Jak (ne)zneužívat (in)toleranci …

Nikdy bych nevěřila, že jedním z mých článků nakonec bude zamyšlení se nad tolerancí, potažmo intolerancí. Většina lidí je naučená respektovat odchylky ostatních od normálu; být trpělivý, snášenlivý, otevřený diskuzi a velkorysý. Zamysleli jste se ale někdy, do jaké míry je váš pohled ještě tolerantní a do jaké už hloupý? Ano, slyšíte dobře: hloupý?!

Nikdy bych nevěřila, že i tolerance u ostatních se dá využít, ale člověk je hodně vynalézavý tvor, a jak v mém oblíbeném filmu zaznělo: „Člověk je chytrý, ale lidi jsou hloupá, nebezpečná zvířata.“; což jen znamená, že stačí něco postavit, že je cool, a lidé tomu začnou věřit.

Takto vznikají veškeré trendy nakupování značkových věcí a marketingoví mágové je využívají ve svých reklamách. Na prvním školení copywritingu zaznělo: „Prodáváte lidem sny a skrze tento sen i produkt.“ Takže pokud něco postavím, že je skutečně skvělé, přemluvím pár submisivních typů, aby mi to odkývali, obrním se kolem sebe jedním člověkem, který to bude hlásat a dokáže ovlivňovat lidi, kteří si řeknou: „Zní to dobře, tak to přijmu.“, jsem za vodou. Nevznikají právě takto největší ikony na světě? Nevznikají tak největší firmy na světě?

Tolerance je v tomto ohledu zvláštní fenomén. Když začneme propagovat hloupost, promiskuitu, alkohol, trávu a pařby za cool, nebudeme pak tolerovat a stavět na piedestal idioty, prostitutky, opilce, feťáky a kaliče? A lidi, kteří nežijí tímto životním stylem, budeme brát za puritány, kteří nevědí, co je dobré? Za jak dlouho budou vězení a léčebny plné takových vyznavačů? Za jak dlouho budou ostatní vyobcováni a odsouzeni, že nejdou s většinou? Není snad vlastní postoj víc než síla davové hysterie?

Podle principů sociálních věd zjistíte, že bohužel dav vítězí …

V poslední době se s tímto tématem v médiích spíše objevuje názor na přistěhovalectví, na jiné kultury, na smíšená manželství. Pocházím z jednoho takového a občas nerada vzpomínám na intoleranci, kterou jsem zažila, proto také nechápu, proč je tak jednoduché tolerovat někoho, kdo si hraje na mistra světa, brouka pytlíka a chlastá ligu, popřípadě fetuje, a pak brát člověka ze smíšené rodiny, popřípadě přistěhovalce jako hrozbu. V tuto chvíli bych čekala argument o zneužívání sociálních dávek a jiné podklady. Byly by tu dva tábory, které by se hádaly, ale toto skutečně není mým záměrem.

Moje články jsou čistě hypotetické o událostech a situacích, které mě v životě rozčarovávají jako pozorovatele, kterým je každý dobrý spisovatel. Nemusíte se mnou souhlasit, protože nejsem zastáncem davové hysterie a jdu si podle sebe, podle vlastní hlavy a rozumu. Když se mi někdo nelíbí, tolerantní nebývám především v soukromé oblasti. Držím se hesla: Boží mlýny melou pomalu, ale jistě. Anebo v nářečí, což je výstižnější: Na každou sviňu sa voda vaří.

Hlásat: „Buďte sami sebou.“ je v poslední době docela naivní pohled, protože stádo vás ušlape. Proto ještě dodám:

Nenechte se převálcovat.

Buďte, čím chcete být, a rozhodujte se podle sebe, ne podle davu.

Zachraňte tím sami sebe.

Možná se k tomuto tématu ještě vrátím a podívám se na něj z jiného úhlu.

Krásný Nový rok 2016 všem, kteří stálé čekáte, vyhlížíte, čtete, vychutnáváte, vnímáte a přemýšlíte ...

