PF 2018 ...

Silvestr 2018 Ostrava

Při psaní tohoto příspěvku jsem zvažovala, co bych vám všem popřála do nového roku 2018, a možná právě proto mi tak dlouho trvalo napsat PF 2018 ...

Asi nejvíce bych vám přála zdraví, toho není nikdy dost, hned na druhém místě lásku a štěstí, protože, jak se říká, i na Titaniku byli všichni zdraví; a spokojenost s vaším životem. Mám pocit, že rok 2017 mě častoval až obrovskou dávkou zloby pramenící ze závisti, tak bych vás chtěla stejné reakce uchránit ...

Dalším mým přáním je, abyste nepřišli o nikoho z blízkých, kteří naplňují váš život radostí, optimismem jen tím, že jsou. Jsme tu jen na krátký čas, a proto užívejte každou minutu a nerozčilujte se nad tím, že někdo volí Zemana a jiný Drahoše ...

Podle numerologie 2018 je rokem, kdy první část budeme dokončovat vše, co se začalo v minulém roce i to, co jsme my nezačali a řekněme, že za to může osud. Nevím, jak u vás, ale v mém životě se hybná síla dostala na vrchol už v lednu, a proto přestávám řečnit, co chci dělat, a prostě bez větších okolků jsem začala na všem pracovat ...

Život vztyčil ukazováček, několikrát zamával ze strany na stranu a výsledek? Maluji obrazy, učím se, abych si splnila sen vydaní knihy s vlastními ilustracemi. Těžké období mi ukázalo, že se více chci věnovat umění a vím, že si vše v letošním roce splním. Jak jste na tom vy?

Věřím, že máte pár předsevzetí a přeji, abyste je byli schopni splnit ...

Krásný a úspěšný rok 2018, 

ať se vám splní všechna vaše vysněná přání

 a máte ho plný fantazie ...

Budu se na vás těšit u dalších příspěvků a děkuji, že jste mi stále věrni a podporujete mě počtem shlédnutí nebo návraty ke starším příspěvkům.

Vánoce jsou tady ...

Jiráskovo náměstí Ostrava (Kuří rynek)

Ani ne po dopsání posledního příspěvku mě čtenáři, většinou i moji přátelé, zastavovali, zda již jsem slyšela svou vánoční píseň Last Christmas, a s ironií v hlase dodávali, že pokud bych chtěla, tak mi s tím případně i velice rádi pomůžou, protože oni takové štěstí letos neměli. Má odpověď na otázku i danou nabídku zněla jednoznačně, že ještě NE, nicméně santovskou čepici nosím podle tradice už od 1. prosince. Vše se změnilo 8. prosince, kdy jsem popěvek zaslechla z rádia a hned po ní další oblíbený cajdák Vánoc All I want from Christmas is you. A výsledek? 

Uvědomění:

Vánoce 2017 jsou skutečně tady ...

Samozřejmě se dostávám do většího stresu než obvykle, protože nemám vše nakoupeno, uklizeno, nebo napečeno. Po bytě se mi pro velký úspěch rozlezla plíseň, kterou nejsem schopna z bytu vypudit ani dezinfekcí a již mám v průběhu první virózu, která se tak lehce dá chytnout v otevřených kancelářích ...

Masarykovo náměstí 

Větší nápor nakupujících v obchodě je jednoznačným parametrem, že v daném stresu nejsem jenom já. Jediné, co mě od toho shonu ochraňuje, jsou rozzářené ulice a náměstí. I když každoročně pobíhám po vánočních trzích na Masarykově náměstí s nevolí a jediné, co mě zachraňuje, je vánoční punč, svařák, nebo koňak, letos mě skutečně upoutala výzdoba. Možná, že atrakce ruského kola u tradičního vánočního kluziště, je trošku moc a hodí se spíše do Vídně, ale osvětlené stromy a troubící andílci zase nejsou tak špatný nápad ... Co říkáte?

Ulice 28. října

Vytvořit fotografie bez lidí byl skutečně nadlidský úkol, ale snad se vám kousek vyzdobené Ostravy zalíbí a užijete si ji tak, jako si ji užívám já ...

 S úsměvem a dobrou náladou ...

Jak poznám, že se blíží Vánoce ...

Prvním signálem, že Vánoce jsou za dveřmi, je vánoční výzdoba v obchodech. V posledních letech se objevuje dříve, než rok před tím. Vejdete do obchoďáku a kromě toho, že tam zmateně běhají kupující, zjišťujete, že stejným syndromem trpí i prodávající, kteří nestíhají doplňovat do regálů už od Černého pátku ...

