Jak nakopnout spisovatelku …

Již nedokážu spočítat, kolikrát jsem dostala dotaz, jakým způsobem funguje můj mozek při práci. Co si jako ten správný spisovatel vlastně připravuje, dělá, nedělá. Nevím, jak pracují ostatní. Každý máme svůj styl. Někteří dlouho dobu sedí u počítače a čekají, až je něco napadne, jiní si vše zapisují do notesů, a pak sestavují články, příběhy, popisy …

Můj způsob je trošku chaotický, ale mám v něm i svůj vlastní systém. Asi jako každý člověk nemám ráda stereotyp, a proto mám vždy rozpracovanou více než jednu věc. Když se v jedné nehnu z místa, tak přejdu plynule k jiné, abych neztrácela čas. S pravidelností se teď zabývám pouze scénářem, protože mám předplacený kurz a jako v každé škole, musím odevzdávat domácí úkoly. Pracuji především přes noc, kdy sedím u klávesnice se sluchátky na uších a jen píšu. Předtím než však zasednu k počítači, tak několik dní přemýšlím, zapisuji si náměty do notesů, fotím si reálie, nebo kreslím, studuji, co potřebuji znát, aby vše bylo věrohodné. Pak už jen zasednu a píšu to, na co mám právě chuť.

Nevýhoda tohoto procesu je, že když pracujete na více věcech naráz, přemýšlíte o více věcech současně a vlastně se na žádnou pořádně nesoustředíte. Na druhou stranu, některé knihy jsou rozpracovány natolik, že stačí dopsat 3-4 příběhy a mohou jít do tisku. Nechci však vydávat knihy, s nimiž nejsem spokojena.

Strašně mě mrzí první díl fantasy, kdy si nakladatelství vyžádalo na poslední chvíli změnu závěru. Kniha, na níž jsem pracovala několik měsíců, se teď smrskla na termín „jeden týden“. Poslední kapitolu příběhu jsem dopisovala hodinu před uzávěrkou a před odesláním do tisku. Proto také vnímám, jako i čtenář vnímá, násilné dodání posledních vět, posledních obrazů, posledních odstavců; jedná se o násilné utnutí myšlenkového pochodu. Rozhodla jsem se tedy první díl přepracovat a vydat ho znovu, což je další práce navíc, ale na druhou stranu mám možnost dodat kreslené obrázky a vyhrát si s obálkou, což jsem při prvním vydání neměla.

Vždy se musí hledat pozitiva …

Kromě pentalogie fantasy pro děti mám rozpracovaný scénář, román a také dvě povídkové knihy: Démon smíchu, Barevná slepota; pracuji dále na webu a blogu a snažím se vše propojit se sociálními sítěmi. Občas je velmi náročné zasednout za černou klávesnici a mžourat na bílý prosvícený papír před sebou; těžká je také koordinace při sledování všech médií, což způsobuje, že se některým věcem věnuji s menším úsilím, než si zaslouží. Vidím to například i u mého blogu, u něhož jsem chtěla rozjet další rubriky: fotek i témat by bylo mnoho, inspirujete mě totiž každý den, ač to nevíte … lidé známí i neznámí, ale spisovatel je také jen člověk. A co říkají statistiky?

Od založení blogu jsem napsala a publikovala 46 článků. V roce 2014 bylo článků více, téměř o polovinu více než v roce 2015. Alespoň jsem dodržela navýšení o jednu rubriku a čtenářů přibylo o jednu třetinu.

Proč však tento článek píšu?

Děkuji, že mě podporujete a jestli mi chcete pomoci se trošku hýbat kupředu, sdílejte, komentujte, ptejte se, buzerujte. Občas každý umělec potřebuje nakopnout a u mě je ta chvíle právě teď! Jsem ráda, že se zajímáte a motivujete mě pokračovat.

Díky všem …

Jak zvládnout ego-istu …

EGO SUM – QUI SUM (Jsem, jaký jsem) …

Jsem ráda, že mě na problém egoismu upozornil jeden z mých kamarádů, který tuto vlastnost negativně vyzdvihuje na vyšší úroveň než aroganci, což mě zasáhlo natolik, že jsem se rozhodla toto téma zařadit. Co to vlastně egoismus je?

