Proč si pořád stěžujeme ...

Začneš si vážit života, až zjistíš, že nejsi nesmrtelný … N. K. Csóka

Trendem posledních pár let je stěžovat si na vše kolem od počasí počínaje, přes práci až po finanční záležitosti. Nespokojenost se zrcadlí v každém počinu, v každé grimase, v každém gestu. A tak mě napadá jen jedna otázka:

„Proč děláte něco, ať už je to cokoliv, co vás činí nešťastnými?“

Vězte, že vaše nespokojenost se odráží nejen ve vaší psychice a zdravotním stavu, ale reflektuje vaše vnitřní rozpoložení a zasahuje i do životů ostatních.

První odpovědí na výše zmíněný dotaz je, že vše se dělá tímto způsobem proto, že všichni chtějí víc a víc a víc než ti ostatní. Bezděčně jsem si vzpomněla na část jednoho dílu české série Slunce, seno a … „Předsedo, oni mají záchod. Předsedo, oni mají …“ Nesledujte, co mají ostatní, ale co máte vy a jak to můžete změnit, aby pro vás situace byla lepší.

Nebo druhou odpovědí je, že se jen nějak musíme živit. Většina mých známých odpoví, že pracují, aby mohli žít a užívat si, plnit si sny, koupit si, co chtějí, věnovat se koníčkům. Žijí ze dne na den, nešetří, protože to nemá smysl, pokud chtějí, tak si vydělají, nebo na to prostě odpovídají: důchodů se naše generace nedožije, či pokud si něco nekoupíš na dluh, tak v životě nic nebudeš mít.

Podívali jste se někdy na svůj životní příběh z druhé strany? Čeho byste se dokázali vzdát, abyste si zvýšili životní standard?

Uvažovali jste někdy o tom, co je pro vás dost?

Nemohu hovořit za ostatní, protože nežiju váš život. Neznám zákulisí vašich všedních dní, nicméně pokud jste nešťastní ať už z čehokoliv, nehledejte chybu v ostatních, ale sami v sobě. Dejte si otázku, jak byste mohli neštěstí změnit ve štěstí. 

Splňte si své sny!

Mně například v posledních měsících udělalo radost toto:

ZŠ Hello mě pozvala v Ostravě na autorské čtení, kde jsem v přímém přenosu měla možnost zhodnotit svou práci spisovatelky a účastnit se i projektu Celé Česko čte dětem. Nejupřímnější jsou vždy děti. Za sebe jsem ráda, že jsem nepohořela a dětem se hodina čtení a diskuse o knihách a scénářích líbila.

  Není nad usměvavé tváře; ty dělají svět krásnější. J

Jak se vyrovnat se zlobou ...

Je už tomu několik let, co jsem četla článek o tzv. "malých tyranech". Jednalo se o psychologicky zaměřený text o lidech, kteří nás v dětství poznamenali negativním způsobem, a my jsme díky tomu získali vlastní imunitu vůči dalším lidem, kteří by se zachovali stejně. Čím víc těchto zlosynů (upoutává mě slovo: zlo - synů) v životě potkáte, tím více dokážete pevně stát na vlastních nohou a také zakročit vůči bezpráví. Toť je tedy má teorie a má zkušenost.

Nicméně nedávno jsem pochopila, že ne všichni máme pevnou vůli nebo schopnost vytěžit z bolesti a cizí zloby pozitivní energii. Nejsme všichni stejní. To, že mě paní ZLOBA inspiruje k psaní a pohání můj talent kupředu a já z ní vysávám sílu (což je dlouholetý trénink), neznamená, že jiné tato černě oděná dáma neničí.

Někteří se prostě nechají smést. Nechtějí vidět indície, nebo je prostě jen nevidí. Trápí se tím a žijí ve strachu a zároveň si neuvědomují, že tímto postojem předávají do rukou tyrana další moc; moc založenou na strachu.

 Nejkrutější zjištění však přichází záhy: takovýto člověk je zlý jako jeho tyran z dětství. Čím víc moci má v rukou, tím víc se z něj stává bezcitný sociopat; zrcadlo člověka, kterému se snažil vyhýbat, nebo postavit. Jak jeden můj hodně blízký přítel řekl - dovoluji si ho tedy citovat - a ustanovuji další ze svých obecných pravidel:

„Za každým zlým člověkem stojí jiný zlý člověk.“

Výše zmíněné pravidlo ustanovuje další obecné pravidlo, že všichni lidé jsou od podstaty hodní a že osobnost mění povaha jiných lidí. Přijde mi to však strašně definitivní, protože to by znamenalo, že je vše určeno na základě toho, s kým se stýkáte, kdo a jak vás vychovával nebo ovlivnil a nemáte možnost zásahu.

