Tři jazyky, tři identity, aneb rozhovor se spisovatelkou N. K. Csóka

(překlad rozhovoru pro maďarský blog: 3 nyelv, 3 identitás avagy beszélgetés N.K. Csóka írónővel)

Cs. Nikoleta: Jmenuji se Nikoleta Csóková, jsem spisovatelka, blogerka, tlumočnice, překladatelka, copywriterka,  scénáristka a novinářka. Ve spisovatelských kruzích jsem známá jako N. K. Csóka.

J. János: Z výše zmíněných, kterou oblast bys vyzdvihla jako svoje hlavní zaměstnání?

Cs. Nikoleta: Nejvýznačnější ze seznamu je spisovatelská kariéra. Blogerkou jsem původně být nechtěla, ale jedna moje kamarádka mě přemluvila, abych s tím začala, a nakonec píšu blog velice ráda. S tlumočením, jako s novou oblastí, jsem začala na vysoké škole, kde mě požádali, abych pomohla maďarským spisovatelům a básníkům představit jejich díla na autorských čteních a festivalech v České republice. Také jsem se podílela jako editorka i na českých vydáních a překladech děl maďarských autorů.

J. János: Na kolika vydáních knih ses podílela a kolik z nich jsou spjaty s tvým jménem?

Cs. Nikoleta: Těžká otázka … podílela jsem se na vydání třech celých knih, z nichž 2 jsou vlastní tvorba. Ale ještě jsem pomáhala s překlady a editováním několika povídek a částí textů, fragmentů maďarských autorů.

J. János: Představ nám blíže svá díla a žánry, v nichž píšeš?

Cs. Nikoleta: Jak už jsem uvedla, dosud jsem vydala dvě vlastní knihy. První byla vydána v prosinci 2010. Jednalo se o první díl fantasy knihy pro děti; žánrově se hodně blíží slavnému Harry Potterovi, a jmenovala se ALVAROVÉ, což je první část pentalogie. Název byl inspirován staročeským slovem ALVAR, což znamená bojovník.

Tato kniha mi přirostla k srdci, protože jsem se v ní snažila použít i maďarská slova, například království, v němž se příběh odehrává, se jmenuje TENGER (maďarsky MOŘE) a malí skřítci, kteří pomáhají Alvarům s učením, jsou SÓTÁRové (foneticky přepsáno - maďarsky SLOVNÍK). V pokračování příběhu, v druhém díle, bych chtěla využít starého maďarského písma jako písmo národů žijící v podmořském světě.

K napsání této knihy mě inspirovala i architektura, sochy a pobyt v Budapešti, kde jsem měla možnost studovat. Jednou jsem se procházela v parku v srdci Budapešti, kde jsem zahlédla sochu postavy bez tváře, která v ruce třímala pero. Jmenovala se ANONYMUS a okamžik, kdy jsem před ní měla možnost stát, mě natolik ovlivnil, že jsem se rozhodla charakter postavy zařadit do mé knihy; s ní také začíná celý příběh, který je inspirován i pohádkou Hanse Christiana Andersena s názvem Malá mořská víla. Příběh bude mít několik alternativ čtení.

Druhá kniha DÉMON ODPLATY je soubor tří povídek, které jsem napsala v různých obdobích svého života. Povídky jsou seřazeny chronologicky a odrážejí evoluci mého psaní. První povídka byla napsána v roce 2000, druhá 2004 a třetí 2006, kterou jsem doplnila kapitolou v roce 2011. Hlavními komponenty příběhů jsou: smrt, pomluva a důvěra, ale nejvýraznějším prvkem je pomluva, kterou jsem chtěla poukázat na to, jak ovlivňuje lidský život.