Jak nakopnout spisovatelku …

Již nedokážu spočítat, kolikrát jsem dostala dotaz, jakým způsobem funguje můj mozek při práci. Co si jako ten správný spisovatel vlastně připravuje, dělá, nedělá. Nevím, jak pracují ostatní. Každý máme svůj styl. Někteří dlouho dobu sedí u počítače a čekají, až je něco napadne, jiní si vše zapisují do notesů, a pak sestavují články, příběhy, popisy …

Můj způsob je trošku chaotický, ale mám v něm i svůj vlastní systém. Asi jako každý člověk nemám ráda stereotyp, a proto mám vždy rozpracovanou více než jednu věc. Když se v jedné nehnu z místa, tak přejdu plynule k jiné, abych neztrácela čas. S pravidelností se teď zabývám pouze scénářem, protože mám předplacený kurz a jako v každé škole, musím odevzdávat domácí úkoly. Pracuji především přes noc, kdy sedím u klávesnice se sluchátky na uších a jen píšu. Předtím než však zasednu k počítači, tak několik dní přemýšlím, zapisuji si náměty do notesů, fotím si reálie, nebo kreslím, studuji, co potřebuji znát, aby vše bylo věrohodné. Pak už jen zasednu a píšu to, na co mám právě chuť.

Nevýhoda tohoto procesu je, že když pracujete na více věcech naráz, přemýšlíte o více věcech současně a vlastně se na žádnou pořádně nesoustředíte. Na druhou stranu, některé knihy jsou rozpracovány natolik, že stačí dopsat 3-4 příběhy a mohou jít do tisku. Nechci však vydávat knihy, s nimiž nejsem spokojena.

Strašně mě mrzí první díl fantasy, kdy si nakladatelství vyžádalo na poslední chvíli změnu závěru. Kniha, na níž jsem pracovala několik měsíců, se teď smrskla na termín „jeden týden“. Poslední kapitolu příběhu jsem dopisovala hodinu před uzávěrkou a před odesláním do tisku. Proto také vnímám, jako i čtenář vnímá, násilné dodání posledních vět, posledních obrazů, posledních odstavců; jedná se o násilné utnutí myšlenkového pochodu. Rozhodla jsem se tedy první díl přepracovat a vydat ho znovu, což je další práce navíc, ale na druhou stranu mám možnost dodat kreslené obrázky a vyhrát si s obálkou, což jsem při prvním vydání neměla.

Vždy se musí hledat pozitiva …

Kromě pentalogie fantasy pro děti mám rozpracovaný scénář, román a také dvě povídkové knihy: Démon smíchu, Barevná slepota; pracuji dále na webu a blogu a snažím se vše propojit se sociálními sítěmi. Občas je velmi náročné zasednout za černou klávesnici a mžourat na bílý prosvícený papír před sebou; těžká je také koordinace při sledování všech médií, což způsobuje, že se některým věcem věnuji s menším úsilím, než si zaslouží. Vidím to například i u mého blogu, u něhož jsem chtěla rozjet další rubriky: fotek i témat by bylo mnoho, inspirujete mě totiž každý den, ač to nevíte … lidé známí i neznámí, ale spisovatel je také jen člověk. A co říkají statistiky?

Od založení blogu jsem napsala a publikovala 46 článků. V roce 2014 bylo článků více, téměř o polovinu více než v roce 2015. Alespoň jsem dodržela navýšení o jednu rubriku a čtenářů přibylo o jednu třetinu.

Proč však tento článek píšu?

Děkuji, že mě podporujete a jestli mi chcete pomoci se trošku hýbat kupředu, sdílejte, komentujte, ptejte se, buzerujte. Občas každý umělec potřebuje nakopnout a u mě je ta chvíle právě teď! Jsem ráda, že se zajímáte a motivujete mě pokračovat.

Díky všem …

Jak zvládnout ego-istu …

EGO SUM – QUI SUM (Jsem, jaký jsem) …

Jsem ráda, že mě na problém egoismu upozornil jeden z mých kamarádů, který tuto vlastnost negativně vyzdvihuje na vyšší úroveň než aroganci, což mě zasáhlo natolik, že jsem se rozhodla toto téma zařadit. Co to vlastně egoismus je?

EGO znamená latinsky já. Naše já je centrem osobnosti, našeho vědomí; je naší identitou, námi, vztahem k vlastní osobě, a proto je také nejvíce postiženo negativními jevy. Proč? Protože je to osobní. Existuje egoista (sobec jednající zejména ve prospěch svých zájmů), egocentrizmus (v jednání i myšlení pozornost zaměřena na vlastní osobu), egoteizmus (zbožňování sebe) apod.