EGO znamená latinsky já. Naše já je centrem osobnosti, našeho vědomí; je naší identitou, námi, vztahem k vlastní osobě, a proto je také nejvíce postiženo negativními jevy. Proč? Protože je to osobní. Existuje egoista (sobec jednající zejména ve prospěch svých zájmů), egocentrizmus (v jednání i myšlení pozornost zaměřena na vlastní osobu), egoteizmus (zbožňování sebe) apod.

Když jsem si definice těchto výše zmíněných slov našla ve slovníku, abych lépe a přesněji vyjádřila a pochopila význam, který slova přenášejí do života, zjistila jsem, že jsou propojena s arogancí i s narcismem. Většinou jsou všechny tři vlastnosti sloučeny s nízkým sebevědomím a obrovskou přetvářkou na obličeji. Egoista je druh herce, který si o sobě myslí, že je nejlepší, ale ve skutečnosti na lidi působí jako karikatura. Opačná strana vnímá tuto roli a je jí nepříjemná. Zvažovala jsem radu, protože egoisty většinou nevyhledávám, a napadlo mě jen:

Berte je jako výzvu … jako formu novodobé komedie …

Pamatuji si, že jsem jednomu egoistovi přistoupila na jeho roli a hrála jsem s ním hru o několika dějstvích. Trumfovali jsme se vzájemně, až jsem ho dostala do kouta. Byla to pro mě hra. Nejlepší bylo zjištění, že egoista si po čase začal vymýšlet, nadsazoval nadsázku a hnal ji do extrémů, aby udržel zájem. Nemusela jsem nic nadsazovat, a přesto jsem měla navrch. Po delším rozhovoru mě tato hra přestala bavit. I když mě provokovat lidi baví, protože tím dokážu odkrýt jejich pravé „já“ a učím se argumentovat, byla jsem vyčerpaná lží, kterou na mě dotyčná osoba chrlila ze všech záhybů svého těla.

Ač nerada přiznávám, že všichni v sobě nosíme část egoisty; uplakané dítě, které se snaží upoutat pozornost po té, co nedostalo oblíbenou hračku v obchodě. Každý máme své problémy, které jsou pro ostatní nic neříkající, ale pro nás jsou středem vesmíru a považujeme za největší na celém světě. Doporučila bych větší míru tolerance, ale i to je občas těžké. Takže řeknu jen:

Přátelé, hluboký nádech a výdech. Stále může být ještě hůř. Užívejte života. To je přece k nezaplacení!

Jak eliminovat strach …

Upocené a chvějící se ruce, žaludek jako na vodě, svíravý pocit, kdy si člověk uvědomuje, že nějaké vnitřnosti přece jen má, nazýváme strachem. Všichni ho dobře známe a vnímáme ho každou buňkou těla. Fobie z lidí, výšek, uzavřených prostorů, zvířat, chemikálií, emocí, z pracovních pohovorů, z práce, samoty … doplňte si, co jen chcete. Slovo evokuje velkou škálu možností a je spjato s každou osobou individuálně.

Každý máme svůj strach, který nás ochromí, zastaví a pronásleduje.

Dlouho jsem zvažovala, jak se postavit něčemu tak bezohlednému a bezcitnému, ale napadla mě rada jednoho kamaráda: 

prostě to neřešit!

V poslední době jsem zažila velice provokativní večer, kdy už nějakou chvíli udržuji v sobě nechuť k některým lidem a ze strachu, abych někomu neublížila svým názorem, dusím se ve vlastních křečích. Stačila jedna provokace a pravda vyšla najevo. Nepřeji si stýkat se s arogantními lidmi! A zvláštní je, že mám strach z vlastní agresivní reakce na tyto lidi a ne z těchto lidí samotných, protože věřím svému ironickému pohledu na svět, který mi dává zbraň vůči výpadům těchto lidí. Teď už mi nezáleží na pohledu dané osoby, která při každém setkání musí dokazovat svou nadřazenost, což jen poukazuje na její nedostatky. Proč potom mám brát ohledy, když ani arogance ohledy nebere na mě? Jediná kamarádská provokace způsobila uvolnění sevření, které mě tlačilo několik měsíců.

Vždy jsem četla, že by se člověk měl postavit vlastnímu strachu, ale ve skutečnosti nejde o postavení se vůči nějaké neznámé, ale udělat něco, co uvolní sevření, které je v nás, a nepřemýšlet o následcích, protože ty vás většinou zabrzdí a svíravý pocit pokračuje. Samozřejmě následky vás časem dohoní, což je jediná nevýhoda tohoto nástroje.