Jsem asi věčný idealista a stále doufám, že máme možnost volby; že nejsme jen něčími figurkami na šachovnici života a že se paní Zloba může jít pást, pokud změníme náhled na situaci. Buďme však připravení, že kolem ní budou hradby z lidí, kteří se nechávají pohlcovat služebníkem Strachem, kterého černá dáma využívá ve svůj prospěch.

Vystihuje to jeden obrázek, který jsem nedávno zahlédla na sociální síti, kde vůdce stál před davem a práskl bičem, na druhém obrázku pouze jediný člověk stál vzpřímeně, zatímco zlý generál dál práskal bičem. Třetí obrázek ze sady byl optimističtější, protože přestože tento tyran práskal bičem, čtyři lidé stáli hrdě vztyčení. Závěrečný obrázek ze série vystihuje hlavní myšlenku mého článku: tyran s bičem se klaněl davu, kterého si zpočátku podroboval, z čehož vyplývá:

    Stačí jen jeden člověk, který se postaví v davu, a ostatní ho budou následovat.

Silných osobností však bohužel ubývá. Jak už jsem psala v jiném článku o toleranci, lidé se snaží být bezkonfliktní a tolerují některé vlastnosti, které by tolerovány být neměly: arogance, ponižování, chvástání, manipulace, pokrytectví apod. Ráda bych vám předala nějaké obecné moudro, ale tady se jedná o skutečnou sílu vůle a tu nemá každý.

Doufám, že zůstanu člověkem, který je schopen se postavit takovému tlaku, i kdyby to mělo dopad na můj život. Zatím mohu říci, že ano.

Ruku na srdce, jak jste na tom vy?

Život s paní Slepičkovou ...

Jelikož jsem překročila 50. příspěvků a můj blog je stále čten, přidávám novou AKTIVNÍ rubriku smyšlených i pravdivých historek o sousedských vztazích s paní Slepičkovou. Aktivní znamená, že pokud Vám tyto příběhy přijdou známé a máte nějaké další náměty na zpracování, prosím ozvěte se a napište je, námět ráda do svého blogu zařadím. 

Kdo je paní Slepičková a jak ji poznáte z davu, čtěte prosím níže …

Představování …

Paní Slepičková je zástupkyní exotické rasy, které se objevují v každém paneláku, či na pavlači. Větší teritorium je sídliště. Jedná se o vytrvalý, dosti proměnlivý lysý plevel, zakořeňující mělčeji v městech svazčitými kořeny z jiných důchodkyň. Má četná lidová označení, z nichž nejznámější jsou DRBNY. Všichni se jich obávají, ale jen někteří jsou natolik odolní, aby jejich jedům a svodům nepodlehli.

I náš panelák s osmi patry, na každém patře jsou vždy 3 bytové jednotky, obléhá takovýto čarodějnický klan. S brýlemi velikosti popelníků, některé o berličkách s nižší motorikou, ale o to silnějším jazykovým projevem, se plouží po chodbách a připlácávají své slechy na hlavní dveře, šmírují přes kukátka své sousedy. Po schodech, či pomocí výtahu se přesouvají na dané patro a pod nejneuvěřitelnější záminkou vám přes rameno prošťourávají svým kritickým pohledem byt. Co máte nového, zda je to dražší, než co má Mařka z 8. patra, jestli už konečně Horváth opustil svou manželku, či Pavlicová přestala šoupat židlemi, nebo dokončila další otravnou rekonstrukci.

 Z poschodí poznávají po zvucích, co jsme kdo za lidi.

Paní Slepičková je vůdce gangu. Středně velká osůbka se slepičím vzezřením s vypoulenýma očima a bílými vlasy, je nejjedovatější odrůdou klanu. Nechodí o berlích, a proto je její maskování natolik zdařilé, že si ji leckdo nevšimne. Díky neomezené pohyblivosti se tiše jako ninja dostává do záhybů všech chodeb, a jelikož patří i mezi aktivní důchodce, nedostatkem času netrpí, aby si své ovečky v baráku pohlídala. Jednou týdně svolává svou suitu a předává jí nové informace. Místo sabatu je ve většině případů před domem, anebo u některé čarodějnice.

 A bohužel pro mě, paní Slepičková bydlí hned vedle  mě … 

Jak zvládnout mou kritiku ...