Když jsem si definice těchto výše zmíněných slov našla ve slovníku, abych lépe a přesněji vyjádřila a pochopila význam, který slova přenášejí do života, zjistila jsem, že jsou propojena s arogancí i s narcismem. Většinou jsou všechny tři vlastnosti sloučeny s nízkým sebevědomím a obrovskou přetvářkou na obličeji. Egoista je druh herce, který si o sobě myslí, že je nejlepší, ale ve skutečnosti na lidi působí jako karikatura. Opačná strana vnímá tuto roli a je jí nepříjemná. Zvažovala jsem radu, protože egoisty většinou nevyhledávám, a napadlo mě jen:

Berte je jako výzvu … jako formu novodobé komedie …

Pamatuji si, že jsem jednomu egoistovi přistoupila na jeho roli a hrála jsem s ním hru o několika dějstvích. Trumfovali jsme se vzájemně, až jsem ho dostala do kouta. Byla to pro mě hra. Nejlepší bylo zjištění, že egoista si po čase začal vymýšlet, nadsazoval nadsázku a hnal ji do extrémů, aby udržel zájem. Nemusela jsem nic nadsazovat, a přesto jsem měla navrch. Po delším rozhovoru mě tato hra přestala bavit. I když mě provokovat lidi baví, protože tím dokážu odkrýt jejich pravé „já“ a učím se argumentovat, byla jsem vyčerpaná lží, kterou na mě dotyčná osoba chrlila ze všech záhybů svého těla.

Ač nerada přiznávám, že všichni v sobě nosíme část egoisty; uplakané dítě, které se snaží upoutat pozornost po té, co nedostalo oblíbenou hračku v obchodě. Každý máme své problémy, které jsou pro ostatní nic neříkající, ale pro nás jsou středem vesmíru a považujeme za největší na celém světě. Doporučila bych větší míru tolerance, ale i to je občas těžké. Takže řeknu jen:

Přátelé, hluboký nádech a výdech. Stále může být ještě hůř. Užívejte života. To je přece k nezaplacení!

Jak eliminovat strach …

Upocené a chvějící se ruce, žaludek jako na vodě, svíravý pocit, kdy si člověk uvědomuje, že nějaké vnitřnosti přece jen má, nazýváme strachem. Všichni ho dobře známe a vnímáme ho každou buňkou těla. Fobie z lidí, výšek, uzavřených prostorů, zvířat, chemikálií, emocí, z pracovních pohovorů, z práce, samoty … doplňte si, co jen chcete. Slovo evokuje velkou škálu možností a je spjato s každou osobou individuálně.

Každý máme svůj strach, který nás ochromí, zastaví a pronásleduje.

Dlouho jsem zvažovala, jak se postavit něčemu tak bezohlednému a bezcitnému, ale napadla mě rada jednoho kamaráda: 

prostě to neřešit!

V poslední době jsem zažila velice provokativní večer, kdy už nějakou chvíli udržuji v sobě nechuť k některým lidem a ze strachu, abych někomu neublížila svým názorem, dusím se ve vlastních křečích. Stačila jedna provokace a pravda vyšla najevo. Nepřeji si stýkat se s arogantními lidmi! A zvláštní je, že mám strach z vlastní agresivní reakce na tyto lidi a ne z těchto lidí samotných, protože věřím svému ironickému pohledu na svět, který mi dává zbraň vůči výpadům těchto lidí. Teď už mi nezáleží na pohledu dané osoby, která při každém setkání musí dokazovat svou nadřazenost, což jen poukazuje na její nedostatky. Proč potom mám brát ohledy, když ani arogance ohledy nebere na mě? Jediná kamarádská provokace způsobila uvolnění sevření, které mě tlačilo několik měsíců.

Vždy jsem četla, že by se člověk měl postavit vlastnímu strachu, ale ve skutečnosti nejde o postavení se vůči nějaké neznámé, ale udělat něco, co uvolní sevření, které je v nás, a nepřemýšlet o následcích, protože ty vás většinou zabrzdí a svíravý pocit pokračuje. Samozřejmě následky vás časem dohoní, což je jediná nevýhoda tohoto nástroje.

