Dlouho jsem uvažovala nad tímto tématem, protože nejednou
jsem dostala negativní zpětnou vazbu (pro zaměstnance korporací s převládající
angličtinou „feedback“) týkající se mé současné práce. Mrzí mě, když poslouchám
z okolí, že jsem nedoceněná a že jsem na místě pod svou úroveň, když jsem „ta
spisovatelka“.
Myslím, že je to o
pohledu.
Přes 9 let jsem dělala práci, kterou jsem brala za své poslání,
a nezbýval mi čas na ostatní věci, které mě zajímaly. Chodila jsem domů
unavená, bez špetky inspirace. Teď dělám práci, která není tvůrčí, ale rozvíjí
mé jazykové schopnosti a nutí mě přemýšlet v technické terminologii;
mnohem častěji a raději pak zasedám za psací stůl a píšu, nebo se realizuji v podnikatelských
aktivitách, které jsou bližší mému oboru. Člověk vnímá více své okolí a svou
oblast, kterou si vybral. Nebere mi tato práce víc než jiná, ale zároveň mi
dává možnost tvořit. Pokud bych měla tvůrčí práci, nebyla bych schopna doma již
uvažovat o psaní. A poslední argument: pokud jste příliš dobří, zaměstnavatel
dá přednost někomu nezkušenějšímu, aby mu nemusel dát tolik peněz, kolik by
musel dát Vám. Tento argument jsem slyšela na 5 pohovorech, než jsem zjistila,
že měli pravdu. Utekla bych po čase z těchto pozic za lepším platem.
Jak často tvrdím, život je o rozhodnutích a jen každý z nás
ví, co je pro něj nejlepší. Vždy jsem chtěla tvořit a této své životní
filozofie se držím. Mou vysněnou prací je být spisovatelkou, kterou stále ještě
vyživuji a pouštím se do nových a nových projektů, které mě vnitřně
neuvěřitelně obohacují. Někteří by mi oponovali, že tyto aktivity nepřinášejí dostatečnou
finanční odměnu.
A skutečně jde jen o
peníze?!
Mám známé, kteří mají dost peněz a vyhazují je za alkohol,
nebo jsou nespokojení a chtějí víc. Chápu tuto frustraci, protože jsem si tímto
obdobím prošla také, ale potom mě napadne, co mi v životě chybí?! Mám
střechu nad hlavou, co jíst a práci, která mi zajišťuje pravidelný přísun financí.
Co víc člověk potřebuje?
Jsou to jenom věci,
které Vás obklopují a do hrobu si je stejně nevezmete.
Můj táta mi jednou obdivně popisoval člověka, který dělá
nočního vrátného někde v muzeu jen proto, že rád čte. Sedí celou noční v kukani
a sleduje monitory a u toho přelouskává jednu knihu za druhou. Chodí do této
práce rád, protože si ji vybral. Není to pěkný důvod?
I já znám člověka, který jediné, co v životě potřebuje,
je počítač a pas. Jezdí si po světě a pracuje na pláži v zahraničí.
Nepotřebuje nic víc. Nejsem takovýto bohém, ale někde uvnitř chápu tuto svobodu
a několikrát jsem o ní i uvažovala. Třeba se jednou rozhodnu být umělkyní na
plný úvazek, sbalím kufr, vezmu svůj pas s otiskem prstu a opustím rodnou
hroudu bez vysvětlení.
Dá se uživit uměním? Umělci jasně odpoví: NE! Odpověděla
bych: SNAD … u známých a zaběhnutých jmen jistě, u nás začínajících a příliš
neznámých je na toto ještě brzo. Dejte mi ještě chvíli času na odpověď, třeba
se k tomuto tématu ještě vrátím. Nesuďte však přísně cizí rozhodnutí, když
neznáte pohnutky a vstupy, které způsobily vyústění k dané situaci.
Není to o Vašem
rozhodnutí a pohledu, ale o spokojenosti dotyčné osoby!
Žádné komentáře:
Okomentovat