nejen předměty, ale i životní styl, práci, čili abstraktní pojmenování po touhách, které člověk chce. Pak vás může napadnout jiná otázka:

Poslední dobou pozoruji, že spousta lidí chce to, co mají ostatní ne proto, že by to skutečně chtěli, ale spíše jako odraz okolí, že si má připadat divně a mimo normální svět, když nemá to, co chtějí ostatní. Ženy, které původně děti mít vůbec nechtěly, protože se necítí být dobrými matkami, je mají, muži, kteří netouží být na vyšších pozicích, nerozdýchají ženu, která je přeskočí a šéfuje jim. Skutečně všichni chceme být slavní a bohatí? Mít velké domy plné prázdných místností? Chceme mít atraktivní partnery, kteří nás podvádějí? Skutečně toto všechno chceme?!

Uvažovala jsem nad tím a možná máte jiný názor, ale nebude to stereotypem, který každý den prožíváme? Když přijde do života nějaký impulz a akce, která rozbije každodenní stejnost, tak se něco v nás probudí a některé věci začneme vnímat jinak. Je to jako facka, která vás probere, když omdlíte na ulici. Teď samozřejmě narážím na teorii jednoho z filozofů, jehož jméno si už nepamatuji, ale vzpomínám si, že základním parametrem bylo právě toto vybočení ze stereotypu; přirovnával to k šoku při úmrtí někoho blízkého, který vás zastaví natolik, že uvažujete o důležitých věcech, ne o zbytečnostech.

Důležitost a vážnost ostatních si nezískáte tím, že vám budou závidět, ale spíše tím, že i když nic nemáte, máte celý svět.

Máte odvahu jít si za svým, i když vám spousta hlasů našeptává, že opět vybočujete z řady. Mít vlastní sny znamená mít vlastní možnosti i rozhodnutí. Není to slabost, ale síla. Nikdy to není buď, anebo. Zní to jako pohádka? A nejsou sny vlastně pohádkou, kterou každý z nás chce žít?

Zkuste nesnít cizí život a žijte ten svůj vlastní.

Proč mít tedy vlastní sny? Abyste byli šťastnější. Kopírovat někoho znamená být jen kopií někoho jiného. Doufám, že vám toto tiché poselství najde sama sebe a možná vám pomůže usměrnit svůj život tím správným způsobem k vaší spokojenosti, neboť jak jsem někde četla i slyšela:

Sobci žijí sice déle, ale nejsou nikdy zcela šťastní. Tak je prosím nekopírujte!
Raději bych mluvila s jedním originálem, než s tisícem kopií.

Jak jste na tom vy?

Jak nezávidět …

"Co si budem povídat ... Jsme v Čechách, a co se tady neodpouští stále, je úspěch. Jak je někdo úspěšnej: PO PALICI! Podrazit mu nohy! Kudlu do zad; pošpinit; poblejt; znemožnit!" Zdeněk Troška

Opět mě pár posledních událostí donutilo trošku vybočit z naší roviny o psaní a zamyslet se nad tím, že vás někdo nemá rád, protože je nespokojený se svým bytím, a tak vám závidí. Závidí vám i úraz, když za něj dostáváte peníze od pojišťovny. Člověk až s podivem pohlíží na tyto lidi a s otevřenými ústy hledá slečnu Závist, která se k nim lísá.

Na své tvůrčí cestě jsem se potkala se spoustou slavných lidí, především literárně činných. O některých můžu hovořit jako o svých mentorech (Jiří Dědeček, Radovan Lipus), o některých, že jsou mými známými či přáteli (Petr Hruška, Karel Šiktanc, István Vörös), některým jsem pomohla být lepšími (Václav Moravec), někteří pomohli mně, abych pár věcí pochopila (Arnošt Lustig). Můžu zde vypisovat další a další jména, která vám něco řeknou, nebo vám neřeknou nic. Mohla bych se chvástat, jako to dělá spousta lidí, s kým jsem se vyfotila, kde jsem byla, ale … Stojí mi to za to? Skutečně si přeji, aby mi někdo takto záviděl?!

Proč potom přikládám fotografie jako důkaz? Protože někteří nevěří a protože pro mě je to vzpomínka na události, které byly neuvěřitelné jako celý můj dosavadní život. Vím, že tento život nežiju sama. Občas se stává, že vás obklopí zážitky, které byste ani nečekali.

Mám známou, která pracovala v Anglii v restauraci, kde hrávaly hodně známé kapely a které navštěvovala hodně známá filmová esa jako Cloney, Paltrow, Law apod. O některých vyprávěla s úsměvem, o jiných jako o feťácích, kteří se nechovali příliš slušně; s některými má fotografii, některé má pouze vyfocené a s některými se už nikdy nechce potkat. Není idol jako idol.

