Otvírám dvířka čtvrtého roku
života mého blogu a zjistila jsem, že mám po dlouhé době svíravý pocit v hrudi,
jakobych se nemohla pořádně nadechnout. Každé ráno chodím do práce a zase z práce
a umění se z mého života postupně vytrácí. Jako články na mém blogu. Tiše. Jako když na jaře roztaje
poslední sníh a během jednoho týdne se ze zimních bund převlečeme do kraťas. Člověk
zapomíná na krásu kolem a užírá se starostmi, běhá v kruhu jako morče a
zaobírá se příliš myšlenkami, které brzdí jeho osobní růst a rozvoj. Chybí mi
mé umění a prostor seberealizace v některých činnostech.
Nejvíc mě však děsí fakt, že tento svíravý, dech beroucí
pocit se objevil, když jsem překročila na blogu určitou návštěvnost a když jsem
začala uvažovat o reklamách, které by mi mohly čas strávený u počítače začít
vracet nějakou symbolickou částkou.
Kdysi si mé články četli dva, tři lidi.
Zaujmout pozornost byl nadlidský úkol. Dnes již překračuji stovku i více. A mně
dochází, že vůči čtenářům a lidem, co mě podporují, mám jistou nepsanou dohodu
nezklamat je. Čím víc však o tom uvažuji, najednou mi dochází ta zátěž, která
je však i neuvěřitelným impulzem sednout si po náročném dni a začít zase psát. Psát
jako o život. Možná větu, nebo dvě, nebo nějaký ten odstavec.
A pak vše plyne samo od sebe. Slova dýchají vlastním životem
a obarvují svět pastelkami z duhy. I psaní je trénink a umělec, který přestane psát,
se opět musí rozepsat. Někdy to jde snáze, jindy méně, ale když začnete a
věnujete se svému dílu, opět si Vás najde jako nejlepší přítel.
Nevzdávejte to! Tak jako Vy věříte ve mně, protože čtete mé
články, tak já věřím ve Vás.
Vítám Vás u 4. roku mého blogu, snad se mi podaří letos
další husarský kousek, který převrátí můj život na ruby. Je přece rok kohouta. Je to i můj rok. A co Váš?
I když opožděně, přesto s neutuchající vírou:
Hodně štěstí všem a mnoho úspěchů do roku 2017. J
Žádné komentáře:
Okomentovat