Jak přežít pochyby (vlastní i cizí) …

Ač bychom všichni chtěli být silní, nebojácní a zvládat vše bez podpory ostatních, občas pochybujeme o svých vlastnostech, možnostech. Horší variantou je, pokud pochybují i nejbližší lidé kolem nás, kteří nás znají a měli by nás podporovat. Nevěří v naše schopnosti, v náš talent. Vídám tuto vlastnost velmi často; především u ambiciózních rodičů či přátel.

Občas potřebujeme, aby nám někdo řekl, že jsme báječní a že to, co děláme, má smysl; tedy má smysl alespoň pro člověka, který nás podporuje a záleží mu na nás. Na své cestě jsem potkala přátele, kteří mě chválili jen pro vlastní dobro, abych se s nimi zastavila na další slovíčko, ale i lidi, kteří svou chválou nešetřili a mysleli ji skutečně upřímně; také postavičky, které jsem musela dlouho přesvědčovat o svých kvalitách, a dokud nedostaly do rukou důkaz, nevěřily mi a nebraly mě vážně.

Někteří se naopak snažili natolik, že mě tlačili do svých ambicí a vykonstruovávali další a další možnosti, jak bych se mohla ještě zviditelnit. Vždy si tyto možnosti vyslechnu a usměju se. Některé nápady jsou docela zajímavé, ale velice těžce realizovatelné, některé bych přirovnala k scifi. Občas se však u těchto lidí objeví jiskřička, která vám může pomoci změnit náhled a možná na základě jejich proslovu vás napadne vlastní řešení situace. Pomůže vám přestat pochybovat o některých věcech. Právě takovou chvíli jsem si prožila nedávno.

Nevím, jak dlouho mi vydrží pozitivní nazírání, ale najednou nepochybuji. Nepochybuji o tom, že vše má svůj čas, že vše co zaplaví můj život ať pozitivní, či negativní má dopad na budoucnost a má mě něco naučit, někam mě nasměrovat nebo natočit, nebo dokonce posunout. 

Vytěžit něco i z nepříjemných situací je občas velké umění, ale dá se to!

Nepochybujte o svých rozhodnutích, protože je důležité být si jistý tím, co děláte, i když ostatní nerozumí všemu, co vidí, slyší, nebo to vnímají jinak. Je důležité i naslouchat. Občas k vám přijdou takové myšlenky z daleké Galaxie, které vám pomohou překročit vlastní myšlení a stávají se tak vlnou inspirace. Asi jsem na jedné z těchto vln, a proto mě čeká spousta rozhodnutí, které mohou totálně změnit můj život. Přála bych vám, abyste tento pocit zažili také:

Víte, kde jste, co chcete a kam směřujete! Neuvěřitelný pocit zadostiučinění, kdy vše ostatní přestává mít smysl. Tomu já říkám skutečná svoboda!

Jak se postavit aroganci?

Spousta z nás uvažuje o svém životě jako o úspěchu, a neúspěchu. Srovnáváme se s ostatními, abychom si řekli, zda jsme dosáhli víc, či méně, zda jsme tam, kde jsme skutečně chtěli být. Je to přirozené, protože se ubíráme stejným směrem a zjišťujeme, zda náš život dává smysl.

Není tomu dávno, co jsem si připomněla, proč jsem ráda dospělou. Člověk spoustu věcí může vyřešit sám bez pomoci ostatních a na vlastní zodpovědnost. Může se postavit sám za sebe, může říct vlastní názor, může se postavit za správnou věc. Jako když postavíte na nohy seniora, který uklouzl na blátě a nedokázal se postavit sám; pomůžete slabšímu, nebo se postavíte aroganci …

I když je tato vlastnost spíše k nalezení v politických kruzích, jsem smutná, že ji objevuji i na akademické půdě, či u lidí, kteří mají vysokoškolské vzdělání, protože většinou tito lidé mají v rukou moc. Moc ovlivnit spoustu věcí, a to i lidské životy. Nevím, zda jsem poslední dobou v kruzích, kde mi každý potřebuje dokazovat, co v životě zvládl a že je lepší než já, nebo je to má osoba, charakterová vlastnost, která je dráždí k ataku.

