Život s paní Slepičkovou ...

Jelikož jsem překročila 50. příspěvků a můj blog je stále čten, přidávám novou AKTIVNÍ rubriku smyšlených i pravdivých historek o sousedských vztazích s paní Slepičkovou. Aktivní znamená, že pokud Vám tyto příběhy přijdou známé a máte nějaké další náměty na zpracování, prosím ozvěte se a napište je, námět ráda do svého blogu zařadím. 

Kdo je paní Slepičková a jak ji poznáte z davu, čtěte prosím níže …

Představování …

Paní Slepičková je zástupkyní exotické rasy, které se objevují v každém paneláku, či na pavlači. Větší teritorium je sídliště. Jedná se o vytrvalý, dosti proměnlivý lysý plevel, zakořeňující mělčeji v městech svazčitými kořeny z jiných důchodkyň. Má četná lidová označení, z nichž nejznámější jsou DRBNY. Všichni se jich obávají, ale jen někteří jsou natolik odolní, aby jejich jedům a svodům nepodlehli.

I náš panelák s osmi patry, na každém patře jsou vždy 3 bytové jednotky, obléhá takovýto čarodějnický klan. S brýlemi velikosti popelníků, některé o berličkách s nižší motorikou, ale o to silnějším jazykovým projevem, se plouží po chodbách a připlácávají své slechy na hlavní dveře, šmírují přes kukátka své sousedy. Po schodech, či pomocí výtahu se přesouvají na dané patro a pod nejneuvěřitelnější záminkou vám přes rameno prošťourávají svým kritickým pohledem byt. Co máte nového, zda je to dražší, než co má Mařka z 8. patra, jestli už konečně Horváth opustil svou manželku, či Pavlicová přestala šoupat židlemi, nebo dokončila další otravnou rekonstrukci.

 Z poschodí poznávají po zvucích, co jsme kdo za lidi.

Paní Slepičková je vůdce gangu. Středně velká osůbka se slepičím vzezřením s vypoulenýma očima a bílými vlasy, je nejjedovatější odrůdou klanu. Nechodí o berlích, a proto je její maskování natolik zdařilé, že si ji leckdo nevšimne. Díky neomezené pohyblivosti se tiše jako ninja dostává do záhybů všech chodeb, a jelikož patří i mezi aktivní důchodce, nedostatkem času netrpí, aby si své ovečky v baráku pohlídala. Jednou týdně svolává svou suitu a předává jí nové informace. Místo sabatu je ve většině případů před domem, anebo u některé čarodějnice.

 A bohužel pro mě, paní Slepičková bydlí hned vedle  mě … 

Jak zvládnout mou kritiku ...

Před časem jsem dostala nabídku posuzovat něčí práci, řeč ... Původně jsem nechtěla cokoliv komentovat, ale nakonec jsem svolila asi proto, že jsem chtěla pomoci, ale spíše proto, že neumím říkat "NE". Alespoň říkat ne v něčem, v čem jsem si po čertech jistá výsledkem.

Z mého úhlu pohledu celá situace vyvřela do světové katastrofy, avšak my, spisovatelé, prý často přeháníme. (Tuto mou hlášku jistě někdo využije, ne-li zneužije, ale věřím, že se se svou výmluvností nějak osvobodím, protože jsem vyznavačem výzev). Jsem v oboru přes 15 let a ani jsem si neuvědomila, jak moc se mi práce hodnotitele, učitele, kritika, analytika proplétá s mým osobním i pracovním životem. Možná ještě necukám hlavou a neslintám, či nemám reflex uhodit nějaké dítě, když ho doučuji, ale prý vysvětluji jako kantor, takže mi spousta lidí říká, že jsem přísná a že kárám, či hovořím v termínech a používám slova, kterým stejně nikdo nerozumí.

Člověk si myslí, že když má podklady a může svou vizi podložit argumenty, tak se z něj stane dobrý hodnotitel, ale není tomu tak. Nemůžete kritizovat něčí práci, život, či zlozvyky jen proto, že máte předpoklady, vzdělání, popřípadě dlouholetou praxi, a jste tedy považován za mistra. Mimochodem mě dost zarazilo, že již patřím mezi lidi, jejichž názor si ostatní cení a respektují ho. Pamatuji si dobu na vysoké škole, kde jsem uvažovala, zda se toho někdy v budoucnosti dožiju se svou vizáží věčně usmrkaného dítěte. A najednou to přišlo jako tornádo a já si toho víru ani nevšimla.