U této knihy bych se chtěla podělit o jeden zážitek z přijetí jednoho čtenáře. Když jsem knihu vydala a představovala jsem ji na autorském čtení, kam byli pozváni i novináři, jeden kritik si mou knihu koupil a napsal na ni docela negativní kritiku. Do knihy si napsal poznámky, jak by to mělo být správně. Usmála jsem se, když jsem je četla, protože jsem přesně věděla, kde jsem udělala chyby; novinář nepochopil mou koncepci, že tuto knihu jsem vydala právě takto. Jak už jsem vzpomínala, hlavním cílem této knihy je zachytit přemýšlení mladých a starších autorů; jak se jejich pohled mění a kam se posouvá. Novinář celou mou knihu nedočetl, přečetl si první část a na základě toho napsal svou recenzi.(pozn. Kniha se vrátila do antikvariátu a dostala se do mých rukou. Doma ji mám jako memento, na čem bych měla ještě pracovat.) Démon odplaty byl natolik dobře přijat, že jsem dvakrát byla pozvána do rádia:

Křest knihy Démov odplaty Fiduccia (odkaz)

Rozhovor Český rozhlas - Apetýt (odkaz)

J. János: Prosím připomeň ještě několik důležitých událostí, jichž ses účastnila na tvé spisovatelské dráze  ...

Cs. Nikoleta: Účastnila jsem se na vydání některých maďarských autorů v České republice. Chtěla bych zmínit Istvána Vörose (spisovatel, básník oceněný cenou Józsefa Attily, kritik, literární historik a bohemista), se kterým jsem měla štěstí spolupracovat a který byl i mým vyučujícím na vysoké škole v Piliscsabě. Spolupracovala jsem s ním jako editorka na překladech jeho veršů knihy V okně spící. 

Dále bych vyzdvihla ocenění jedné povídky Kříž s trnovou korunou z knihy Démon odplaty na literárním festivalu Šrámkova Sobotka v roce 2004. Za čtvrté místo jsem měla možnost účastnit se týdenního kurzu tvůrčího psaní pod vedením překladatele Jiřího Dědečka, který mi předal hodně důležitých poznatků k mému psaní a motivaci pokračovat dál.

V pořadí třetí povídka knihy Démon odplaty: Marvinova teorie získala čestné uznaní v roce 2006, kterou udělila VOŠ Josefa Škvoreckého autorům do 30 let.

Jsem moc pyšná, že se moje knihy uvelebily na polici v Národní knihovně v Praze.

J. János: Říkala jsi, že se právě učíš psát scénář. Jak přišla tato nová věc do tvého života?

Cs. Nikoleta: Abych mohla tvou otázku zodpovědět, musím se vrátit do minulosti. Na vysoké škole jsem studovala jednooborovou češtinu, a protože jsem měla moc ráda český jazyk, texty a učila jsem se v Maďarsku překlady, zabývala jsem se žurnalistikou, tlumočením, mediálními analýzami, copywritingem a psaním blogu, tak jsem si říkala, pokud už toho tolik umím o českém jazyce a psaní, tak proč nezačít psát scénář, který je součást mé profese a jedná se také o druh textu. Scénáristiku jsem chtěla studovat na škole (FAMU), ale bohužel pro velký zájem jsem nebyla přijata. Nevzdala jsem se a našla jsem si internetový kurz, který mi tento sen pomáhá plnit.

J. János: Vím, že pracuješ na scénáři, který zpracovává jednu tvou povídku. Prosím řekni více o tomto projektu.

Cs. Nikoleta: V současnosti píšu dvě povídkové knihy, jednu s hororovou tématikou a jednu s ironicky humornou tématikou. Z druhé mám již dvě povídky napsány a jedna z nich je námětem k mému filmu. Potkala jsem jednoho režiséra, který mi přislíbil pomoci s filmováním. Mým snem je zfilmovat svou fantasy, protože pohádky mají obrovskou tradici v české kinematografii a jsou i známé ve světě.

J. János: Jako spisovatelka chodíš na autorské večery?

Cs. Nikoleta: Zbožňuji autorská čtení a ráda se jich účastním jako posluchač i jako čtenář. Vypadá to, že koncem května budu číst na základní škole z fantasy, nebo hororů, což zatím ještě není domluveno, protože výběr knihy a textu souvisí s věkem dětí. Mám sen přeložit knihy i do cizích jazyků, například do dánštiny, což se zatím nepovedlo. V Kodani jsem měla ale možnost otevřít Disney shop jako autorka českých knih pro děti.