Před časem jsem dostala nabídku posuzovat něčí práci, řeč ... Původně jsem nechtěla cokoliv komentovat, ale nakonec jsem svolila asi proto, že jsem chtěla pomoci, ale spíše proto, že neumím říkat "NE". Alespoň říkat ne v něčem, v čem jsem si po čertech jistá výsledkem.

Z mého úhlu pohledu celá situace vyvřela do světové katastrofy, avšak my, spisovatelé, prý často přeháníme. (Tuto mou hlášku jistě někdo využije, ne-li zneužije, ale věřím, že se se svou výmluvností nějak osvobodím, protože jsem vyznavačem výzev). Jsem v oboru přes 15 let a ani jsem si neuvědomila, jak moc se mi práce hodnotitele, učitele, kritika, analytika proplétá s mým osobním i pracovním životem. Možná ještě necukám hlavou a neslintám, či nemám reflex uhodit nějaké dítě, když ho doučuji, ale prý vysvětluji jako kantor, takže mi spousta lidí říká, že jsem přísná a že kárám, či hovořím v termínech a používám slova, kterým stejně nikdo nerozumí.

Člověk si myslí, že když má podklady a může svou vizi podložit argumenty, tak se z něj stane dobrý hodnotitel, ale není tomu tak. Nemůžete kritizovat něčí práci, život, či zlozvyky jen proto, že máte předpoklady, vzdělání, popřípadě dlouholetou praxi, a jste tedy považován za mistra. Mimochodem mě dost zarazilo, že již patřím mezi lidi, jejichž názor si ostatní cení a respektují ho. Pamatuji si dobu na vysoké škole, kde jsem uvažovala, zda se toho někdy v budoucnosti dožiju se svou vizáží věčně usmrkaného dítěte. A najednou to přišlo jako tornádo a já si toho víru ani nevšimla.

Posledních čtrnáct dní jsem se zúčastnila večera amatérských řečníků, a místo abych poučila já někoho jiného, poučení přišlo ke mně:

Nepřej si být kritikem, ale spisovatelem.

Nepřeji se schovávat na stranu kouče, ale sama pracovat na tom, co jsem si vytyčila před několika lety. Stagnace mého spisovatelského potenciálu právě skončila tímto článkem. Opět se vracím k blogu, románu, scénáři, povídkám a fantasy knize. Snad něco z mého nasazení bude dokončeno knihou, nebo filmem.

Tímto článkem se nechci omlouvat za svou dosavadní kritiku, protože kritika vás má srazit a poranit, abyste mohli opět vstát a říct si, že to přecejen k něčemu bylo. Věřte, že jsem si jí v životě zažila hodně a nijak mi neublížila, právě naopak. Ne všichni mou přímočarou kritiku ustojí, prý se má zaobalovat do pozitivní energie. Jaký to má ale smysl, když někomu řeknete něco pozitivního, a pak přijde to "ALE"?! Chápu ale, že se kritika lépe spolkne v medovém obalu.

Přežijte ji tedy s úsměvem ... :-)

Ať žije 50. článek mého blogu ...

Jak (ne)zneužívat (in)toleranci …

Nikdy bych nevěřila, že jedním z mých článků nakonec bude zamyšlení se nad tolerancí, potažmo intolerancí. Většina lidí je naučená respektovat odchylky ostatních od normálu; být trpělivý, snášenlivý, otevřený diskuzi a velkorysý. Zamysleli jste se ale někdy, do jaké míry je váš pohled ještě tolerantní a do jaké už hloupý? Ano, slyšíte dobře: hloupý?!

Nikdy bych nevěřila, že i tolerance u ostatních se dá využít, ale člověk je hodně vynalézavý tvor, a jak v mém oblíbeném filmu zaznělo: „Člověk je chytrý, ale lidi jsou hloupá, nebezpečná zvířata.“; což jen znamená, že stačí něco postavit, že je cool, a lidé tomu začnou věřit.

Takto vznikají veškeré trendy nakupování značkových věcí a marketingoví mágové je využívají ve svých reklamách. Na prvním školení copywritingu zaznělo: „Prodáváte lidem sny a skrze tento sen i produkt.“ Takže pokud něco postavím, že je skutečně skvělé, přemluvím pár submisivních typů, aby mi to odkývali, obrním se kolem sebe jedním člověkem, který to bude hlásat a dokáže ovlivňovat lidi, kteří si řeknou: „Zní to dobře, tak to přijmu.“, jsem za vodou. Nevznikají právě takto největší ikony na světě? Nevznikají tak největší firmy na světě?