Posledních čtrnáct dní jsem se zúčastnila večera amatérských řečníků, a místo abych poučila já někoho jiného, poučení přišlo ke mně:

Nepřej si být kritikem, ale spisovatelem.

Nepřeji se schovávat na stranu kouče, ale sama pracovat na tom, co jsem si vytyčila před několika lety. Stagnace mého spisovatelského potenciálu právě skončila tímto článkem. Opět se vracím k blogu, románu, scénáři, povídkám a fantasy knize. Snad něco z mého nasazení bude dokončeno knihou, nebo filmem.

Tímto článkem se nechci omlouvat za svou dosavadní kritiku, protože kritika vás má srazit a poranit, abyste mohli opět vstát a říct si, že to přecejen k něčemu bylo. Věřte, že jsem si jí v životě zažila hodně a nijak mi neublížila, právě naopak. Ne všichni mou přímočarou kritiku ustojí, prý se má zaobalovat do pozitivní energie. Jaký to má ale smysl, když někomu řeknete něco pozitivního, a pak přijde to "ALE"?! Chápu ale, že se kritika lépe spolkne v medovém obalu.

Přežijte ji tedy s úsměvem ... :-)

Ať žije 50. článek mého blogu ...

Jak (ne)zneužívat (in)toleranci …

Nikdy bych nevěřila, že jedním z mých článků nakonec bude zamyšlení se nad tolerancí, potažmo intolerancí. Většina lidí je naučená respektovat odchylky ostatních od normálu; být trpělivý, snášenlivý, otevřený diskuzi a velkorysý. Zamysleli jste se ale někdy, do jaké míry je váš pohled ještě tolerantní a do jaké už hloupý? Ano, slyšíte dobře: hloupý?!

Nikdy bych nevěřila, že i tolerance u ostatních se dá využít, ale člověk je hodně vynalézavý tvor, a jak v mém oblíbeném filmu zaznělo: „Člověk je chytrý, ale lidi jsou hloupá, nebezpečná zvířata.“; což jen znamená, že stačí něco postavit, že je cool, a lidé tomu začnou věřit.

Takto vznikají veškeré trendy nakupování značkových věcí a marketingoví mágové je využívají ve svých reklamách. Na prvním školení copywritingu zaznělo: „Prodáváte lidem sny a skrze tento sen i produkt.“ Takže pokud něco postavím, že je skutečně skvělé, přemluvím pár submisivních typů, aby mi to odkývali, obrním se kolem sebe jedním člověkem, který to bude hlásat a dokáže ovlivňovat lidi, kteří si řeknou: „Zní to dobře, tak to přijmu.“, jsem za vodou. Nevznikají právě takto největší ikony na světě? Nevznikají tak největší firmy na světě?

Tolerance je v tomto ohledu zvláštní fenomén. Když začneme propagovat hloupost, promiskuitu, alkohol, trávu a pařby za cool, nebudeme pak tolerovat a stavět na piedestal idioty, prostitutky, opilce, feťáky a kaliče? A lidi, kteří nežijí tímto životním stylem, budeme brát za puritány, kteří nevědí, co je dobré? Za jak dlouho budou vězení a léčebny plné takových vyznavačů? Za jak dlouho budou ostatní vyobcováni a odsouzeni, že nejdou s většinou? Není snad vlastní postoj víc než síla davové hysterie?

Podle principů sociálních věd zjistíte, že bohužel dav vítězí …

V poslední době se s tímto tématem v médiích spíše objevuje názor na přistěhovalectví, na jiné kultury, na smíšená manželství. Pocházím z jednoho takového a občas nerada vzpomínám na intoleranci, kterou jsem zažila, proto také nechápu, proč je tak jednoduché tolerovat někoho, kdo si hraje na mistra světa, brouka pytlíka a chlastá ligu, popřípadě fetuje, a pak brát člověka ze smíšené rodiny, popřípadě přistěhovalce jako hrozbu. V tuto chvíli bych čekala argument o zneužívání sociálních dávek a jiné podklady. Byly by tu dva tábory, které by se hádaly, ale toto skutečně není mým záměrem.

Moje články jsou čistě hypotetické o událostech a situacích, které mě v životě rozčarovávají jako pozorovatele, kterým je každý dobrý spisovatel. Nemusíte se mnou souhlasit, protože nejsem zastáncem davové hysterie a jdu si podle sebe, podle vlastní hlavy a rozumu. Když se mi někdo nelíbí, tolerantní nebývám především v soukromé oblasti. Držím se hesla: Boží mlýny melou pomalu, ale jistě. Anebo v nářečí, což je výstižnější: Na každou sviňu sa voda vaří.