Celé Česko čte dětem 2016 (odkaz)

J. János: Narodila ses na Slovensku, tvůj tatínek je Maďar a maminka Češka, mísí se v tobě tři identity. Kým se tedy cítíš: Maďarkou, Češkou, nebo Slovenkou?

Cs. Nikoleta: Pro mě je to velmi těžce zodpověditelná otázka. Už se na ni ptala strašná spousta lidí. Nejsem jen Maďarka, nebo Češka a Slovenka, jsem vše v jednom, tedy Češka, Maďarka i Slovenka zároveň. Kdybych řekla, že jsem Maďarka, tak bych zapřela svou  maminku, která je Češka, kdybych řekla, že jsem Češka, tak bych zapřela tátu. Pokud bych řekla, že nejsem Slovenka, popřela bych své rodiště Dunajskou Stredu (tehdy to bylo Československo). Obdobný dotaz jsem dostala i v Budapešti, kde jsem studovala, a moje odpověď byla stejná. Jsem hrdá na to, že za rodné jazyky mohu považovat jak maďarštinu, tak češtinu i slovenštinu. K tomuto bych chtěla dodat, že jsem nikdy nechodila do maďarské školy, a přesto jsem v roce 2009 složila nejvyšší jazykovou zkoušku v Budapešti. Změny z jednoho jazyka do druhého jsou pro mě obrovskou výzvou, a proto kromě češtiny v práci používám ještě slovenštinu a angličtinu. Občas mám v hlavě změť jazyků jako v Babylóně.

J. János: Když už mluvíme o jazycích, jakými jazyky ještě mluvíš?

Cs. Nikoleta: Německy jsem se také učila, ale to už je jen pasivní znalost, latinsky na střední a vysoké škole, finsky a španělsky několik slov a výrazů, teď se učím japonsky. Rozumím většině slovanských jazyků, ale pokud budu mít 5 státních jazykových zkoušek (češtinu a maďarštinu už mám hotovou, zbývá slovenština, angličtina a němčina), tak už budu spokojená.

J. János: Už jsme hovořili o tom, že píšeš blog. Co je jeho hlavní náplní?

Cs. Nikoleta: Po vydání dvou knih mě kamarádka přemlouvala, abych začala psát blog. Nejprve jsem nechtěla, ale kamarádka dlouhé měsíce naléhala, a tak jsem se do toho pustila, ale otázka byla, o čem budu psát. Jednoho dne jsem se ráno probudila a napadlo mě, že mnoho lidí, s kterými jsem hovořila, chtěli psát knihu, tak proč nepsat o tom, jak na to? Předávám prostřednictvím blogu své zkušenosti o psaní (například charakter postav, výběr tématu) a doplňuji je o vlastní texty a názory.


J. János: Na co jsi ve svém životě nejvíc hrdá?

Cs. Nikoleta: Těžká otázka ... jsem hrdá na to, že jsem proslavila příjmení svého táty, složila jsem nejvyšší státní jazykovou zkoušku z maďarštiny, i když jsem nechodila do žádné maďarské školy ... jsem hrdá na to, že jsou moje knihy zapsány v Národní knihovně v Praze, což mi dopomohlo stát se význačnou osobností České republiky; jsem hrdá, že jsem se ve svém životě mohla setkat se slavnými autory jako byl Arnošt Lustig, Ludvík Vaculík, Jan Balabán a za kamaráda mohu považovat Karla Šiktance, jehož manželka má také maďarské kořeny, Petra Hrušku, Istvána Vöröse ... A určitě ne v poslední řadě, jsem moc hrdá na své přátele, kterým se snažím pomoci plnit jejich sny, protože

sama takový sen žiju ... 

Rozhovor vedl János Jenei, vedoucí Maďarského kulturního střediska v Ostravě

Proč si pořád stěžujeme ...