Tolerance je v tomto ohledu zvláštní fenomén. Když začneme propagovat hloupost, promiskuitu, alkohol, trávu a pařby za cool, nebudeme pak tolerovat a stavět na piedestal idioty, prostitutky, opilce, feťáky a kaliče? A lidi, kteří nežijí tímto životním stylem, budeme brát za puritány, kteří nevědí, co je dobré? Za jak dlouho budou vězení a léčebny plné takových vyznavačů? Za jak dlouho budou ostatní vyobcováni a odsouzeni, že nejdou s většinou? Není snad vlastní postoj víc než síla davové hysterie?

Podle principů sociálních věd zjistíte, že bohužel dav vítězí …

V poslední době se s tímto tématem v médiích spíše objevuje názor na přistěhovalectví, na jiné kultury, na smíšená manželství. Pocházím z jednoho takového a občas nerada vzpomínám na intoleranci, kterou jsem zažila, proto také nechápu, proč je tak jednoduché tolerovat někoho, kdo si hraje na mistra světa, brouka pytlíka a chlastá ligu, popřípadě fetuje, a pak brát člověka ze smíšené rodiny, popřípadě přistěhovalce jako hrozbu. V tuto chvíli bych čekala argument o zneužívání sociálních dávek a jiné podklady. Byly by tu dva tábory, které by se hádaly, ale toto skutečně není mým záměrem.

Moje články jsou čistě hypotetické o událostech a situacích, které mě v životě rozčarovávají jako pozorovatele, kterým je každý dobrý spisovatel. Nemusíte se mnou souhlasit, protože nejsem zastáncem davové hysterie a jdu si podle sebe, podle vlastní hlavy a rozumu. Když se mi někdo nelíbí, tolerantní nebývám především v soukromé oblasti. Držím se hesla: Boží mlýny melou pomalu, ale jistě. Anebo v nářečí, což je výstižnější: Na každou sviňu sa voda vaří.

Hlásat: „Buďte sami sebou.“ je v poslední době docela naivní pohled, protože stádo vás ušlape. Proto ještě dodám:

Nenechte se převálcovat.

Buďte, čím chcete být, a rozhodujte se podle sebe, ne podle davu.

Zachraňte tím sami sebe.

Možná se k tomuto tématu ještě vrátím a podívám se na něj z jiného úhlu.

Krásný Nový rok 2016 všem, kteří stálé čekáte, vyhlížíte, čtete, vychutnáváte, vnímáte a přemýšlíte ...

Jak nakopnout spisovatelku …

Již nedokážu spočítat, kolikrát jsem dostala dotaz, jakým způsobem funguje můj mozek při práci. Co si jako ten správný spisovatel vlastně připravuje, dělá, nedělá. Nevím, jak pracují ostatní. Každý máme svůj styl. Někteří dlouho dobu sedí u počítače a čekají, až je něco napadne, jiní si vše zapisují do notesů, a pak sestavují články, příběhy, popisy …

Můj způsob je trošku chaotický, ale mám v něm i svůj vlastní systém. Asi jako každý člověk nemám ráda stereotyp, a proto mám vždy rozpracovanou více než jednu věc. Když se v jedné nehnu z místa, tak přejdu plynule k jiné, abych neztrácela čas. S pravidelností se teď zabývám pouze scénářem, protože mám předplacený kurz a jako v každé škole, musím odevzdávat domácí úkoly. Pracuji především přes noc, kdy sedím u klávesnice se sluchátky na uších a jen píšu. Předtím než však zasednu k počítači, tak několik dní přemýšlím, zapisuji si náměty do notesů, fotím si reálie, nebo kreslím, studuji, co potřebuji znát, aby vše bylo věrohodné. Pak už jen zasednu a píšu to, na co mám právě chuť.

Nevýhoda tohoto procesu je, že když pracujete na více věcech naráz, přemýšlíte o více věcech současně a vlastně se na žádnou pořádně nesoustředíte. Na druhou stranu, některé knihy jsou rozpracovány natolik, že stačí dopsat 3-4 příběhy a mohou jít do tisku. Nechci však vydávat knihy, s nimiž nejsem spokojena.

Strašně mě mrzí první díl fantasy, kdy si nakladatelství vyžádalo na poslední chvíli změnu závěru. Kniha, na níž jsem pracovala několik měsíců, se teď smrskla na termín „jeden týden“. Poslední kapitolu příběhu jsem dopisovala hodinu před uzávěrkou a před odesláním do tisku. Proto také vnímám, jako i čtenář vnímá, násilné dodání posledních vět, posledních obrazů, posledních odstavců; jedná se o násilné utnutí myšlenkového pochodu. Rozhodla jsem se tedy první díl přepracovat a vydat ho znovu, což je další práce navíc, ale na druhou stranu mám možnost dodat kreslené obrázky a vyhrát si s obálkou, což jsem při prvním vydání neměla.