Přitom bloudění a neustálém pošťuchování mezi regály s ostatními nakupujícími, vám vyhrává vánoční hudba. Letos mě zatím píseň "Last Christmas" minula, ale čekám, kdy ji uslyším poprvé, abych si ten den mohla zapsat do zápisníku ...

Zmatek se přesouvá i do skladů a na ulice do troubících aut. Z mé zkušenosti vím, že stejný problém je i na internetových obchodech, kde se dožadujete čísla zásilky a třikrát se ujišťujete, že se jedná o jistou přepravní společnost, a nakonec se přes jedno číslo dopátráte, že šlo o úplně jinou přepravní společnost, než vás člověk na druhé straně informoval ...

Pak si přečtete pár statusů svých přátel na sociální síti a zjistíte, že trpí stejnou fóbií z nakupování dárků, protože když už něco nakoupí, tak se jim člověk ze seznamu ozve, že už to má, nebo že to nechce a chce něco jiného, a tak ten nákupní kolotoč začíná od začátku, až člověk nakonec rezignuje a pořídí spodní prádlo, nebo ponožky ...

Jediné, co mě uchlácholí, je pečení cukroví, které se mi letos ale nedaří, protože jsem si koupila novou troubu, tak je vše na bázi pokus - omyl. A tak zbývá pouze domácí vaječný koňak, svařák na vánočních trzích, rozsvěcování stromů v městech a barevná světýlka za okny, nebo dopisy z charitativních společností a dobrý pocit, že jste přispěli ...

A co mám vlastně ráda na Vánocích? 

Nejvíc ze všeho čas s rodinou a přáteli, volno, vůni perníčků, vánoční pohádky a padající sníh za okny. Je mi jedno v jakém pořadí ... 

Ať ještě bloudíte po obchodech a začínáte s kupováním dárků, pečením cukroví, nebo sfoukáváte svíčku na adventním věnci, přeji vám, ať jste v pohodě a bez stresu užíváte předvánoční přípravy ...

Budu se těšit u dalšího příspěvku ...

Proč si pamatuji (ne)důležité věci ...

Článek mě napadl po jedné akci s přáteli, kdy jsme hovořili o několika tématech a podvědomě jsem zjistila, že chrlím názory a podklady o jistých věcech, které jsem si někde a někdy přečetla. Vkládám je do hovoru jako argumenty, kterými bezesporu jsou. Vždy začínám větu: "Někde jsem četla ...", ale už si nemohu vzpomenout kde. Fascinující je, že danou informaci předám v plné kvalitě, i když vlastními slovy, ale citace, odkud, kdy, kde jsem to četla, je v nenávratnu pryč. (To by si na mně mediální analytici smlsli, že neuvádím přesné zdroje.)...

Párkrát se mi již stalo, že něco vydoluji ze vzpomínek, ale i mě překvapí, že o věcech, o kterých  teď nemám ani páru, jsem kdysi někde četla a můj mozek si je podvědomě pamatuje. Kdysi jsem četla mnohem více a z různých žánrů, a pokud si chci zvýšit slovní zásobu, dělám to tak i dnes a čtu cokoliv ...

Zatím na tom nejsem jako můj děda, u něhož jsem jako malé dítě viděla, jak mu dováží přepravky knih z knihoven,  posadí se na verandě do křesla a hltá jednu knihu za druhou. Když jednu dočte, sáhne si do přepravky a vylosuje další. Většinou u četby v křesle usne, a proto měl brýle připevněné na gumičce, aby se nerozbily, když mu náhodou spadnou z nosu na hruď. Věřím, že se ale do tohoto období jednou dostanu a přečtu si všechny své oblíbené knihy znovu . Ale zpět k tématu ...

Ze školních lavic si pamatuji například "haustorie". Učila jsem se slovíčko z botaniky velice dlouho, protože jsem si ho nemohla zapamatovat, tak jsem si vymyslela mnemotechnickou pomůcku: německy dům a anglicky příběh. Do této chvíle si pamatuji, že se jedná o kořeny, které cizopasí na jiných rostlinách, jako například jmelí na stromech (Velice důležitá informace především pro pozdější život, nemyslíte? 😉 Ale sem se hodí, za chvíli tu máme Vánoce.) A jak už to bývá, co jsem se nemohla naučit, si pamatuji doteď, i když zbytek se mi už vykouřil z hlavy ...

Věřím, že si nedůležité věci pamatujeme proto, 

abychom časem díky nim byli důležití právě proto, že si je pamatujeme.

Jak jste na tom vy? Máte to stejně? Také vám někdy takováto informace pomohla například v kariérním růstu, nebo v setkání s člověkem, kterého byste nikdy nevěřili, že poznáte, a přesto osud zahrál do vašich karet a ještě jste ho zaujali? Mně ano a ne jednou. Třeba se k nim vrátím v dalších příspěvcích mého blogu ...