Začneš si vážit života, až zjistíš, že nejsi nesmrtelný … N. K. Csóka

Trendem posledních pár let je stěžovat si na vše kolem od počasí počínaje, přes práci až po finanční záležitosti. Nespokojenost se zrcadlí v každém počinu, v každé grimase, v každém gestu. A tak mě napadá jen jedna otázka:

„Proč děláte něco, ať už je to cokoliv, co vás činí nešťastnými?“

Vězte, že vaše nespokojenost se odráží nejen ve vaší psychice a zdravotním stavu, ale reflektuje vaše vnitřní rozpoložení a zasahuje i do životů ostatních.

První odpovědí na výše zmíněný dotaz je, že vše se dělá tímto způsobem proto, že všichni chtějí víc a víc a víc než ti ostatní. Bezděčně jsem si vzpomněla na část jednoho dílu české série Slunce, seno a … „Předsedo, oni mají záchod. Předsedo, oni mají …“ Nesledujte, co mají ostatní, ale co máte vy a jak to můžete změnit, aby pro vás situace byla lepší.

Nebo druhou odpovědí je, že se jen nějak musíme živit. Většina mých známých odpoví, že pracují, aby mohli žít a užívat si, plnit si sny, koupit si, co chtějí, věnovat se koníčkům. Žijí ze dne na den, nešetří, protože to nemá smysl, pokud chtějí, tak si vydělají, nebo na to prostě odpovídají: důchodů se naše generace nedožije, či pokud si něco nekoupíš na dluh, tak v životě nic nebudeš mít.

Podívali jste se někdy na svůj životní příběh z druhé strany? Čeho byste se dokázali vzdát, abyste si zvýšili životní standard?

Uvažovali jste někdy o tom, co je pro vás dost?

Nemohu hovořit za ostatní, protože nežiju váš život. Neznám zákulisí vašich všedních dní, nicméně pokud jste nešťastní ať už z čehokoliv, nehledejte chybu v ostatních, ale sami v sobě. Dejte si otázku, jak byste mohli neštěstí změnit ve štěstí. 

Splňte si své sny!

Mně například v posledních měsících udělalo radost toto:

ZŠ Hello mě pozvala v Ostravě na autorské čtení, kde jsem v přímém přenosu měla možnost zhodnotit svou práci spisovatelky a účastnit se i projektu Celé Česko čte dětem. Nejupřímnější jsou vždy děti. Za sebe jsem ráda, že jsem nepohořela a dětem se hodina čtení a diskuse o knihách a scénářích líbila.

  Není nad usměvavé tváře; ty dělají svět krásnější. J

Jak se vyrovnat se zlobou ...

Je už tomu několik let, co jsem četla článek o tzv. "malých tyranech". Jednalo se o psychologicky zaměřený text o lidech, kteří nás v dětství poznamenali negativním způsobem, a my jsme díky tomu získali vlastní imunitu vůči dalším lidem, kteří by se zachovali stejně. Čím víc těchto zlosynů (upoutává mě slovo: zlo - synů) v životě potkáte, tím více dokážete pevně stát na vlastních nohou a také zakročit vůči bezpráví. Toť je tedy má teorie a má zkušenost.

Nicméně nedávno jsem pochopila, že ne všichni máme pevnou vůli nebo schopnost vytěžit z bolesti a cizí zloby pozitivní energii. Nejsme všichni stejní. To, že mě paní ZLOBA inspiruje k psaní a pohání můj talent kupředu a já z ní vysávám sílu (což je dlouholetý trénink), neznamená, že jiné tato černě oděná dáma neničí.

Někteří se prostě nechají smést. Nechtějí vidět indície, nebo je prostě jen nevidí. Trápí se tím a žijí ve strachu a zároveň si neuvědomují, že tímto postojem předávají do rukou tyrana další moc; moc založenou na strachu.

