Jak se postavit aroganci?

Spousta z nás uvažuje o svém životě jako o úspěchu, a neúspěchu. Srovnáváme se s ostatními, abychom si řekli, zda jsme dosáhli víc, či méně, zda jsme tam, kde jsme skutečně chtěli být. Je to přirozené, protože se ubíráme stejným směrem a zjišťujeme, zda náš život dává smysl.

Není tomu dávno, co jsem si připomněla, proč jsem ráda dospělou. Člověk spoustu věcí může vyřešit sám bez pomoci ostatních a na vlastní zodpovědnost. Může se postavit sám za sebe, může říct vlastní názor, může se postavit za správnou věc. Jako když postavíte na nohy seniora, který uklouzl na blátě a nedokázal se postavit sám; pomůžete slabšímu, nebo se postavíte aroganci …

I když je tato vlastnost spíše k nalezení v politických kruzích, jsem smutná, že ji objevuji i na akademické půdě, či u lidí, kteří mají vysokoškolské vzdělání, protože většinou tito lidé mají v rukou moc. Moc ovlivnit spoustu věcí, a to i lidské životy. Nevím, zda jsem poslední dobou v kruzích, kde mi každý potřebuje dokazovat, co v životě zvládl a že je lepší než já, nebo je to má osoba, charakterová vlastnost, která je dráždí k ataku.

Hodně mě zaskočilo, když jsem se seznámila s novým člověkem, který o mně věděl jen informaci, kde a na jaké pozici pracuji. Ani neznal mé jméno, protože jsme si oficiálně nebyli představeni. První informaci, kterou mi tato osoba o sobě předala, byl titul a práce (dentista). Nejprve jsem se nad tím usmála a snažila se odejít s vtipem, s dobře známou ironií, která je mi tak typická: „takže zubní laborant.“ Bohužel můj vtip nebyl vyslyšen a celá situace mi začala připadat jako velice nepříjemná. Nerada odkrývám karty, ale naše osoba mi nedala na výběr. Během 1 minuty jsem vychrlila část svého životopisu a postava s titulem se začala zmenšovat, až jsme skončili u toho, že se přidala na stranu análního alpinismu. Bylo to tak jednoduché, ale nepřineslo to žádný užitek. Pro mě určitě ne. Právě naopak, cítila jsem se provinile.

Nebyl to jediný vstup, který jsem zažila v posledních několika týdnech, a proto o tomto tématu dlouho uvažuji, ale zatím bez nějakého výsledku. Dnes tedy skončím bez rady, protože žádná nebyla natolik uplatnitelná, aby fungovala.

Když jste apatičtí, bude arogantní člověk pokračovat, když oponujete, výsledek je stejný, protože vidí, že vás to dráždí.

Neuznávám autority, asi budu tedy vždy člověkem, který bojuje, i když už mi docházejí síly. Chci uznávat jen lidi, kteří přežili něco životně těžkého, protože věřím, že to jediné má smysl a pomůže mi to k růstu a snad mě i udrží u zdravého rozumu.

Kam se přikloníte vy?

Jak zvládnout dvě lekce naráz …

Kolem poloviny měsíce si všímám podle návštěvnosti, že hodně z Vás prohlíží, zda na mém blogu něco přistálo, či nikoliv. Žízníte po dalším příběhu z mojí kuchařky ... 

Spousta práce a aktivit si vybírá svou daň, a proto můj blog chřadne. Ovšem je to jen zdánlivý stav, neboť už dva dny se věnuji svému domácímu úkolu do scenáristiky, který bych měla poslat tento týden.

První hodnocení úkolu dopadlo smířlivě: "Možná jste ne úplně dobře porozuměla tomu, jak a podle čeho se příběh typově třídí. Ještě na to do lekce mrkněte. Ale jinak je to velmi dobře zvládnutý úkol.“ Potvrzuje však dávno známé pravidlo, které již o sobě vím. Teorie nic moc, praxe je lepší. A jak jistě už všichni víme:

Praxe je víc než teorie!