Zvažovala jsem také pohled na problematiku v rámci práce, ale zde zatím řešení nemám. Profesionální maska nám vždy zabraní cokoliv vyřešit, protože nosíme masku s nadpisem: za práci dostávám zaplaceno; s některými lidmi musím pracovat. Pak mě ale napadá, že vše je o naší volbě. Nechci s tímto člověkem pracovat, tak se rozhodnu udělat něco jinak. Změním přístup, udělám některá opatření, nebo změním zaměstnání. Vždy je nějaká volba; někdy i radikálnější východisko.

Nehledejte výmluvy, prostě zakročte!

Ať už bojujete s jakýmkoliv strachem, pojmenujte ho a zkuste zvážit řešení, protože pokud některé věci nevyřešíte hned, budou se emoce stupňovat a skončíte jako bomba. Třeba přitom zvažování zjistíte, že vlastně o žádný strach nejde a nebudete ho řešit jako můj kamarád.

Vše vzniká v našem vědomí, v naší hlavě, v našich myšlenkách. Skutečnost může být jiná. Nebojte se zrcadla, které vám nastaví okolí. Pouze tak si udržíte zdravý rozum.

Nedávno jsem dostala zpětnou vazbu od nového člověka, který můj blog čte. Děkuji, že čtete … Budu se snažit polepšit a víc psát …

Jak zapomenout na faleš ...

Ať se nám to líbí, nebo ne, každý nosíme na svém obličeji nějakou masku. (Ano, ženy s make-upem více než jednu) … Nosíme ji do zaměstnání, školy, ale také do rodiny, mezi přátele. Ukazujeme okolí, jací bychom ve skutečnosti chtěli být. 

Někdo by oponoval, že je to zcela přirozené, protože ve všech těchto prostředích měníme role. Někde jsme rodičem, jinde dítětem, někde nadřízeným, jinde podřízeným, někde přítelem, jinde nepřítelem. Někde se musíme chovat profesionálně, být autoritou a vzbuzovat respekt, jinde se můžeme tvářit normálně, dokonce přátelsky.

Omyl! Faleš nikdy není přirozená a jednou se stejně protlačí pravda na povrch …

Vidím tyto masky zcela zřetelně, protože patřím mezi empiriky a senzitivnější lidi, kteří přebírají některé emoce od ostatních. Občas je těžké rozpoznat, co je jen maska a co skutečná osobnost člověka; a je to tím obtížnější, když člověk mění několik masek najednou, v závratné rychlosti. 

Ztrácíte přehled, co je skutečnost. Snad právě proto ráda pozoruji lidi, protože zjišťuji, že jsou stejně nedokonalí jako já, jen se víc snaží zamaskovat, kým jsou. Občas tak činí natolik urputně, že jsou až umělí. Věřím, že když to vnímám já, vnímají to stejně i ostatní, ale není tomu tak. Někteří rádi vyhledávají společnost člověka, který hraje svou roli s maskou na tváři, než aby se snažili dostat pod povrch a vnímat ho jinak, v jeho přirozenosti. Je to pro ně snazší. Nevím, ale zda je to lepší možnost.

Když tento článek píšu, mám před očima jednoho konkrétního člověka, kterého jsem donedávna považovala za svého kamaráda. Emoce zastínily můj úsudek a stejně jako jiní jsem podlehla falešnému vzezření; roli, kterou osoba hrála, aby dosáhla stanoveného cíle. Zbavila se člověka, který jí překážel. Už nemá můj respekt, nemá mé přátelství, ale má víc majetku.

Faleš nabízí různá lákadla, ale vzdaluje váš pohled od vašich očí v zrcadle ...

Jediná možnost, jak předejít falši, je při prvním náznaku sundat masku; jako náplast. Rychle a bezbolestně. Vymanit člověka z role. Pokud ho necháte, převálcuje vás. Není to jednoduché, přesto je to jediný způsob vyrovnat se s falší a vyhrát nad ní. Zbavíte se tím manipulace, kterou maska ovládá, jako ovládá svou roli. Přeji hodně zdaru. Budete ho potřebovat.

Jak přežít tituly ...