Nedávno jsem u kamaráda viděla obrázek o úspěchu. Byl to ledovec a jeho větší část byla ponořená ve vodě. Diskutovali jsme o tom a shodli jsme se, že pokud by tento obraz byl symbolem úspěchu, byla by ponořená část práce a píle, kterou do úspěchu člověk vkládá, a vrchol vyčnívající nad hladinou by bylo pozlátko, které vidí okolí. Hádejte, na kterou část se zaměří lidé v okolí?! 

Nikoho nezajímá dřina, jen úspěch, což využívají lidé, kterým já říkám „parazité“, ale tito lidé jsou tématem pro jiný článek: Jak se nenechat vyžírat …

Pracovala jsem v novinách, pracovala jsem pro televizi, nebo pro Akademii věd, byla jsem v rozhlase, byla jsem v televizi, dělala jsem modeling, držela jsem v ruce zlaté desky slavné kapely, otvírala jsem Disney shop v Kodani, vydala jsem si dvě knihy atd. Psala bych tu o zážitcích, které mám, ale nikdo nevidí dřinu, kterou do toho vkládám, úsilí a čas, který jsem všemu obětovala.

Takže jak přežít závist?

U své si řekněte, co máte a co chcete, a pak si za tím jděte a Závist vás brzy opustí a vyhlédne si někoho jiného.

U cizí: máchněte nad tím rukou. Když vám musí závidět, pak proto, že vás považují za lepšího, než jsou sami, a potom vám za to nestojí ztrácet drahocenný čas nad úvahou o nich.

Slečna Závist je komplikovanou dámou s úlisnou povahou. Klaní se vám a poklonkuje, vtírá se do vaší přízně, kdykoliv může. Sirénou vábící svým zpěvem k vašemu zániku.

Tak už nebuďte srabi a přestaňte jejím slovům naslouchat!

Jak přežít inspiraci …

Mým nejoblíbenějším ročním obdobím je podzim, který mi přináší několik druhů inspirace. Barevné padající listí, odlet ptáků, hřejivé slunce a vůně ořezaných tužek. Papírnictví láká můj pohled a mysl se otevírá novým věcem. Vždy v tomto období opouštím všední pracovní dny a beru si volno. Užívám si a sbírám inspiraci na další tvůrčí proces nebo život. Ráda nakupuji nové notesy, knihy. Projít se v lese je stejně osvěžující jako odjet do neznámého města; hledat v něm umění.

Letos padla má volba na Vídeň. Velkoměsto plné staré kultury, zajímavých památek a neotřelých zážitků. Umění na vás dýchá z různých stran, cizinci mluví několika jazyky, múzy vás líbají na každém kroku. Krásně strávený čas s výbornou kamarádkou a kamarádem, kterého jsem neviděla více než 10 let.

A pak to přijde. Tornádo myšlenek, nápadů a inspirace. Člověk chce jen sedět a zapisovat si, popisovat cokoliv, co vnímá všemi smysly, a pak vás napadne otázka, kterou mi vnukla má kolegyně v práci, pianistka:

„Jak přežít inspiraci?“

Tápu. Tolik vjemů na jedno nadechnutí. Touha psát, kreslit, fotit, zpívat, učit se … Je to jako smršť. Na pár vteřin se vám zastaví srdce jako při kýchnutí. Jediné, co mě napadá:

Udělat si čas!

V současném hektickém světě, kdy chodíme jen na nákupy, staráme se o rodinu a práci, je téměř nemožné utrhnout si pár minut na naše koníčky. Kamarádka, s níž jsem se setkala na kurzu kreslení již před několika lety, má obdobný problém. Ráda by malovala, ale nemá na to dostatek času, protože se kromě rodiny také zabývá stavbou domečku. Vnukla jsem ji tedy nápad. Na chvíli jsem se proměnila v kmotřičku vílu. Co kdyby veškeré její obrazy v domečku byly z jejího šuplíku?! Nepověsí na zdi nic koupeného. Byla nadšená. Viděla jsem na ní, že vdechla velký kus inspirace a že uvažuje, co bude v obývacím pokoji, co v pracovně. Začala do svých vizí zapojovat i manžela, který velice rád fotí. Najednou byla pohlcena tím vším. Její oči se rozjasnily, jakoby opět obživla.

Občas mám pocit, že se lidé už nedokážou radovat. Kolem mě je spousta šedých mrtvolek, které mě míjí, nebo jsou to lidé plní přetvářek pohlceni majetkem. Září jen mala hrstka z nich a jsou to právě ti, kteří našli kousek svého času, aby se věnovali něčemu, co je naplňuje. Co je jen pro ně důležité, ale nemusí jim to vydělávat peníze. Utrhnou se třeba z práce a věnují se tomu ve volném dni. Jakoby se najednou zastavil čas.

 Nemusí to být pouze umění, pro některé je inspirací rodina, domeček, domácí mazlíček, cestování, domácí práce, květiny, zvelebování duše. Co je pro vás důležité? Znáte odpověď?

Dejte tomu čas. Věřím, že vás jako Popelčin oříšek něco cvrkne cestou do nosu. Zatím vám nabízím kousek inspirace v podobě procházky po Vídni. J