Hlásat: „Buďte sami sebou.“ je v poslední době docela naivní pohled, protože stádo vás ušlape. Proto ještě dodám:

Nenechte se převálcovat.

Buďte, čím chcete být, a rozhodujte se podle sebe, ne podle davu.

Zachraňte tím sami sebe.

Možná se k tomuto tématu ještě vrátím a podívám se na něj z jiného úhlu.

Krásný Nový rok 2016 všem, kteří stálé čekáte, vyhlížíte, čtete, vychutnáváte, vnímáte a přemýšlíte ...

Jak nakopnout spisovatelku …

Již nedokážu spočítat, kolikrát jsem dostala dotaz, jakým způsobem funguje můj mozek při práci. Co si jako ten správný spisovatel vlastně připravuje, dělá, nedělá. Nevím, jak pracují ostatní. Každý máme svůj styl. Někteří dlouho dobu sedí u počítače a čekají, až je něco napadne, jiní si vše zapisují do notesů, a pak sestavují články, příběhy, popisy …

Můj způsob je trošku chaotický, ale mám v něm i svůj vlastní systém. Asi jako každý člověk nemám ráda stereotyp, a proto mám vždy rozpracovanou více než jednu věc. Když se v jedné nehnu z místa, tak přejdu plynule k jiné, abych neztrácela čas. S pravidelností se teď zabývám pouze scénářem, protože mám předplacený kurz a jako v každé škole, musím odevzdávat domácí úkoly. Pracuji především přes noc, kdy sedím u klávesnice se sluchátky na uších a jen píšu. Předtím než však zasednu k počítači, tak několik dní přemýšlím, zapisuji si náměty do notesů, fotím si reálie, nebo kreslím, studuji, co potřebuji znát, aby vše bylo věrohodné. Pak už jen zasednu a píšu to, na co mám právě chuť.

Nevýhoda tohoto procesu je, že když pracujete na více věcech naráz, přemýšlíte o více věcech současně a vlastně se na žádnou pořádně nesoustředíte. Na druhou stranu, některé knihy jsou rozpracovány natolik, že stačí dopsat 3-4 příběhy a mohou jít do tisku. Nechci však vydávat knihy, s nimiž nejsem spokojena.

Strašně mě mrzí první díl fantasy, kdy si nakladatelství vyžádalo na poslední chvíli změnu závěru. Kniha, na níž jsem pracovala několik měsíců, se teď smrskla na termín „jeden týden“. Poslední kapitolu příběhu jsem dopisovala hodinu před uzávěrkou a před odesláním do tisku. Proto také vnímám, jako i čtenář vnímá, násilné dodání posledních vět, posledních obrazů, posledních odstavců; jedná se o násilné utnutí myšlenkového pochodu. Rozhodla jsem se tedy první díl přepracovat a vydat ho znovu, což je další práce navíc, ale na druhou stranu mám možnost dodat kreslené obrázky a vyhrát si s obálkou, což jsem při prvním vydání neměla.

Vždy se musí hledat pozitiva …

Kromě pentalogie fantasy pro děti mám rozpracovaný scénář, román a také dvě povídkové knihy: Démon smíchu, Barevná slepota; pracuji dále na webu a blogu a snažím se vše propojit se sociálními sítěmi. Občas je velmi náročné zasednout za černou klávesnici a mžourat na bílý prosvícený papír před sebou; těžká je také koordinace při sledování všech médií, což způsobuje, že se některým věcem věnuji s menším úsilím, než si zaslouží. Vidím to například i u mého blogu, u něhož jsem chtěla rozjet další rubriky: fotek i témat by bylo mnoho, inspirujete mě totiž každý den, ač to nevíte … lidé známí i neznámí, ale spisovatel je také jen člověk. A co říkají statistiky?

Od založení blogu jsem napsala a publikovala 46 článků. V roce 2014 bylo článků více, téměř o polovinu více než v roce 2015. Alespoň jsem dodržela navýšení o jednu rubriku a čtenářů přibylo o jednu třetinu.

Proč však tento článek píšu?

Děkuji, že mě podporujete a jestli mi chcete pomoci se trošku hýbat kupředu, sdílejte, komentujte, ptejte se, buzerujte. Občas každý umělec potřebuje nakopnout a u mě je ta chvíle právě teď! Jsem ráda, že se zajímáte a motivujete mě pokračovat.