Téma mě převálcovalo nedávno a jde ruku v ruce s článkem o aroganci. Proč si o něm nezapřemýšlet. Proč mají Češi rádi tituly?

Nikdy mě toto nenapadlo řešit, dokud jsem nevycestovala do Maďarska na studia a tam jsem se jako u nás, u všech vyučujících snažila naučit jejich titul, abych profesora nedej bože neoslovovala „pane docente“, za což jsme v České republice byli káráni. Byla jsem z toho docela nervózní a naštěstí jeden z mých tehdejších vyučujících mě vyvedl z omylu. Po prvním oslovení se zamračil a pohlédl na mě s nedůvěrou. Až za několik let jsem se dozvěděla, že v Maďarsku je oslovování titulem symbolem pochlebování. Každý je prostě pan učitel, nic víc. A jsou na to náležitě hrdí. Tento postoj se mi velice zalíbil, a tudíž ho razím i já. Titul nevyužívám.

Nedávno jsem si na to vzpomněla, když jsem se účastnila jedné hádky o tom, který titul je víc, nebo méně, která škola je jednoduchá a která ne. Vysokoškolsky vzdělaní lidé se přesvědčovali navzájem, že neuznávají studijní obory na filozofických fakultách a mají názor, že se tam tito lidé chodí ukrývat před reálným životem a prodloužit si tak mládí.

Proto mě také zaskočilo, když mi člověk z lékařské fakulty tvrdil, že v mém oboru může pracovat každý bez odborného vzdělání. Pohlédla jsem na něj a s úsměvem jsem odpověděla, že to si skutečně spousta lidí pouze myslí. Podle jazykové vybavenosti a myšlení jsem pochopila, že i když má z fakulty titul a odseděl si to tam o pár let déle než já, prozradil svou hloupost během 5 minut. Ponižuje mě u stolu, protože ze mě cítí hrozbu a vlastní nespokojenost.

Jazyk vás prozradí, ať se vám to líbí, nebo ne.

Je skutečně něco jiného přeložit článek, který potřebujete na seminář a pomáhá vám přitom strýček Googel, překládáte ho do svého rodného a zároveň mateřského jazyka, a něco jiného, když překládáte obchodní smlouvu, nebo tlumočíte cizí myšlenky, kromě toho ve 4-5 jazycích.

Formulace, vybavenost a sečtělost vám dávají velkou zbraň výmluvnosti, kterou uplatníte v každém oboru a v každé situaci.

A pokud poslouchám člověka, který se chvástá titulem z práv, nebo z lékařské fakulty a nedokáže se vyjadřovat v angličtině, natož v českém jazyce, usmívám se o to víc, protože jsem stejně jako ostatní měla zafixováno, že tito lidé jsou velice vzdělaní a dělají záslužnou práci, zatímco jazykový odborník, jako jsem například já, je člověk, který se na VŠ „schovával“. Proč si potom titulovaní lidé na vysokých pozicích platí lidi, jako jsem já, aby za ně psali projevy, hovořili za ně do médií, překládali do cizích jazyků a propagovali jejich produkty na webových stranách? Opět jsem se usmála.

Titul je v podstatě nic neříkající záležitost. Neřekne, zda jste chytrý, schopný nebo pracovitý. 

Nepředurčí, zda budete vydělávat hodně peněz, nebo budete žít v chudobě, zda budete úspěšní, slavní, nebo neúspěšní a průměrní. Předává pouze informaci, že jste někde trávil několik let života, o něco jste se zajímal, něco jste se naučil, nebo v posledních kauzách, a tedy v horším případě, zaplatil.

  Neřekne to, jaký z vás bude člověk.

Bohužel ale je stále zafixováno, že když máte titul, tak jste „Někdo“. Když jste právník a doktor, tak jste víc. Může vám to pomoci u starší generace, která neměla takové možnosti jako my, a tudíž titul berou jako něco nedosažitelného. Stejně jako lidé, kteří neměli tu výdrž jako vy a k titulu se nedopracovali. Na ně jistě dojem uděláte, že máte „výšku“.

Ať už máte jakýkoliv titul a jakoukoliv pozici, nedává vám to právo povyšovat se nad ostatní, nebo nechat se ponižovat. Poukazujete tím jen na své nízké sebevědomí.