Je dobré pamatovat si nedůležité věci, protože nikdy nevíte, kdy se vám budou hodit ...

Mějte se krásně a budu se na vás opět těšit u dalšího příspěvku ...

Arnošt Lustig, vypravěč vtipů ...

Arnošt Lustig ve Fiduccii v roce 2007

Arnošt Lustig je druhý autor, který se mi vloudil do vzpomínek a chtěla bych ho představit na svém blogu, protože jsem měla možnost se s tímto velikánem setkat ještě na studiích. Jednalo se pouze o jeden večer v ostravském středisku Fiduccie, ale přesto mi vzpomínka utkvěla v paměti, i když autor zemřel před několika lety a můj večer letos oslavil  výročí 10 let ... 

Cítím závan vichru, jakoby mě nostalgie vracela zpět, a poslouchám otázky moderátora, který byl tehdy mým vyučujícím na Ostravské univerzitě: "Jak byste popsal jedno obyčejné ráno v koncentračním táboře?" 

Velikán se usměje a pokračuje židovským vtipem. Řekne jich ještě několik,  než se moderátor opět dostane ke slovu a zopakuje svou otázku důrazněji: "Jak vypadalo jedno obyčejné ráno v koncentračním táboře?" 

Autor židovských próz chvíli mlčí, poté řekne jednu větu, která navazuje na otázku, ale nezodpovídá ji, a pokračuje dalším židovským vtipem.
Situace se zopakuje ještě jednou, než moderátor pokročí k další otázce ze svého seznamu, který má položený před sebou na stole ...

Na fotce se o něj rezignovaně opírá loktem, protože pochopil, že nic nezmůže proti výmluvnosti této persony ...

Z popisu Arnošta Lustiga jsem sice nezjistila, jak vypadal den v koncentračním táboře, ale vzpomínám si, že takto usměvavý večer, plný optimismu jsem již dlouho nezažila ...

Až po vlastní zkušenosti, kdy jsem měla možnost spatřit vše na vlastní oči v Osvětimi, chápu, proč takový spisovatel světového formátu raději vyprávěl vtipy a soustředil se spíše na tvorbu, kterou dělal v posledních letech, než na to, co prožil v dávné minulosti. Také jsem chtěla zapomenout, a to jsem byla pouze na návštěvě ...

Koncentrační tábor v Osvětimi

Ač je Arnošt Lustig považován především za spisovatele, který psal o holokaustu a vzpomínal na drastické situace Židů v koncentračních táborech, mně utkvěl v paměti především jako veselý, milý a stále usměvavý pán, který se svými vtipy snaží pobavit i obecenstvo. Děkuji, že mi to bylo umožněno, stejně jako jsem si měla možnost pohovořit jen tak u sklenky vína ...

Arnošt Lustig, nevyčerpatelná studna vtipů a optimismu ...

26. února 2011 zemřel známý spisovatel

Jak by měl být psán blog ...

Jeden můj kolega, který přišel na můj blog poprvé, se za mnou v práci zastavil, a aby řeč nestála, tak mi předal zajímavou zpětnou vazbu. Po přečtení pár mých článků odhodlaně řekl, jistě aby mě neurazil: "Tak, jak mluvíš v práci, píšeš i blog." 

Hovořil také o jedné ze svých bývalých kolegyň, která se rozhodla a odjela na Nový Zéland, kde teď žije se svým manželem a dítětem a píše blog o svém životě; pro něj velice zajímavě. Prý se v práci verbálně příliš neprojevovala, ale její přípsěvky jsou ohromně popisné. Jeho názor mu neberu a právě naopak, ráda se inspiruji, jak ostatní blogeři předávají své myšlenky čtenářům. Přečetla jsem si pár článků a má to něco do sebe, ale není to můj styl a nikoho kopírovat nechci ...

Můj blog jsem já, a proto zůstanu u své mluvy.

Připouštím ale (Ano, i spisovatelé hrdí na své dílo připouští ...) v něčem měl pravdu. Píšu, co se mi honí v hlavě, na styl příliš nedbám. Květnaté popisy si nechávám pro své knihy, nebo pro články, které najdete pod sekcí "Z mé tvorby." Možná právě proto, že jsem nenáročná, již mé stránky navštívilo přes 7000 čtenářů, z čehož jsem měla obrovskou radost. Jak můj přítel záhy reagoval na toto číslo: "No, to není moc.", tak mi tu radost trošku zkazil. 😂 Ale jak ho znám, tak mě chce tímto pouze škádlit, aby mě vyburcoval k lepším výkonům, protože ví, že se mi nejlépe píše, když jsem vzteklá ...