Hodně mě zaskočilo, když jsem se seznámila s novým člověkem, který o mně věděl jen informaci, kde a na jaké pozici pracuji. Ani neznal mé jméno, protože jsme si oficiálně nebyli představeni. První informaci, kterou mi tato osoba o sobě předala, byl titul a práce (dentista). Nejprve jsem se nad tím usmála a snažila se odejít s vtipem, s dobře známou ironií, která je mi tak typická: „takže zubní laborant.“ Bohužel můj vtip nebyl vyslyšen a celá situace mi začala připadat jako velice nepříjemná. Nerada odkrývám karty, ale naše osoba mi nedala na výběr. Během 1 minuty jsem vychrlila část svého životopisu a postava s titulem se začala zmenšovat, až jsme skončili u toho, že se přidala na stranu análního alpinismu. Bylo to tak jednoduché, ale nepřineslo to žádný užitek. Pro mě určitě ne. Právě naopak, cítila jsem se provinile.

Nebyl to jediný vstup, který jsem zažila v posledních několika týdnech, a proto o tomto tématu dlouho uvažuji, ale zatím bez nějakého výsledku. Dnes tedy skončím bez rady, protože žádná nebyla natolik uplatnitelná, aby fungovala.

Když jste apatičtí, bude arogantní člověk pokračovat, když oponujete, výsledek je stejný, protože vidí, že vás to dráždí.

Neuznávám autority, asi budu tedy vždy člověkem, který bojuje, i když už mi docházejí síly. Chci uznávat jen lidi, kteří přežili něco životně těžkého, protože věřím, že to jediné má smysl a pomůže mi to k růstu a snad mě i udrží u zdravého rozumu.

Kam se přikloníte vy?

Jak zvládnout dvě lekce naráz …

Kolem poloviny měsíce si všímám podle návštěvnosti, že hodně z Vás prohlíží, zda na mém blogu něco přistálo, či nikoliv. Žízníte po dalším příběhu z mojí kuchařky ... 

Spousta práce a aktivit si vybírá svou daň, a proto můj blog chřadne. Ovšem je to jen zdánlivý stav, neboť už dva dny se věnuji svému domácímu úkolu do scenáristiky, který bych měla poslat tento týden.

První hodnocení úkolu dopadlo smířlivě: "Možná jste ne úplně dobře porozuměla tomu, jak a podle čeho se příběh typově třídí. Ještě na to do lekce mrkněte. Ale jinak je to velmi dobře zvládnutý úkol.“ Potvrzuje však dávno známé pravidlo, které již o sobě vím. Teorie nic moc, praxe je lepší. A jak jistě už všichni víme:

Praxe je víc než teorie!

A přece mě paní lektorka neodradí tak rychle. Teprve jsem začala. Začínám tedy bojovat s dalším úkolem. Druhá a třetí lekce se zaměřuje na budování postav. Říkám si: To bude něco snadnějšího. V rámci knih jsem postavy popisovala jedna báseň. OMYL … není …

Zjišťuji hned při prvním nahlédnutí do papírů, že i popisy postav mají určitá pravidla a formu zpracování. Chytám se tedy za hlavu a s otevřenými ústy začínám přemýšlet nad tím, jak s perem v ruce vyšermovat alespoň hodnocení: „Tak jste to nějak zvládla.“ No, přátelé (povzdechnu si zhluboka, protože to jinak ani nejde), pachtím se s tím úkolem už dva dny, jsem teprve v polovině, a to mám popsat pouze 3 postavy: Libuši a Petra Šafránkovi a Alžbětu Slepičkovou, moje hlavní postavy.

Můj mozek nechápe, že paní Slepičkovou nemůže popsat jen jako „drbnu“. Přitom všichni takovéto typy žen známe z vlastního okolí. Důchodkyně vševědky, které připlácávají své velké slechy na dveře ostatních sousedů při bohu milé činnosti vytírání podlah ve schodišti. Uff … musím uvažovat, kolik je jí let, zda má manžela, jestli měla někdy děti, co za práci vykonávala před tím. Správný scénárista prý zná celý život svých postav. 