Zvažovala jsem také pohled na problematiku v rámci práce, ale zde zatím řešení nemám. Profesionální maska nám vždy zabraní cokoliv vyřešit, protože nosíme masku s nadpisem: za práci dostávám zaplaceno; s některými lidmi musím pracovat. Pak mě ale napadá, že vše je o naší volbě. Nechci s tímto člověkem pracovat, tak se rozhodnu udělat něco jinak. Změním přístup, udělám některá opatření, nebo změním zaměstnání. Vždy je nějaká volba; někdy i radikálnější východisko.

Nehledejte výmluvy, prostě zakročte!

Ať už bojujete s jakýmkoliv strachem, pojmenujte ho a zkuste zvážit řešení, protože pokud některé věci nevyřešíte hned, budou se emoce stupňovat a skončíte jako bomba. Třeba přitom zvažování zjistíte, že vlastně o žádný strach nejde a nebudete ho řešit jako můj kamarád.

Vše vzniká v našem vědomí, v naší hlavě, v našich myšlenkách. Skutečnost může být jiná. Nebojte se zrcadla, které vám nastaví okolí. Pouze tak si udržíte zdravý rozum.

Nedávno jsem dostala zpětnou vazbu od nového člověka, který můj blog čte. Děkuji, že čtete … Budu se snažit polepšit a víc psát …

Jak zapomenout na faleš ...

Ať se nám to líbí, nebo ne, každý nosíme na svém obličeji nějakou masku. (Ano, ženy s make-upem více než jednu) … Nosíme ji do zaměstnání, školy, ale také do rodiny, mezi přátele. Ukazujeme okolí, jací bychom ve skutečnosti chtěli být. 

Někdo by oponoval, že je to zcela přirozené, protože ve všech těchto prostředích měníme role. Někde jsme rodičem, jinde dítětem, někde nadřízeným, jinde podřízeným, někde přítelem, jinde nepřítelem. Někde se musíme chovat profesionálně, být autoritou a vzbuzovat respekt, jinde se můžeme tvářit normálně, dokonce přátelsky.

Omyl! Faleš nikdy není přirozená a jednou se stejně protlačí pravda na povrch …

Vidím tyto masky zcela zřetelně, protože patřím mezi empiriky a senzitivnější lidi, kteří přebírají některé emoce od ostatních. Občas je těžké rozpoznat, co je jen maska a co skutečná osobnost člověka; a je to tím obtížnější, když člověk mění několik masek najednou, v závratné rychlosti. 

Ztrácíte přehled, co je skutečnost. Snad právě proto ráda pozoruji lidi, protože zjišťuji, že jsou stejně nedokonalí jako já, jen se víc snaží zamaskovat, kým jsou. Občas tak činí natolik urputně, že jsou až umělí. Věřím, že když to vnímám já, vnímají to stejně i ostatní, ale není tomu tak. Někteří rádi vyhledávají společnost člověka, který hraje svou roli s maskou na tváři, než aby se snažili dostat pod povrch a vnímat ho jinak, v jeho přirozenosti. Je to pro ně snazší. Nevím, ale zda je to lepší možnost.

Když tento článek píšu, mám před očima jednoho konkrétního člověka, kterého jsem donedávna považovala za svého kamaráda. Emoce zastínily můj úsudek a stejně jako jiní jsem podlehla falešnému vzezření; roli, kterou osoba hrála, aby dosáhla stanoveného cíle. Zbavila se člověka, který jí překážel. Už nemá můj respekt, nemá mé přátelství, ale má víc majetku.

Faleš nabízí různá lákadla, ale vzdaluje váš pohled od vašich očí v zrcadle ...

Jediná možnost, jak předejít falši, je při prvním náznaku sundat masku; jako náplast. Rychle a bezbolestně. Vymanit člověka z role. Pokud ho necháte, převálcuje vás. Není to jednoduché, přesto je to jediný způsob vyrovnat se s falší a vyhrát nad ní. Zbavíte se tím manipulace, kterou maska ovládá, jako ovládá svou roli. Přeji hodně zdaru. Budete ho potřebovat.