Díky všem …

Jak zvládnout ego-istu …

EGO SUM – QUI SUM (Jsem, jaký jsem) …

Jsem ráda, že mě na problém egoismu upozornil jeden z mých kamarádů, který tuto vlastnost negativně vyzdvihuje na vyšší úroveň než aroganci, což mě zasáhlo natolik, že jsem se rozhodla toto téma zařadit. Co to vlastně egoismus je?

EGO znamená latinsky já. Naše já je centrem osobnosti, našeho vědomí; je naší identitou, námi, vztahem k vlastní osobě, a proto je také nejvíce postiženo negativními jevy. Proč? Protože je to osobní. Existuje egoista (sobec jednající zejména ve prospěch svých zájmů), egocentrizmus (v jednání i myšlení pozornost zaměřena na vlastní osobu), egoteizmus (zbožňování sebe) apod.

Když jsem si definice těchto výše zmíněných slov našla ve slovníku, abych lépe a přesněji vyjádřila a pochopila význam, který slova přenášejí do života, zjistila jsem, že jsou propojena s arogancí i s narcismem. Většinou jsou všechny tři vlastnosti sloučeny s nízkým sebevědomím a obrovskou přetvářkou na obličeji. Egoista je druh herce, který si o sobě myslí, že je nejlepší, ale ve skutečnosti na lidi působí jako karikatura. Opačná strana vnímá tuto roli a je jí nepříjemná. Zvažovala jsem radu, protože egoisty většinou nevyhledávám, a napadlo mě jen:

Berte je jako výzvu … jako formu novodobé komedie …

Pamatuji si, že jsem jednomu egoistovi přistoupila na jeho roli a hrála jsem s ním hru o několika dějstvích. Trumfovali jsme se vzájemně, až jsem ho dostala do kouta. Byla to pro mě hra. Nejlepší bylo zjištění, že egoista si po čase začal vymýšlet, nadsazoval nadsázku a hnal ji do extrémů, aby udržel zájem. Nemusela jsem nic nadsazovat, a přesto jsem měla navrch. Po delším rozhovoru mě tato hra přestala bavit. I když mě provokovat lidi baví, protože tím dokážu odkrýt jejich pravé „já“ a učím se argumentovat, byla jsem vyčerpaná lží, kterou na mě dotyčná osoba chrlila ze všech záhybů svého těla.

Ač nerada přiznávám, že všichni v sobě nosíme část egoisty; uplakané dítě, které se snaží upoutat pozornost po té, co nedostalo oblíbenou hračku v obchodě. Každý máme své problémy, které jsou pro ostatní nic neříkající, ale pro nás jsou středem vesmíru a považujeme za největší na celém světě. Doporučila bych větší míru tolerance, ale i to je občas těžké. Takže řeknu jen:

Přátelé, hluboký nádech a výdech. Stále může být ještě hůř. Užívejte života. To je přece k nezaplacení!

Jak eliminovat strach …

Upocené a chvějící se ruce, žaludek jako na vodě, svíravý pocit, kdy si člověk uvědomuje, že nějaké vnitřnosti přece jen má, nazýváme strachem. Všichni ho dobře známe a vnímáme ho každou buňkou těla. Fobie z lidí, výšek, uzavřených prostorů, zvířat, chemikálií, emocí, z pracovních pohovorů, z práce, samoty … doplňte si, co jen chcete. Slovo evokuje velkou škálu možností a je spjato s každou osobou individuálně.

Každý máme svůj strach, který nás ochromí, zastaví a pronásleduje.

Dlouho jsem zvažovala, jak se postavit něčemu tak bezohlednému a bezcitnému, ale napadla mě rada jednoho kamaráda: 

prostě to neřešit!

V poslední době jsem zažila velice provokativní večer, kdy už nějakou chvíli udržuji v sobě nechuť k některým lidem a ze strachu, abych někomu neublížila svým názorem, dusím se ve vlastních křečích. Stačila jedna provokace a pravda vyšla najevo. Nepřeji si stýkat se s arogantními lidmi! A zvláštní je, že mám strach z vlastní agresivní reakce na tyto lidi a ne z těchto lidí samotných, protože věřím svému ironickému pohledu na svět, který mi dává zbraň vůči výpadům těchto lidí. Teď už mi nezáleží na pohledu dané osoby, která při každém setkání musí dokazovat svou nadřazenost, což jen poukazuje na její nedostatky. Proč potom mám brát ohledy, když ani arogance ohledy nebere na mě? Jediná kamarádská provokace způsobila uvolnění sevření, které mě tlačilo několik měsíců.