Nevím, zda se životem této paní chci natolik zabývat. A pak mě napadne další věta z lekce: scénárista rozhoduje, kdo bude žít a kdo umře. I když paní Slepičkovu nemůžu poslat do kytek nebo úmlátit lopatou, protože je nedílnou součástí příběhu, tak ji aspoň můžu na papíře solidně nenávidět. Dám ji tlusté brýle, skoliózu, bradavici … Nebyla by to úžasná postava?! Nebyla!

Nikdo by mi tuto osobu neuvěřil.

A takto se dohaduji o všem, proto mi úkol trvá tak dlouho. Jdu se tedy soustředit na svoje postavy, se kterými teď žiji v jedné domácnosti, a zase se Vám ozvu …

Buďte se mnou. Ještě se se svou story vrátím …

Jak začít s filmem …

Jako správný blázen do umění jsem se jednoho dne po vydatném spánku rozhodla, že vstanu a začnu něco nového. Vyřítila jsem se z postele k počítači, zasedla za stůl a přemýšlela, co ne zcela jednoduchého bych mohla zvládnout a týkalo by se to psaní. Napadl mě film, protože při otevírání Disney shopu v Kodani v roce 2013 jsem na své cestě potkala člověka, který má vystudovanou FAMU (obor režie) a který mi přislíbil pomoc. Co však zfilmovat?

Nápadů je spousta a povídek jakbysmet, ale … V těchto případech mě slovo „ale“ docela škrtí. Dusí mě smyčka, z níž se snažím dostat, abych našla to správné řešení. A najednou mě napadá ideální varianta. Smyčka se uvolňuje a moje plíce nabírají další inspiraci.

Česká republika je známá svými pohádkami, tak proč nezfilmovat svoji fantasy pro děti? Jsem nadšena. Než však začnu, měla bych se rozhodnout, na čem se naučím scénář psát, a tak přijde další nápad. Co takhle povídku, kterou vydám v příští knize a která je již připravena a dýchá vlastním životem několik let?! Těžký život dobrodruha je ideální variantou, i když pracovní název bude muset být pozměněn (naleznete ji v záložce Z mé tvorby).

Přihlašuji se tedy na internetový kurz, který skýtá vzdělání nejen ve filmové, seriálové tvorbě, ale také v televizní zábavě. Nový rok začal a mám za sebou první lekci, která by měla patřit mezi ty jednodušší. Vyjádření jednou větou, přesněji 10 slovy, smysl nastíněné situace bylo jedno z lehčích cvičení. Pak přichází dívání se na 3 vybrané filmy a zařazení do terminologie, kterou jsem si nastudovala samostudiem. Poslední enter a dělám mexickou vlnu u počítače poté, co odešlu první email s domácím úkolem a dostávám odpověď, že zpráva byla přijata.

Co se bude dít dál, uvidím. Napětí mi však pulzuje v očním víčku a srdce vybočuje vzrušením z rytmu. Než přijde odpověď od lektorky, čtu další lekci a připravuji se na nový domácí úkol. Tak snad zase za týden vše zvládnu, do té doby přemýšlím o dalších projektech …

Zůstaňte se mnou, story pokračuje …

Rok 2015 …

Zážitek roku 2014: noční let nad Ostravou ...

Jak by moje babička řekla: „A zase jsme o rok starší.“ 

Nebuďme však pesimisti a řekněme si, že nový rok nám dává možnost a většinou nás i svádí k tomu, abychom si dali nějaká předsevzetí. Často se to týká našeho zdraví jako přestat kouřit, pít, zhubnout, jíst zdravě. Co takhle uvažovat o uměleckém směru a dát si závazek, že začneme kreslit, psát, vyšívat, rozjedeme vlastní podnikání, nebo se o někoho začneme starat apod? Co Vy na to? Máte chuť udělat něco zajímavého v letošním roce? Pokud máte inspiraci, podělte se o to i tady v komentářích a inspirujte tak další …