Snažím se oddávat této kratochvíli častěji, ale střídám to poslední dobou i s malováním, které mi pomáhá od stresu v práci. Každé ráno se budím do tmy a doufám, že až vyjdu na ulici, tak se nenadýchám smogu, který vidím, jak se vkrádá za oknem, nebo že mě někdo v těch nočních ostravských ulicích neklepne po hlavě. Stále věřím, že se v psaní zlepším, protože čím víc píšu, tím je blogování jednodušší. I když náročnost na výběr témat je stále kritická ... Bez zpětných vazeb třeba nejsou žádné myšlenky a nejsou žádné články ...

Ale ať neodbočím příliš od tématu, možná by se hodilo malé shrnutí:

Jak by měl být psán blog? Jakým stylem, výběrem slov? 

Nevím, je to různé, podle toho, kdo chcete, aby byl příjemcem.

Podle mého názoru, není ani jedna verze blogu špatná. Chcete psát deník, nebo formou dopisu, či komunikovat se čtenáři, jakoby to byli vaši nejlepší přátelé? Výběr je jen na vás. Moje přání je jen, aby vás psaní, nebo čtení bavilo. Pokud vás nebaví, tak přece můžete číst, nebo psát něco jiného ...

Přeji krásný večer všem ...

Fáma o "hospodských povalečích" ...

Z mých povalečských dní ...

Ani nespočítám, kolikrát jsem měla se svými přáteli i známými rozhovor o bohémském životě umělců. Fascinuje mě, jak si někteří lidé spisovatele zidealizovali a občas, když poslouchám jejich názory na bohumilé, romantické povolání, co tedy autoři dělají, nebo nedělají, hned bych spisovatelkou byla na plný úvazek ...

A tak se častěji zamýšlím nad tím, jaké by to bylo žít pouze pro umění. Nemít žádné statky, čekat jen na příspěvky od ostatních a celé dny se válet v kavárnách, hospodách, nebo na cestách s jedním batůžkem na zádech, v němž by byl uschován notes a pero. V lepším případě počítač, nebo jen mobilní telefon s připojením na internet Dokázala bych vůbec psát knihu, nebo bych se zaměřila pouze na cestovatelské zážitky? Jak by to vypadalo, kdyby mi došly peníze a potřebovala bych sehnat další, abych nemusela noc strávit někde na ulici? Neboť i existenční problémy někdy patří k tomuto životu ...

Znám mnoho spisovatelů, u nichž jsem byla na autorských čteních, kteří jsou skutečně slavní, a přesto život i povolání nemají tak snadné, jak si ostatní představují. Většinou jim umění vezme spousty věcí ze soukromého života, jsou několikrát rozvedení, musí mít další zaměstnání na úkor tvorby, ale víte co?

Mají svobodu ducha, kterou jim všichni závidí ... 

Jsou volní jako ptáci, řídí si svůj život svými pravidly. Přesně tato skutečnost mě na spisovatelích nejvíc baví. Dělají a říkají, co chtějí, a ač většinou píšou jednu větu za druhou, postavy jsou vymyšlené, nebo mají reálné charakterové vlastnosti, někdo tam venku je slyší a čte stejné věty, které se jim zrodí v hlavě. Mají fanoušky, kteří je vnímají jako popové hvězdy a čekají po půlnoci na otevření knižního obchodu, aby byli první, kteří budou držet v ruce další díl z nové série.

Jsou inspirující ...

Nejsem sice bohém v pravém slova smyslu, ale svou sílu vnímám právě ve své volnosti a očekávání, že jednou, a třeba to již nebude dlouho trvat, pár lidí zakopne o mé strany a budou rádi, že si něco malého přečetli. A pak znovu a další a další ...

V posledních pár dnech kolem mě tací lidé prošli, které jsem inspirovala a kteří stejná slova použila přede mnou. Citují mi mé vlastní myšlenky, vlastní řádky, které jsou součástí tohoto blogu. Musím říci, že je to zvláštní pocit, ale je to tentýž pocit, který mě u psaní drží již 24 let ...

Ať žijí hospodští povaleči, kteří z vlastních slov tvoří budoucnost jiných.

 Doufejme, že lepší, než doposud měli ...

A to je i mé přání, aby tyto strany někomu pomohly
 a podle reakcí to vypadá,
že skutečně pomáhají ...

Pokud by vás toto téma ještě zajímalo, psala jsem už o něm kdysi článek z vlastní perspektivy a slíbila jsem, že se k danému tématu ještě vrátím:

Dá se uživit uměním ...

http://nkcsoka.blogspot.cz/2014/11/da-se-uzivit-umenim.html