Jak přežít tituly ...

Téma mě převálcovalo nedávno a jde ruku v ruce s článkem o aroganci. Proč si o něm nezapřemýšlet. Proč mají Češi rádi tituly?

Nikdy mě toto nenapadlo řešit, dokud jsem nevycestovala do Maďarska na studia a tam jsem se jako u nás, u všech vyučujících snažila naučit jejich titul, abych profesora nedej bože neoslovovala „pane docente“, za což jsme v České republice byli káráni. Byla jsem z toho docela nervózní a naštěstí jeden z mých tehdejších vyučujících mě vyvedl z omylu. Po prvním oslovení se zamračil a pohlédl na mě s nedůvěrou. Až za několik let jsem se dozvěděla, že v Maďarsku je oslovování titulem symbolem pochlebování. Každý je prostě pan učitel, nic víc. A jsou na to náležitě hrdí. Tento postoj se mi velice zalíbil, a tudíž ho razím i já. Titul nevyužívám.

Nedávno jsem si na to vzpomněla, když jsem se účastnila jedné hádky o tom, který titul je víc, nebo méně, která škola je jednoduchá a která ne. Vysokoškolsky vzdělaní lidé se přesvědčovali navzájem, že neuznávají studijní obory na filozofických fakultách a mají názor, že se tam tito lidé chodí ukrývat před reálným životem a prodloužit si tak mládí.

Proto mě také zaskočilo, když mi člověk z lékařské fakulty tvrdil, že v mém oboru může pracovat každý bez odborného vzdělání. Pohlédla jsem na něj a s úsměvem jsem odpověděla, že to si skutečně spousta lidí pouze myslí. Podle jazykové vybavenosti a myšlení jsem pochopila, že i když má z fakulty titul a odseděl si to tam o pár let déle než já, prozradil svou hloupost během 5 minut. Ponižuje mě u stolu, protože ze mě cítí hrozbu a vlastní nespokojenost.

Jazyk vás prozradí, ať se vám to líbí, nebo ne.

Je skutečně něco jiného přeložit článek, který potřebujete na seminář a pomáhá vám přitom strýček Googel, překládáte ho do svého rodného a zároveň mateřského jazyka, a něco jiného, když překládáte obchodní smlouvu, nebo tlumočíte cizí myšlenky, kromě toho ve 4-5 jazycích.

Formulace, vybavenost a sečtělost vám dávají velkou zbraň výmluvnosti, kterou uplatníte v každém oboru a v každé situaci.

A pokud poslouchám člověka, který se chvástá titulem z práv, nebo z lékařské fakulty a nedokáže se vyjadřovat v angličtině, natož v českém jazyce, usmívám se o to víc, protože jsem stejně jako ostatní měla zafixováno, že tito lidé jsou velice vzdělaní a dělají záslužnou práci, zatímco jazykový odborník, jako jsem například já, je člověk, který se na VŠ „schovával“. Proč si potom titulovaní lidé na vysokých pozicích platí lidi, jako jsem já, aby za ně psali projevy, hovořili za ně do médií, překládali do cizích jazyků a propagovali jejich produkty na webových stranách? Opět jsem se usmála.

Titul je v podstatě nic neříkající záležitost. Neřekne, zda jste chytrý, schopný nebo pracovitý. 

Nepředurčí, zda budete vydělávat hodně peněz, nebo budete žít v chudobě, zda budete úspěšní, slavní, nebo neúspěšní a průměrní. Předává pouze informaci, že jste někde trávil několik let života, o něco jste se zajímal, něco jste se naučil, nebo v posledních kauzách, a tedy v horším případě, zaplatil.

  Neřekne to, jaký z vás bude člověk.

Bohužel ale je stále zafixováno, že když máte titul, tak jste „Někdo“. Když jste právník a doktor, tak jste víc. Může vám to pomoci u starší generace, která neměla takové možnosti jako my, a tudíž titul berou jako něco nedosažitelného. Stejně jako lidé, kteří neměli tu výdrž jako vy a k titulu se nedopracovali. Na ně jistě dojem uděláte, že máte „výšku“.

Ať už máte jakýkoliv titul a jakoukoliv pozici, nedává vám to právo povyšovat se nad ostatní, nebo nechat se ponižovat. Poukazujete tím jen na své nízké sebevědomí.