A přece mě paní lektorka neodradí tak rychle. Teprve jsem začala. Začínám tedy bojovat s dalším úkolem. Druhá a třetí lekce se zaměřuje na budování postav. Říkám si: To bude něco snadnějšího. V rámci knih jsem postavy popisovala jedna báseň. OMYL … není …

Zjišťuji hned při prvním nahlédnutí do papírů, že i popisy postav mají určitá pravidla a formu zpracování. Chytám se tedy za hlavu a s otevřenými ústy začínám přemýšlet nad tím, jak s perem v ruce vyšermovat alespoň hodnocení: „Tak jste to nějak zvládla.“ No, přátelé (povzdechnu si zhluboka, protože to jinak ani nejde), pachtím se s tím úkolem už dva dny, jsem teprve v polovině, a to mám popsat pouze 3 postavy: Libuši a Petra Šafránkovi a Alžbětu Slepičkovou, moje hlavní postavy.

Můj mozek nechápe, že paní Slepičkovou nemůže popsat jen jako „drbnu“. Přitom všichni takovéto typy žen známe z vlastního okolí. Důchodkyně vševědky, které připlácávají své velké slechy na dveře ostatních sousedů při bohu milé činnosti vytírání podlah ve schodišti. Uff … musím uvažovat, kolik je jí let, zda má manžela, jestli měla někdy děti, co za práci vykonávala před tím. Správný scénárista prý zná celý život svých postav. 

Nevím, zda se životem této paní chci natolik zabývat. A pak mě napadne další věta z lekce: scénárista rozhoduje, kdo bude žít a kdo umře. I když paní Slepičkovu nemůžu poslat do kytek nebo úmlátit lopatou, protože je nedílnou součástí příběhu, tak ji aspoň můžu na papíře solidně nenávidět. Dám ji tlusté brýle, skoliózu, bradavici … Nebyla by to úžasná postava?! Nebyla!

Nikdo by mi tuto osobu neuvěřil.

A takto se dohaduji o všem, proto mi úkol trvá tak dlouho. Jdu se tedy soustředit na svoje postavy, se kterými teď žiji v jedné domácnosti, a zase se Vám ozvu …

Buďte se mnou. Ještě se se svou story vrátím …

Jak začít s filmem …

Jako správný blázen do umění jsem se jednoho dne po vydatném spánku rozhodla, že vstanu a začnu něco nového. Vyřítila jsem se z postele k počítači, zasedla za stůl a přemýšlela, co ne zcela jednoduchého bych mohla zvládnout a týkalo by se to psaní. Napadl mě film, protože při otevírání Disney shopu v Kodani v roce 2013 jsem na své cestě potkala člověka, který má vystudovanou FAMU (obor režie) a který mi přislíbil pomoc. Co však zfilmovat?

Nápadů je spousta a povídek jakbysmet, ale … V těchto případech mě slovo „ale“ docela škrtí. Dusí mě smyčka, z níž se snažím dostat, abych našla to správné řešení. A najednou mě napadá ideální varianta. Smyčka se uvolňuje a moje plíce nabírají další inspiraci.

Česká republika je známá svými pohádkami, tak proč nezfilmovat svoji fantasy pro děti? Jsem nadšena. Než však začnu, měla bych se rozhodnout, na čem se naučím scénář psát, a tak přijde další nápad. Co takhle povídku, kterou vydám v příští knize a která je již připravena a dýchá vlastním životem několik let?! Těžký život dobrodruha je ideální variantou, i když pracovní název bude muset být pozměněn (naleznete ji v záložce Z mé tvorby).

Přihlašuji se tedy na internetový kurz, který skýtá vzdělání nejen ve filmové, seriálové tvorbě, ale také v televizní zábavě. Nový rok začal a mám za sebou první lekci, která by měla patřit mezi ty jednodušší. Vyjádření jednou větou, přesněji 10 slovy, smysl nastíněné situace bylo jedno z lehčích cvičení. Pak přichází dívání se na 3 vybrané filmy a zařazení do terminologie, kterou jsem si nastudovala samostudiem. Poslední enter a dělám mexickou vlnu u počítače poté, co odešlu první email s domácím úkolem a dostávám odpověď, že zpráva byla přijata.

Co se bude dít dál, uvidím. Napětí mi však pulzuje v očním víčku a srdce vybočuje vzrušením z rytmu. Než přijde odpověď od lektorky, čtu další lekci a připravuji se na nový domácí úkol. Tak snad zase za týden vše zvládnu, do té doby přemýšlím o dalších projektech …

Zůstaňte se mnou, story pokračuje …

Rok 2015 …

Zážitek roku 2014: noční let nad Ostravou ...