 Nejkrutější zjištění však přichází záhy: takovýto člověk je zlý jako jeho tyran z dětství. Čím víc moci má v rukou, tím víc se z něj stává bezcitný sociopat; zrcadlo člověka, kterému se snažil vyhýbat, nebo postavit. Jak jeden můj hodně blízký přítel řekl - dovoluji si ho tedy citovat - a ustanovuji další ze svých obecných pravidel:

„Za každým zlým člověkem stojí jiný zlý člověk.“

Výše zmíněné pravidlo ustanovuje další obecné pravidlo, že všichni lidé jsou od podstaty hodní a že osobnost mění povaha jiných lidí. Přijde mi to však strašně definitivní, protože to by znamenalo, že je vše určeno na základě toho, s kým se stýkáte, kdo a jak vás vychovával nebo ovlivnil a nemáte možnost zásahu.

Jsem asi věčný idealista a stále doufám, že máme možnost volby; že nejsme jen něčími figurkami na šachovnici života a že se paní Zloba může jít pást, pokud změníme náhled na situaci. Buďme však připravení, že kolem ní budou hradby z lidí, kteří se nechávají pohlcovat služebníkem Strachem, kterého černá dáma využívá ve svůj prospěch.

Vystihuje to jeden obrázek, který jsem nedávno zahlédla na sociální síti, kde vůdce stál před davem a práskl bičem, na druhém obrázku pouze jediný člověk stál vzpřímeně, zatímco zlý generál dál práskal bičem. Třetí obrázek ze sady byl optimističtější, protože přestože tento tyran práskal bičem, čtyři lidé stáli hrdě vztyčení. Závěrečný obrázek ze série vystihuje hlavní myšlenku mého článku: tyran s bičem se klaněl davu, kterého si zpočátku podroboval, z čehož vyplývá:

    Stačí jen jeden člověk, který se postaví v davu, a ostatní ho budou následovat.

Silných osobností však bohužel ubývá. Jak už jsem psala v jiném článku o toleranci, lidé se snaží být bezkonfliktní a tolerují některé vlastnosti, které by tolerovány být neměly: arogance, ponižování, chvástání, manipulace, pokrytectví apod. Ráda bych vám předala nějaké obecné moudro, ale tady se jedná o skutečnou sílu vůle a tu nemá každý.

Doufám, že zůstanu člověkem, který je schopen se postavit takovému tlaku, i kdyby to mělo dopad na můj život. Zatím mohu říci, že ano.

Ruku na srdce, jak jste na tom vy?

Život s paní Slepičkovou ...

Jelikož jsem překročila 50. příspěvků a můj blog je stále čten, přidávám novou AKTIVNÍ rubriku smyšlených i pravdivých historek o sousedských vztazích s paní Slepičkovou. Aktivní znamená, že pokud Vám tyto příběhy přijdou známé a máte nějaké další náměty na zpracování, prosím ozvěte se a napište je, námět ráda do svého blogu zařadím. 

Kdo je paní Slepičková a jak ji poznáte z davu, čtěte prosím níže …

Představování …

Paní Slepičková je zástupkyní exotické rasy, které se objevují v každém paneláku, či na pavlači. Větší teritorium je sídliště. Jedná se o vytrvalý, dosti proměnlivý lysý plevel, zakořeňující mělčeji v městech svazčitými kořeny z jiných důchodkyň. Má četná lidová označení, z nichž nejznámější jsou DRBNY. Všichni se jich obávají, ale jen někteří jsou natolik odolní, aby jejich jedům a svodům nepodlehli.

I náš panelák s osmi patry, na každém patře jsou vždy 3 bytové jednotky, obléhá takovýto čarodějnický klan. S brýlemi velikosti popelníků, některé o berličkách s nižší motorikou, ale o to silnějším jazykovým projevem, se plouží po chodbách a připlácávají své slechy na hlavní dveře, šmírují přes kukátka své sousedy. Po schodech, či pomocí výtahu se přesouvají na dané patro a pod nejneuvěřitelnější záminkou vám přes rameno prošťourávají svým kritickým pohledem byt. Co máte nového, zda je to dražší, než co má Mařka z 8. patra, jestli už konečně Horváth opustil svou manželku, či Pavlicová přestala šoupat židlemi, nebo dokončila další otravnou rekonstrukci.