Schopnosti a inteligenci nelze poměřovat titulem. Na deset vysokoškolsky vzdělaných blbců lze nalézt stejný počet inteligentních a chytrých lidí bez titulu nebo manuálně pracujících. 

Dám vám jen jednu radu, která mně zatím zabírá. Pokud se seznámíte s člověkem mimo práci a začne se vám vychloubat titulem a prací, utíkejte! Z takového člověka nikdy nic dobrého nevzejde.

Jak ovládnout ješitnost …

„Jsme tak ješitní, že nám záleží i na názoru lidí, na kterých nám vlastně vůbec nezáleží.“

Marie von Ebner-Eschenbachová

Asi takto bych mohla začít dnešní článek o ješitnosti. Vyburcoval mě k němu jiný článek, který jsem nedávno měla v rukou a pročítala jsem si ho z dlouhé chvíle. Něco mě v něm zaujalo natolik, že jsem si řekla, že je částečně pravdivý a taky inspirativní, abych přidala špetku ze svého a zamyslela se nad tématem.

Když mi někdo řekne něco o ješitnosti, vzpomenu si na dávnou řeckou báji o Narcisovi, řecky Narkissos, kterého každý obdivoval. Mladík byl velmi pyšný a povýšený, všechny své ctitele a ctitelky odmítal. Bohyně pomsty Nemesis ho proto nakonec potrestala sebeláskou. Zamiloval se do své vlastní krásy a prohlížel si ji ve studánce tak dlouho, až do ní spadl a utopil se. Tam, kde zemřel, vyrostla květina narcis.

 Narcismus, jak se této vlastnosti dnes říká, byla považována ve středověku za negativní, protože odváděla od víry k bohu. V současné době jsou hranice sebelásky trošku posunuty, přesto se dají vymezit i lékařsky. Ješitnost se považuje především za mužskou vlastnost, kdy se dotyčný domnívá, že je nej… (nejlepší, nejhezčí, nechytřejší, nejpřitažlivější, nejvtipnější apod.). Jak zjistíte, že máte narcistickou poruchu osobnosti?

Narcista opovrhuje ostatními a pozná se podle 9 vlastností:

1. Arogance,

2. Velikářství (to, co zvládne on, nezvládne nikdo jiný),

3. Víra ve vlastní výjimečnost,

4. Posedlost mocí a úspěchem,

5. Nadměrná touhou po obdivu (za každou cenu středem pozornosti),

6. Pocitem důležitosti (vše ví lépe, než všichni ostatní, vše by lépe i zvládl),

7. Nedostatkem empatie (když vám ublíží, neomluví se a ještě to svede na vás, že je to vaše vina, že jste nedával pozor),

8. Tendencí ostatním závidět,

9. Zneužívat lidi (občas až citové vydírání).

V případě diagnózy stačí, když jich dotyčný vykazuje 5. Vidíte někoho takového přímo před vámi?

Nebylo těžké představit si tyto vlastnosti a spojit je s minimálně jednou osobou, která je poblíž každého z nás. Podle tohoto popisu znám přibližně 5 takovýchto lidí, mezi nimiž je i jedna žena, které potkávám téměř denně.

I když zdravou ješitnost nemůžu považovat za špatnou vlastnost, protože nás nutí být jedinečnými a vybočovat z řady či z průměru, asi bychom neměli propadnout narcismu. Mezi těmito dvěma vlastnostmi je velice malá hranice a sklouznout od jednoho k druhému je jen kousíček. Znám také lidi, kteří svým narcistním chováním spíše odpuzují, než by přitahovali okolí. Vím však jistě, že lidé se slabou povahou a s nízkou sebeúctou takovýmto lidem pochlebují a snaží se jim zalíbit. Věřte a patří k nim i vzdělané ženy, které se honosí tituly, což dokazuje, že i vzdělaný člověk může mít problém se sebeúctou, protože nevěří svým schopnostem, a proto:

Mějte se rádi, ale nebuďte neteční k ostatním lidem. 

Hodnotu člověk získá především otevřenou myslí, protože šťastný život je skutečně stavem mysli. Není to o ostatních, ale o vás. 

Obohaťte svět sebou, ale nepřeválcujte přitom někoho dalšího, o to víc si vše užijete. 

Držím vám všem pěsti.