Jak by moje babička řekla: „A zase jsme o rok starší.“ 

Nebuďme však pesimisti a řekněme si, že nový rok nám dává možnost a většinou nás i svádí k tomu, abychom si dali nějaká předsevzetí. Často se to týká našeho zdraví jako přestat kouřit, pít, zhubnout, jíst zdravě. Co takhle uvažovat o uměleckém směru a dát si závazek, že začneme kreslit, psát, vyšívat, rozjedeme vlastní podnikání, nebo se o někoho začneme starat apod? Co Vy na to? Máte chuť udělat něco zajímavého v letošním roce? Pokud máte inspiraci, podělte se o to i tady v komentářích a inspirujte tak další …

Nemůžu mluvit o Vašich snech, tak Vás zkusím inspirovat těmi svými. Není jich mnoho a část jsem většinou podědila z minulého roku, což asi není dobrá vizitka, ale člověk potřebuje na některá předsevzetí čas, aby rostl. Letos bych chtěla napsat scénář, dopsat další knihu, dokončit státnice z některého jazyka (stále zbývá slovenština, němčina, angličtina), být více trpělivá k lidem, kteří mě nesmírně vytáčí, a především být šťastná teď a tady …

Někdo by řekl, že těch předsevzetí je moc a že nejsou snadná. Máte pravdu. Nejsou! Mám však teorii, že čím víc komplikovanější předsevzetí jsou, tím víc se musíte snažit, abyste je dotáhli do úspěšného konce …

Máte menší šanci zakrnět a rostete, protože jste aktivní!

Jsem asi někde uvnitř blázen, ale nechci přešlapovat na místě ani zastavit čas, natož ho vracet. Chtěla bych, abych za rok po tomto článku mohla říct, že je za mnou část tvůrčí práce, část pomoci ostatním a pocit, že rok 2015 jsem nevyhodila oknem, ale báječně jsem si ho užila. Doufám, že si ho užijete i Vy s mým blogem, který je dalším bodem na mém seznamu. Mám i s ním pár plánů, aby byl pro Vás atraktivnější …

Pokud se tedy ke mně chcete přidat, sepište si, co chcete za letošek zvládnout. Ano, většina si dobře všimla, jsem „seznamový typ.“ Na všechno si vytvářím seznam a organizuji si tak čas, abych nepromarnila ani jednu minutu, proto tedy slibuji i to, že si občas odpočinu.

(To je také odpověď na otázku, kterou dostávám docela často: „Jak to všechno stíháš?!“ Mám seznam skoro na všechno, tedy jak by moje babička řekla: „Blbenku“.)

Hlavně se nenechte deprimovat větou: „Jak na nový rok, tak po celý rok,“ protože většina lidí by celý rok proležela zelená s hlavou v míse, v mém případě nemocná v posteli.

Vzhůru tedy do roku 2015 a vykročte pravou nohou k novým zážitkům. Přeji Vám, aby byly jedinečné, magické a zcela neuvěřitelné; aby to nejlepší z roku 2014, bylo to nejhorší z roku 2015. Fandím Vám všem!!!

Talent ...

Předvánoční atmosféra, ozdůbky, světla a vánoční svařák ve městech dokáže v člověku vykřesat i něco dobrého. Kromě pomoci lidem, třeba ve formě podání lahve kojenci, který ji vyhodil z kočárku, nečekané obdarování přátel či popřání šťastných a veselých svátků známým, které náhodně potkáte na místě, kde byste je nečekali, můžete v sobě nalézt talent, o němž v koutku duše víte, že ho máte, ale nevěnujete mu pozornost, dokud do Vás někdo nešťouchne a neukáže Vám jej. Vážím si talentu, který se projevuje v mém psaní, ale od dnešního dne jsem hrdá i na lidi, kteří na základě rozhovoru se mnou začnou uvažovat, plánovat a realizovat svůj sen, k němuž do této chvíle neměli odvahu.

Proto v pořadí již 3. adventní svíčku zapaluji za TALENT.

I když ráda slyším, že jsem Vás k tomuto ponoukla, nepřipisuji si žádné zásluhy, protože Vám smím ukázat pouze okno do nového světa, nebo dokonce dveře, přejít musíte už sami. Dřina je také na Vás, protože je to Váš sen.