 Z poschodí poznávají po zvucích, co jsme kdo za lidi.

Paní Slepičková je vůdce gangu. Středně velká osůbka se slepičím vzezřením s vypoulenýma očima a bílými vlasy, je nejjedovatější odrůdou klanu. Nechodí o berlích, a proto je její maskování natolik zdařilé, že si ji leckdo nevšimne. Díky neomezené pohyblivosti se tiše jako ninja dostává do záhybů všech chodeb, a jelikož patří i mezi aktivní důchodce, nedostatkem času netrpí, aby si své ovečky v baráku pohlídala. Jednou týdně svolává svou suitu a předává jí nové informace. Místo sabatu je ve většině případů před domem, anebo u některé čarodějnice.

 A bohužel pro mě, paní Slepičková bydlí hned vedle  mě … 

Jak zvládnout mou kritiku ...

Před časem jsem dostala nabídku posuzovat něčí práci, řeč ... Původně jsem nechtěla cokoliv komentovat, ale nakonec jsem svolila asi proto, že jsem chtěla pomoci, ale spíše proto, že neumím říkat "NE". Alespoň říkat ne v něčem, v čem jsem si po čertech jistá výsledkem.

Z mého úhlu pohledu celá situace vyvřela do světové katastrofy, avšak my, spisovatelé, prý často přeháníme. (Tuto mou hlášku jistě někdo využije, ne-li zneužije, ale věřím, že se se svou výmluvností nějak osvobodím, protože jsem vyznavačem výzev). Jsem v oboru přes 15 let a ani jsem si neuvědomila, jak moc se mi práce hodnotitele, učitele, kritika, analytika proplétá s mým osobním i pracovním životem. Možná ještě necukám hlavou a neslintám, či nemám reflex uhodit nějaké dítě, když ho doučuji, ale prý vysvětluji jako kantor, takže mi spousta lidí říká, že jsem přísná a že kárám, či hovořím v termínech a používám slova, kterým stejně nikdo nerozumí.

Člověk si myslí, že když má podklady a může svou vizi podložit argumenty, tak se z něj stane dobrý hodnotitel, ale není tomu tak. Nemůžete kritizovat něčí práci, život, či zlozvyky jen proto, že máte předpoklady, vzdělání, popřípadě dlouholetou praxi, a jste tedy považován za mistra. Mimochodem mě dost zarazilo, že již patřím mezi lidi, jejichž názor si ostatní cení a respektují ho. Pamatuji si dobu na vysoké škole, kde jsem uvažovala, zda se toho někdy v budoucnosti dožiju se svou vizáží věčně usmrkaného dítěte. A najednou to přišlo jako tornádo a já si toho víru ani nevšimla.

Posledních čtrnáct dní jsem se zúčastnila večera amatérských řečníků, a místo abych poučila já někoho jiného, poučení přišlo ke mně:

Nepřej si být kritikem, ale spisovatelem.

Nepřeji se schovávat na stranu kouče, ale sama pracovat na tom, co jsem si vytyčila před několika lety. Stagnace mého spisovatelského potenciálu právě skončila tímto článkem. Opět se vracím k blogu, románu, scénáři, povídkám a fantasy knize. Snad něco z mého nasazení bude dokončeno knihou, nebo filmem.

Tímto článkem se nechci omlouvat za svou dosavadní kritiku, protože kritika vás má srazit a poranit, abyste mohli opět vstát a říct si, že to přecejen k něčemu bylo. Věřte, že jsem si jí v životě zažila hodně a nijak mi neublížila, právě naopak. Ne všichni mou přímočarou kritiku ustojí, prý se má zaobalovat do pozitivní energie. Jaký to má ale smysl, když někomu řeknete něco pozitivního, a pak přijde to "ALE"?! Chápu ale, že se kritika lépe spolkne v medovém obalu.