Vždy jsem četla, že by se člověk měl postavit vlastnímu strachu, ale ve skutečnosti nejde o postavení se vůči nějaké neznámé, ale udělat něco, co uvolní sevření, které je v nás, a nepřemýšlet o následcích, protože ty vás většinou zabrzdí a svíravý pocit pokračuje. Samozřejmě následky vás časem dohoní, což je jediná nevýhoda tohoto nástroje.

Zvažovala jsem také pohled na problematiku v rámci práce, ale zde zatím řešení nemám. Profesionální maska nám vždy zabraní cokoliv vyřešit, protože nosíme masku s nadpisem: za práci dostávám zaplaceno; s některými lidmi musím pracovat. Pak mě ale napadá, že vše je o naší volbě. Nechci s tímto člověkem pracovat, tak se rozhodnu udělat něco jinak. Změním přístup, udělám některá opatření, nebo změním zaměstnání. Vždy je nějaká volba; někdy i radikálnější východisko.

Nehledejte výmluvy, prostě zakročte!

Ať už bojujete s jakýmkoliv strachem, pojmenujte ho a zkuste zvážit řešení, protože pokud některé věci nevyřešíte hned, budou se emoce stupňovat a skončíte jako bomba. Třeba přitom zvažování zjistíte, že vlastně o žádný strach nejde a nebudete ho řešit jako můj kamarád.

Vše vzniká v našem vědomí, v naší hlavě, v našich myšlenkách. Skutečnost může být jiná. Nebojte se zrcadla, které vám nastaví okolí. Pouze tak si udržíte zdravý rozum.

Nedávno jsem dostala zpětnou vazbu od nového člověka, který můj blog čte. Děkuji, že čtete … Budu se snažit polepšit a víc psát …

Jak zapomenout na faleš ...

Ať se nám to líbí, nebo ne, každý nosíme na svém obličeji nějakou masku. (Ano, ženy s make-upem více než jednu) … Nosíme ji do zaměstnání, školy, ale také do rodiny, mezi přátele. Ukazujeme okolí, jací bychom ve skutečnosti chtěli být. 

Někdo by oponoval, že je to zcela přirozené, protože ve všech těchto prostředích měníme role. Někde jsme rodičem, jinde dítětem, někde nadřízeným, jinde podřízeným, někde přítelem, jinde nepřítelem. Někde se musíme chovat profesionálně, být autoritou a vzbuzovat respekt, jinde se můžeme tvářit normálně, dokonce přátelsky.

Omyl! Faleš nikdy není přirozená a jednou se stejně protlačí pravda na povrch …

Vidím tyto masky zcela zřetelně, protože patřím mezi empiriky a senzitivnější lidi, kteří přebírají některé emoce od ostatních. Občas je těžké rozpoznat, co je jen maska a co skutečná osobnost člověka; a je to tím obtížnější, když člověk mění několik masek najednou, v závratné rychlosti. 

Ztrácíte přehled, co je skutečnost. Snad právě proto ráda pozoruji lidi, protože zjišťuji, že jsou stejně nedokonalí jako já, jen se víc snaží zamaskovat, kým jsou. Občas tak činí natolik urputně, že jsou až umělí. Věřím, že když to vnímám já, vnímají to stejně i ostatní, ale není tomu tak. Někteří rádi vyhledávají společnost člověka, který hraje svou roli s maskou na tváři, než aby se snažili dostat pod povrch a vnímat ho jinak, v jeho přirozenosti. Je to pro ně snazší. Nevím, ale zda je to lepší možnost.

Když tento článek píšu, mám před očima jednoho konkrétního člověka, kterého jsem donedávna považovala za svého kamaráda. Emoce zastínily můj úsudek a stejně jako jiní jsem podlehla falešnému vzezření; roli, kterou osoba hrála, aby dosáhla stanoveného cíle. Zbavila se člověka, který jí překážel. Už nemá můj respekt, nemá mé přátelství, ale má víc majetku.

Faleš nabízí různá lákadla, ale vzdaluje váš pohled od vašich očí v zrcadle ...

Jediná možnost, jak předejít falši, je při prvním náznaku sundat masku; jako náplast. Rychle a bezbolestně. Vymanit člověka z role. Pokud ho necháte, převálcuje vás. Není to jednoduché, přesto je to jediný způsob vyrovnat se s falší a vyhrát nad ní. Zbavíte se tím manipulace, kterou maska ovládá, jako ovládá svou roli. Přeji hodně zdaru. Budete ho potřebovat.