Buďte tedy silní, houževnatí a nenechte se odradit, protože život přece není o počtu nadechnutí, ale o chvílích, které dech berou.

Mě také zpočátku postrkovali a mluvili do mě, než jsem se otevřela tomuto snu. Ráda bych přidala další povídku, která by vystihovala dnešní slovo, které si opakuji u zapálené svíčky, ale raději pošlu jen vanilkovou vůni k nebesům a požádám Vás, abyste si napsali na papírek Váš sen a začali ho realizovat. Letos jsem již také toto přání předala Ježíškovi v Brně.

Možná je na čase zase začít věřit na kouzla …

Krásnou adventní neděli všem …

Dá se uživit uměním …

Dlouho jsem uvažovala nad tímto tématem, protože nejednou jsem dostala negativní zpětnou vazbu (pro zaměstnance korporací s převládající angličtinou „feedback“) týkající se mé současné práce. Mrzí mě, když poslouchám z okolí, že jsem nedoceněná a že jsem na místě pod svou úroveň, když jsem „ta spisovatelka“. 

Myslím, že je to o pohledu.

Přes 9 let jsem dělala práci, kterou jsem brala za své poslání, a nezbýval mi čas na ostatní věci, které mě zajímaly. Chodila jsem domů unavená, bez špetky inspirace. Teď dělám práci, která není tvůrčí, ale rozvíjí mé jazykové schopnosti a nutí mě přemýšlet v technické terminologii; mnohem častěji a raději pak zasedám za psací stůl a píšu, nebo se realizuji v podnikatelských aktivitách, které jsou bližší mému oboru. Člověk vnímá více své okolí a svou oblast, kterou si vybral. Nebere mi tato práce víc než jiná, ale zároveň mi dává možnost tvořit. Pokud bych měla tvůrčí práci, nebyla bych schopna doma již uvažovat o psaní. A poslední argument: pokud jste příliš dobří, zaměstnavatel dá přednost někomu nezkušenějšímu, aby mu nemusel dát tolik peněz, kolik by musel dát Vám. Tento argument jsem slyšela na 5 pohovorech, než jsem zjistila, že měli pravdu. Utekla bych po čase z těchto pozic za lepším platem.

Jak často tvrdím, život je o rozhodnutích a jen každý z nás ví, co je pro něj nejlepší. Vždy jsem chtěla tvořit a této své životní filozofie se držím. Mou vysněnou prací je být spisovatelkou, kterou stále ještě vyživuji a pouštím se do nových a nových projektů, které mě vnitřně neuvěřitelně obohacují. Někteří by mi oponovali, že tyto aktivity nepřinášejí dostatečnou finanční odměnu.

A skutečně jde jen o peníze?!

Mám známé, kteří mají dost peněz a vyhazují je za alkohol, nebo jsou nespokojení a chtějí víc. Chápu tuto frustraci, protože jsem si tímto obdobím prošla také, ale potom mě napadne, co mi v životě chybí?! Mám střechu nad hlavou, co jíst a práci, která mi zajišťuje pravidelný přísun financí. Co víc člověk potřebuje?

Jsou to jenom věci, které Vás obklopují a do hrobu si je stejně nevezmete.

Můj táta mi jednou obdivně popisoval člověka, který dělá nočního vrátného někde v muzeu jen proto, že rád čte. Sedí celou noční v kukani a sleduje monitory a u toho přelouskává jednu knihu za druhou. Chodí do této práce rád, protože si ji vybral. Není to pěkný důvod?

I já znám člověka, který jediné, co v životě potřebuje, je počítač a pas. Jezdí si po světě a pracuje na pláži v zahraničí. Nepotřebuje nic víc. Nejsem takovýto bohém, ale někde uvnitř chápu tuto svobodu a několikrát jsem o ní i uvažovala. Třeba se jednou rozhodnu být umělkyní na plný úvazek, sbalím kufr, vezmu svůj pas s otiskem prstu a opustím rodnou hroudu bez vysvětlení.

Dá se uživit uměním? Umělci jasně odpoví: NE! Odpověděla bych: SNAD … u známých a zaběhnutých jmen jistě, u nás začínajících a příliš neznámých je na toto ještě brzo. Dejte mi ještě chvíli času na odpověď, třeba se k tomuto tématu ještě vrátím. Nesuďte však přísně cizí rozhodnutí, když neznáte pohnutky a vstupy, které způsobily vyústění k dané situaci.