Přežijte ji tedy s úsměvem ... :-)

Ať žije 50. článek mého blogu ...

Jak (ne)zneužívat (in)toleranci …

Nikdy bych nevěřila, že jedním z mých článků nakonec bude zamyšlení se nad tolerancí, potažmo intolerancí. Většina lidí je naučená respektovat odchylky ostatních od normálu; být trpělivý, snášenlivý, otevřený diskuzi a velkorysý. Zamysleli jste se ale někdy, do jaké míry je váš pohled ještě tolerantní a do jaké už hloupý? Ano, slyšíte dobře: hloupý?!

Nikdy bych nevěřila, že i tolerance u ostatních se dá využít, ale člověk je hodně vynalézavý tvor, a jak v mém oblíbeném filmu zaznělo: „Člověk je chytrý, ale lidi jsou hloupá, nebezpečná zvířata.“; což jen znamená, že stačí něco postavit, že je cool, a lidé tomu začnou věřit.

Takto vznikají veškeré trendy nakupování značkových věcí a marketingoví mágové je využívají ve svých reklamách. Na prvním školení copywritingu zaznělo: „Prodáváte lidem sny a skrze tento sen i produkt.“ Takže pokud něco postavím, že je skutečně skvělé, přemluvím pár submisivních typů, aby mi to odkývali, obrním se kolem sebe jedním člověkem, který to bude hlásat a dokáže ovlivňovat lidi, kteří si řeknou: „Zní to dobře, tak to přijmu.“, jsem za vodou. Nevznikají právě takto největší ikony na světě? Nevznikají tak největší firmy na světě?

Tolerance je v tomto ohledu zvláštní fenomén. Když začneme propagovat hloupost, promiskuitu, alkohol, trávu a pařby za cool, nebudeme pak tolerovat a stavět na piedestal idioty, prostitutky, opilce, feťáky a kaliče? A lidi, kteří nežijí tímto životním stylem, budeme brát za puritány, kteří nevědí, co je dobré? Za jak dlouho budou vězení a léčebny plné takových vyznavačů? Za jak dlouho budou ostatní vyobcováni a odsouzeni, že nejdou s většinou? Není snad vlastní postoj víc než síla davové hysterie?

Podle principů sociálních věd zjistíte, že bohužel dav vítězí …

V poslední době se s tímto tématem v médiích spíše objevuje názor na přistěhovalectví, na jiné kultury, na smíšená manželství. Pocházím z jednoho takového a občas nerada vzpomínám na intoleranci, kterou jsem zažila, proto také nechápu, proč je tak jednoduché tolerovat někoho, kdo si hraje na mistra světa, brouka pytlíka a chlastá ligu, popřípadě fetuje, a pak brát člověka ze smíšené rodiny, popřípadě přistěhovalce jako hrozbu. V tuto chvíli bych čekala argument o zneužívání sociálních dávek a jiné podklady. Byly by tu dva tábory, které by se hádaly, ale toto skutečně není mým záměrem.

Moje články jsou čistě hypotetické o událostech a situacích, které mě v životě rozčarovávají jako pozorovatele, kterým je každý dobrý spisovatel. Nemusíte se mnou souhlasit, protože nejsem zastáncem davové hysterie a jdu si podle sebe, podle vlastní hlavy a rozumu. Když se mi někdo nelíbí, tolerantní nebývám především v soukromé oblasti. Držím se hesla: Boží mlýny melou pomalu, ale jistě. Anebo v nářečí, což je výstižnější: Na každou sviňu sa voda vaří.

Hlásat: „Buďte sami sebou.“ je v poslední době docela naivní pohled, protože stádo vás ušlape. Proto ještě dodám:

Nenechte se převálcovat.

Buďte, čím chcete být, a rozhodujte se podle sebe, ne podle davu.

Zachraňte tím sami sebe.

Možná se k tomuto tématu ještě vrátím a podívám se na něj z jiného úhlu.