Vždy se musí hledat pozitiva …

Kromě pentalogie fantasy pro děti mám rozpracovaný scénář, román a také dvě povídkové knihy: Démon smíchu, Barevná slepota; pracuji dále na webu a blogu a snažím se vše propojit se sociálními sítěmi. Občas je velmi náročné zasednout za černou klávesnici a mžourat na bílý prosvícený papír před sebou; těžká je také koordinace při sledování všech médií, což způsobuje, že se některým věcem věnuji s menším úsilím, než si zaslouží. Vidím to například i u mého blogu, u něhož jsem chtěla rozjet další rubriky: fotek i témat by bylo mnoho, inspirujete mě totiž každý den, ač to nevíte … lidé známí i neznámí, ale spisovatel je také jen člověk. A co říkají statistiky?

Od založení blogu jsem napsala a publikovala 46 článků. V roce 2014 bylo článků více, téměř o polovinu více než v roce 2015. Alespoň jsem dodržela navýšení o jednu rubriku a čtenářů přibylo o jednu třetinu.

Proč však tento článek píšu?

Děkuji, že mě podporujete a jestli mi chcete pomoci se trošku hýbat kupředu, sdílejte, komentujte, ptejte se, buzerujte. Občas každý umělec potřebuje nakopnout a u mě je ta chvíle právě teď! Jsem ráda, že se zajímáte a motivujete mě pokračovat.

Díky všem …

Jak zvládnout ego-istu …

EGO SUM – QUI SUM (Jsem, jaký jsem) …

Jsem ráda, že mě na problém egoismu upozornil jeden z mých kamarádů, který tuto vlastnost negativně vyzdvihuje na vyšší úroveň než aroganci, což mě zasáhlo natolik, že jsem se rozhodla toto téma zařadit. Co to vlastně egoismus je?

EGO znamená latinsky já. Naše já je centrem osobnosti, našeho vědomí; je naší identitou, námi, vztahem k vlastní osobě, a proto je také nejvíce postiženo negativními jevy. Proč? Protože je to osobní. Existuje egoista (sobec jednající zejména ve prospěch svých zájmů), egocentrizmus (v jednání i myšlení pozornost zaměřena na vlastní osobu), egoteizmus (zbožňování sebe) apod.

Když jsem si definice těchto výše zmíněných slov našla ve slovníku, abych lépe a přesněji vyjádřila a pochopila význam, který slova přenášejí do života, zjistila jsem, že jsou propojena s arogancí i s narcismem. Většinou jsou všechny tři vlastnosti sloučeny s nízkým sebevědomím a obrovskou přetvářkou na obličeji. Egoista je druh herce, který si o sobě myslí, že je nejlepší, ale ve skutečnosti na lidi působí jako karikatura. Opačná strana vnímá tuto roli a je jí nepříjemná. Zvažovala jsem radu, protože egoisty většinou nevyhledávám, a napadlo mě jen:

Berte je jako výzvu … jako formu novodobé komedie …

Pamatuji si, že jsem jednomu egoistovi přistoupila na jeho roli a hrála jsem s ním hru o několika dějstvích. Trumfovali jsme se vzájemně, až jsem ho dostala do kouta. Byla to pro mě hra. Nejlepší bylo zjištění, že egoista si po čase začal vymýšlet, nadsazoval nadsázku a hnal ji do extrémů, aby udržel zájem. Nemusela jsem nic nadsazovat, a přesto jsem měla navrch. Po delším rozhovoru mě tato hra přestala bavit. I když mě provokovat lidi baví, protože tím dokážu odkrýt jejich pravé „já“ a učím se argumentovat, byla jsem vyčerpaná lží, kterou na mě dotyčná osoba chrlila ze všech záhybů svého těla.

Ač nerada přiznávám, že všichni v sobě nosíme část egoisty; uplakané dítě, které se snaží upoutat pozornost po té, co nedostalo oblíbenou hračku v obchodě. Každý máme své problémy, které jsou pro ostatní nic neříkající, ale pro nás jsou středem vesmíru a považujeme za největší na celém světě. Doporučila bych větší míru tolerance, ale i to je občas těžké. Takže řeknu jen:

Přátelé, hluboký nádech a výdech. Stále může být ještě hůř. Užívejte života. To je přece k nezaplacení!