Není to o Vašem rozhodnutí a pohledu, ale o spokojenosti dotyčné osoby!

Proč píšu scénář … (nástrahy filmu…)

Dlouho jsem se zabývala myšlenkou napsat svůj vlastní film. Přimělo mě k tomu mnoho pohnutek, které vyústily v předplacení online kurzu scenáristiky. Je to jako začít psát blog. Spousta neznámých věcí a situací, ztráta několika hodin času úvahami a mnoho dní strávených přemýšlením a psaním na notebooku. Ztráta kontaktu s lidmi, s nimiž jsem se setkávala pravidelně.

Takže se Vám, přátelé moji, omlouvám, ale začíná období psaní, abych zvládla při pracovní náročnosti, kterou mám, i tuto novou aktivitu - Kdo jste na pochybách, vězte, že je pro mě jedním z životních snů, takže neberte mou nepřítomnost na některých Vašich oslavách jako nedostatečnou lásku k Vaší osobě, nýbrž jako oběť pro můj životní sen.

Scenáristika je pro mě jiným druhem psaní, než jsem byla zvyklá doteď. Čekají mě jiné nástrahy než u knih, blogu, webovek, copywritingu, novinařině nebo překladů. Ano, toto vše už jsem zvládla prostudovat a naučit se na profesionální úrovni, či formy striktně rozlišovat, když bylo třeba.

Scénář, který se musí odevzdávat, se nepřibližuje k žádným dosavadním textům, které jsem vytvořila, i když má spoustu přesahů do stylů, které již důvěrně znám. Jedná se o druh výzvy na mé tvůrčí cestě, kterou bych chtěla ještě zakusit.

Nedávno jsem dostala nabídku na úpravu překladových textů k dabingu. Zpočátku mě tato práce nadchla, ale až pak jsem si uvědomila, že bych papouškovala něčí dialogy a upravovala je do úst amerických herců. Filmy k dabingu bych si nevybírala a byla bych pouze jakýmsi prostředníkem cizích myšlenek. Stejně si připadám i při překladech textů, proto již raději beru práce, které jsou více tvůrčí a potřebují mou fantazii. Necítím se pak jako kopírka. Zmáčknete tlačítko a ze mě vypadne další papír plný slov, která vymyslel někdo jiný a já je jen obratně přeformuluji do svého mateřského, i když ne rodného jazyka.

Proč však o tomto kroku píšu na svém blogu?

Snad právě proto, že i práce na filmu by mohlo být zajímavé téma pro Vaše chvilky nudy a nahlédnutí pod pokličku tvůrčího aktu, který je spojen s filmovým světem by mohl poodkrýt tajemství přípravy a výroby filmu jako takového. Můžete se mnou prožívat úspěchy, i neúspěchy a pracovní nasazení. Pokud Vás to tedy zajímá, vrhněte se na záložku, kterou jsem si nazvala: Nástrahy filmu …, kde se můžete se mnou naučit psát scénář. Tedy časem!

Jelikož jsem v tomto pouhý nováček, stejně jako Vy se budu muset některým věcem naučit, než přidám příspěvek o tom, jak těžké a nepřekonatelné věci představit jednodušší formou, kterou se budu muset prolouskávat já. Třeba mě napadnou jednodušší kroky a příklady, jak Vám vše vysvětlit a naučit Vás je.

Mám strach, jako na každé cestě neznámem, ale věřím, že se vše dokážu naučit a doufám, že budu moci dále plnit stránky tohoto blogu i jinými texty, které jsem rozdělila do záložek snad již pro Vás dobře známých (nástrahy psaní – jak psát knihu; otázky čtenářů blogu – reakce na Vaše dotazy; vlastní pohled – moje názory na různá témata; z mé tvorby – moje autorské texty;)…

Držte mi palce, bojovat začínám od ledna, kdy mi kurz začíná, a snad již za rok bude hotov můj scénář, který se budu snažit prodat některým televizím. Již teď mám přislíbenu pomoc jednoho režiséra, tak třeba pomůžou i další mému talentu, aby se mohl dále rozvíjet.

Nová etapa mého života právě začala …