Krásný Nový rok 2016 všem, kteří stálé čekáte, vyhlížíte, čtete, vychutnáváte, vnímáte a přemýšlíte ...

Jak nakopnout spisovatelku …

Již nedokážu spočítat, kolikrát jsem dostala dotaz, jakým způsobem funguje můj mozek při práci. Co si jako ten správný spisovatel vlastně připravuje, dělá, nedělá. Nevím, jak pracují ostatní. Každý máme svůj styl. Někteří dlouho dobu sedí u počítače a čekají, až je něco napadne, jiní si vše zapisují do notesů, a pak sestavují články, příběhy, popisy …

Můj způsob je trošku chaotický, ale mám v něm i svůj vlastní systém. Asi jako každý člověk nemám ráda stereotyp, a proto mám vždy rozpracovanou více než jednu věc. Když se v jedné nehnu z místa, tak přejdu plynule k jiné, abych neztrácela čas. S pravidelností se teď zabývám pouze scénářem, protože mám předplacený kurz a jako v každé škole, musím odevzdávat domácí úkoly. Pracuji především přes noc, kdy sedím u klávesnice se sluchátky na uších a jen píšu. Předtím než však zasednu k počítači, tak několik dní přemýšlím, zapisuji si náměty do notesů, fotím si reálie, nebo kreslím, studuji, co potřebuji znát, aby vše bylo věrohodné. Pak už jen zasednu a píšu to, na co mám právě chuť.

Nevýhoda tohoto procesu je, že když pracujete na více věcech naráz, přemýšlíte o více věcech současně a vlastně se na žádnou pořádně nesoustředíte. Na druhou stranu, některé knihy jsou rozpracovány natolik, že stačí dopsat 3-4 příběhy a mohou jít do tisku. Nechci však vydávat knihy, s nimiž nejsem spokojena.

Strašně mě mrzí první díl fantasy, kdy si nakladatelství vyžádalo na poslední chvíli změnu závěru. Kniha, na níž jsem pracovala několik měsíců, se teď smrskla na termín „jeden týden“. Poslední kapitolu příběhu jsem dopisovala hodinu před uzávěrkou a před odesláním do tisku. Proto také vnímám, jako i čtenář vnímá, násilné dodání posledních vět, posledních obrazů, posledních odstavců; jedná se o násilné utnutí myšlenkového pochodu. Rozhodla jsem se tedy první díl přepracovat a vydat ho znovu, což je další práce navíc, ale na druhou stranu mám možnost dodat kreslené obrázky a vyhrát si s obálkou, což jsem při prvním vydání neměla.

Vždy se musí hledat pozitiva …

Kromě pentalogie fantasy pro děti mám rozpracovaný scénář, román a také dvě povídkové knihy: Démon smíchu, Barevná slepota; pracuji dále na webu a blogu a snažím se vše propojit se sociálními sítěmi. Občas je velmi náročné zasednout za černou klávesnici a mžourat na bílý prosvícený papír před sebou; těžká je také koordinace při sledování všech médií, což způsobuje, že se některým věcem věnuji s menším úsilím, než si zaslouží. Vidím to například i u mého blogu, u něhož jsem chtěla rozjet další rubriky: fotek i témat by bylo mnoho, inspirujete mě totiž každý den, ač to nevíte … lidé známí i neznámí, ale spisovatel je také jen člověk. A co říkají statistiky?

Od založení blogu jsem napsala a publikovala 46 článků. V roce 2014 bylo článků více, téměř o polovinu více než v roce 2015. Alespoň jsem dodržela navýšení o jednu rubriku a čtenářů přibylo o jednu třetinu.

Proč však tento článek píšu?

Děkuji, že mě podporujete a jestli mi chcete pomoci se trošku hýbat kupředu, sdílejte, komentujte, ptejte se, buzerujte. Občas každý umělec potřebuje nakopnout a u mě je ta chvíle právě teď! Jsem ráda, že se zajímáte a motivujete mě pokračovat.

Díky všem …