Nemůžu mluvit o Vašich snech, tak Vás zkusím inspirovat těmi svými. Není jich mnoho a část jsem většinou podědila z minulého roku, což asi není dobrá vizitka, ale člověk potřebuje na některá předsevzetí čas, aby rostl. Letos bych chtěla napsat scénář, dopsat další knihu, dokončit státnice z některého jazyka (stále zbývá slovenština, němčina, angličtina), být více trpělivá k lidem, kteří mě nesmírně vytáčí, a především být šťastná teď a tady …

Někdo by řekl, že těch předsevzetí je moc a že nejsou snadná. Máte pravdu. Nejsou! Mám však teorii, že čím víc komplikovanější předsevzetí jsou, tím víc se musíte snažit, abyste je dotáhli do úspěšného konce …

Máte menší šanci zakrnět a rostete, protože jste aktivní!

Jsem asi někde uvnitř blázen, ale nechci přešlapovat na místě ani zastavit čas, natož ho vracet. Chtěla bych, abych za rok po tomto článku mohla říct, že je za mnou část tvůrčí práce, část pomoci ostatním a pocit, že rok 2015 jsem nevyhodila oknem, ale báječně jsem si ho užila. Doufám, že si ho užijete i Vy s mým blogem, který je dalším bodem na mém seznamu. Mám i s ním pár plánů, aby byl pro Vás atraktivnější …

Pokud se tedy ke mně chcete přidat, sepište si, co chcete za letošek zvládnout. Ano, většina si dobře všimla, jsem „seznamový typ.“ Na všechno si vytvářím seznam a organizuji si tak čas, abych nepromarnila ani jednu minutu, proto tedy slibuji i to, že si občas odpočinu.

(To je také odpověď na otázku, kterou dostávám docela často: „Jak to všechno stíháš?!“ Mám seznam skoro na všechno, tedy jak by moje babička řekla: „Blbenku“.)

Hlavně se nenechte deprimovat větou: „Jak na nový rok, tak po celý rok,“ protože většina lidí by celý rok proležela zelená s hlavou v míse, v mém případě nemocná v posteli.

Vzhůru tedy do roku 2015 a vykročte pravou nohou k novým zážitkům. Přeji Vám, aby byly jedinečné, magické a zcela neuvěřitelné; aby to nejlepší z roku 2014, bylo to nejhorší z roku 2015. Fandím Vám všem!!!

Talent ...

Předvánoční atmosféra, ozdůbky, světla a vánoční svařák ve městech dokáže v člověku vykřesat i něco dobrého. Kromě pomoci lidem, třeba ve formě podání lahve kojenci, který ji vyhodil z kočárku, nečekané obdarování přátel či popřání šťastných a veselých svátků známým, které náhodně potkáte na místě, kde byste je nečekali, můžete v sobě nalézt talent, o němž v koutku duše víte, že ho máte, ale nevěnujete mu pozornost, dokud do Vás někdo nešťouchne a neukáže Vám jej. Vážím si talentu, který se projevuje v mém psaní, ale od dnešního dne jsem hrdá i na lidi, kteří na základě rozhovoru se mnou začnou uvažovat, plánovat a realizovat svůj sen, k němuž do této chvíle neměli odvahu.

Proto v pořadí již 3. adventní svíčku zapaluji za TALENT.

I když ráda slyším, že jsem Vás k tomuto ponoukla, nepřipisuji si žádné zásluhy, protože Vám smím ukázat pouze okno do nového světa, nebo dokonce dveře, přejít musíte už sami. Dřina je také na Vás, protože je to Váš sen.

Buďte tedy silní, houževnatí a nenechte se odradit, protože život přece není o počtu nadechnutí, ale o chvílích, které dech berou.

Mě také zpočátku postrkovali a mluvili do mě, než jsem se otevřela tomuto snu. Ráda bych přidala další povídku, která by vystihovala dnešní slovo, které si opakuji u zapálené svíčky, ale raději pošlu jen vanilkovou vůni k nebesům a požádám Vás, abyste si napsali na papírek Váš sen a začali ho realizovat. Letos jsem již také toto přání předala Ježíškovi v Brně.