Schopnosti a inteligenci nelze poměřovat titulem. Na deset vysokoškolsky vzdělaných blbců lze nalézt stejný počet inteligentních a chytrých lidí bez titulu nebo manuálně pracujících. 

Dám vám jen jednu radu, která mně zatím zabírá. Pokud se seznámíte s člověkem mimo práci a začne se vám vychloubat titulem a prací, utíkejte! Z takového člověka nikdy nic dobrého nevzejde.

Jak ovládnout ješitnost …

„Jsme tak ješitní, že nám záleží i na názoru lidí, na kterých nám vlastně vůbec nezáleží.“

Marie von Ebner-Eschenbachová

Asi takto bych mohla začít dnešní článek o ješitnosti. Vyburcoval mě k němu jiný článek, který jsem nedávno měla v rukou a pročítala jsem si ho z dlouhé chvíle. Něco mě v něm zaujalo natolik, že jsem si řekla, že je částečně pravdivý a taky inspirativní, abych přidala špetku ze svého a zamyslela se nad tématem.

Když mi někdo řekne něco o ješitnosti, vzpomenu si na dávnou řeckou báji o Narcisovi, řecky Narkissos, kterého každý obdivoval. Mladík byl velmi pyšný a povýšený, všechny své ctitele a ctitelky odmítal. Bohyně pomsty Nemesis ho proto nakonec potrestala sebeláskou. Zamiloval se do své vlastní krásy a prohlížel si ji ve studánce tak dlouho, až do ní spadl a utopil se. Tam, kde zemřel, vyrostla květina narcis.

 Narcismus, jak se této vlastnosti dnes říká, byla považována ve středověku za negativní, protože odváděla od víry k bohu. V současné době jsou hranice sebelásky trošku posunuty, přesto se dají vymezit i lékařsky. Ješitnost se považuje především za mužskou vlastnost, kdy se dotyčný domnívá, že je nej… (nejlepší, nejhezčí, nechytřejší, nejpřitažlivější, nejvtipnější apod.). Jak zjistíte, že máte narcistickou poruchu osobnosti?

Narcista opovrhuje ostatními a pozná se podle 9 vlastností:

1. Arogance,

2. Velikářství (to, co zvládne on, nezvládne nikdo jiný),

3. Víra ve vlastní výjimečnost,

4. Posedlost mocí a úspěchem,

5. Nadměrná touhou po obdivu (za každou cenu středem pozornosti),

6. Pocitem důležitosti (vše ví lépe, než všichni ostatní, vše by lépe i zvládl),

7. Nedostatkem empatie (když vám ublíží, neomluví se a ještě to svede na vás, že je to vaše vina, že jste nedával pozor),

8. Tendencí ostatním závidět,

9. Zneužívat lidi (občas až citové vydírání).

V případě diagnózy stačí, když jich dotyčný vykazuje 5. Vidíte někoho takového přímo před vámi?

Nebylo těžké představit si tyto vlastnosti a spojit je s minimálně jednou osobou, která je poblíž každého z nás. Podle tohoto popisu znám přibližně 5 takovýchto lidí, mezi nimiž je i jedna žena, které potkávám téměř denně.

I když zdravou ješitnost nemůžu považovat za špatnou vlastnost, protože nás nutí být jedinečnými a vybočovat z řady či z průměru, asi bychom neměli propadnout narcismu. Mezi těmito dvěma vlastnostmi je velice malá hranice a sklouznout od jednoho k druhému je jen kousíček. Znám také lidi, kteří svým narcistním chováním spíše odpuzují, než by přitahovali okolí. Vím však jistě, že lidé se slabou povahou a s nízkou sebeúctou takovýmto lidem pochlebují a snaží se jim zalíbit. Věřte a patří k nim i vzdělané ženy, které se honosí tituly, což dokazuje, že i vzdělaný člověk může mít problém se sebeúctou, protože nevěří svým schopnostem, a proto:

Mějte se rádi, ale nebuďte neteční k ostatním lidem. 

Hodnotu člověk získá především otevřenou myslí, protože šťastný život je skutečně stavem mysli. Není to o ostatních, ale o vás. 

Obohaťte svět sebou, ale nepřeválcujte přitom někoho dalšího, o to víc si vše užijete. 

Držím vám všem pěsti.