Možná je na čase zase začít věřit na kouzla …

Krásnou adventní neděli všem …

Dá se uživit uměním …

Dlouho jsem uvažovala nad tímto tématem, protože nejednou jsem dostala negativní zpětnou vazbu (pro zaměstnance korporací s převládající angličtinou „feedback“) týkající se mé současné práce. Mrzí mě, když poslouchám z okolí, že jsem nedoceněná a že jsem na místě pod svou úroveň, když jsem „ta spisovatelka“. 

Myslím, že je to o pohledu.

Přes 9 let jsem dělala práci, kterou jsem brala za své poslání, a nezbýval mi čas na ostatní věci, které mě zajímaly. Chodila jsem domů unavená, bez špetky inspirace. Teď dělám práci, která není tvůrčí, ale rozvíjí mé jazykové schopnosti a nutí mě přemýšlet v technické terminologii; mnohem častěji a raději pak zasedám za psací stůl a píšu, nebo se realizuji v podnikatelských aktivitách, které jsou bližší mému oboru. Člověk vnímá více své okolí a svou oblast, kterou si vybral. Nebere mi tato práce víc než jiná, ale zároveň mi dává možnost tvořit. Pokud bych měla tvůrčí práci, nebyla bych schopna doma již uvažovat o psaní. A poslední argument: pokud jste příliš dobří, zaměstnavatel dá přednost někomu nezkušenějšímu, aby mu nemusel dát tolik peněz, kolik by musel dát Vám. Tento argument jsem slyšela na 5 pohovorech, než jsem zjistila, že měli pravdu. Utekla bych po čase z těchto pozic za lepším platem.

Jak často tvrdím, život je o rozhodnutích a jen každý z nás ví, co je pro něj nejlepší. Vždy jsem chtěla tvořit a této své životní filozofie se držím. Mou vysněnou prací je být spisovatelkou, kterou stále ještě vyživuji a pouštím se do nových a nových projektů, které mě vnitřně neuvěřitelně obohacují. Někteří by mi oponovali, že tyto aktivity nepřinášejí dostatečnou finanční odměnu.

A skutečně jde jen o peníze?!

Mám známé, kteří mají dost peněz a vyhazují je za alkohol, nebo jsou nespokojení a chtějí víc. Chápu tuto frustraci, protože jsem si tímto obdobím prošla také, ale potom mě napadne, co mi v životě chybí?! Mám střechu nad hlavou, co jíst a práci, která mi zajišťuje pravidelný přísun financí. Co víc člověk potřebuje?

Jsou to jenom věci, které Vás obklopují a do hrobu si je stejně nevezmete.

Můj táta mi jednou obdivně popisoval člověka, který dělá nočního vrátného někde v muzeu jen proto, že rád čte. Sedí celou noční v kukani a sleduje monitory a u toho přelouskává jednu knihu za druhou. Chodí do této práce rád, protože si ji vybral. Není to pěkný důvod?

I já znám člověka, který jediné, co v životě potřebuje, je počítač a pas. Jezdí si po světě a pracuje na pláži v zahraničí. Nepotřebuje nic víc. Nejsem takovýto bohém, ale někde uvnitř chápu tuto svobodu a několikrát jsem o ní i uvažovala. Třeba se jednou rozhodnu být umělkyní na plný úvazek, sbalím kufr, vezmu svůj pas s otiskem prstu a opustím rodnou hroudu bez vysvětlení.

Dá se uživit uměním? Umělci jasně odpoví: NE! Odpověděla bych: SNAD … u známých a zaběhnutých jmen jistě, u nás začínajících a příliš neznámých je na toto ještě brzo. Dejte mi ještě chvíli času na odpověď, třeba se k tomuto tématu ještě vrátím. Nesuďte však přísně cizí rozhodnutí, když neznáte pohnutky a vstupy, které způsobily vyústění k dané situaci.

Není to o Vašem rozhodnutí a pohledu, ale o spokojenosti dotyčné osoby!