"Královna pastelek" - Marie Brožová

Marie Brožová - umělkyně, která kreslí pouze pastelkami

2. 5. 2015 Boskovice (foto Martin Peřina)

Avizované změny právě nastaly!!!

Rozhodla jsem se trošku oživit svůj blog dalšími rubrikami a jedna z nich je právě "Setkání s umělci", s nimiž se na své cestě potkávám, mám možnost s nimi diskutovat a dozvědět se něco o jejich práci a spletitých cestách. Věřím, že tyto osobnosti jsou jistě zajímavé nejen pro mě, protože obohatí můj život, ale třeba zasáhnou jejich životní příběhy i vás.

Jako první představitelku jsem si vybrala velice příjemnou ženu, éterickou bytost žijící v souladu s přírodou, která svým širokým úsměvem, zrzavými vlasy a nádhernými malbami v pohádkovém stylu potěší nejedno oko. Marie Brožová, "Královna pastelek", jak jsem si ji nazvala, protože zachycuje nejen její styl a vlastní techniku kresby, ale také pohádkovou fantasii, která ji obklopuje, je bytostí z jiného světa. Není divu, že se na své obrazy začala podepisovat zkratkou svého jména MAB podle královny elfů, která měla za úkol předávat lidem sny (většina z nás ji však zná jako zlou královnu z Merlinovských ság). Právě proto je člověkem, který vykouzlí inspiraci i mému světu fantasy příběhů.

Velice si vážím lidí, kteří dokážou bojovat za některé důležité záležitosti především v uměleckém směru. Není to jednoduché. Tato dáma zahájila v roce 2004 projekt Obhajoba pastelky jako výtvarného média a díky veřejnému kreslení pastelkami na velké formáty tvrdých papírů propagovala barevné tužky u nás i v zahraničí. Za svou práci získala několik mezinárodních ocenění a také srdce vyznavačů této umělecké techniky, mezi které se s velkým potěšením řadí i má maličkost.

Setkání s Marií Brožovou v Boskovicích bylo příjemně strávené dopoledne. Jako každý umělec, se kterým jsem se doposud setkala, byla milá, nenápadná a velice vstřícná osoba; chovala se jako obyčejný člověk s neobyčejným talentem. Snad někdy dosáhnu stejné pokory a síly, která z ní sálala.

Mohla jsem si s autorkou několika dětských knih pohovořit i o technice kreslení, následně si ji i zkusit i ve workshopu, prohlédnout si výstavu či zjistit, co malířka připravuje do budoucnosti. Královna MAB kreslila právě jedno ze znamení zvěrokruhu, Blížence, a barvy mě obklopovaly všude, nejen na malbách.

Díky jejím posledním obrazům, které se objevily v kalendáři na rok 2016, jsem si něco přečetla i o keltské kultuře a přivezla jsem si domů obraz "Beltine," který zachycuje keltský příchod jara a lásky. Měsíc květen.

Obraz jsem si vybírala jen podle intuice, aniž bych znala pozadí kresby a znaku či název díla. Zaujala mě především dívka s maskou a fialové šeříky, jejichž dobře známá vůně mi polechtala nos. Bylo velké překvapení, když jsem si název obrazu posléze vygooglila na internetu a přečetla jsem si odraz, který mi vybraná malba nastavila jako zrcadlo mého současného emočního rozpoložení.

Ve svátek Beltine, v překladu znamená "zářící oheň" či "Belenův oheň", se zapalovaly velké ohně, které měly symbolicky očistit lidi i zvířata od neduhů a nečistých myšlenek ze zimního období a také měly ochranný smysl. Večer před tímto dnem se milenci vydávali do lesů a vítali květen, který byl svátkem milostných her a z této doby také pochází líbání pod rozkvetlým stromem.

Pokud chcete o této dámě získat víc informací, popřípadě se s ní setkat osobně, dejte si tuto adresu do oblíbených: www.pastelky.cz. Jistě nebudete litovat.

"S přáním snů plných inspirace" od umělkyně, kterou si tolik vážím, věším obraz na stěnu a přeji si, aby i mé tvůrčí období bylo takto umělecky plodné. Totéž také přeji Vám.

Jak přežít pochyby (vlastní i cizí) …

Ač bychom všichni chtěli být silní, nebojácní a zvládat vše bez podpory ostatních, občas pochybujeme o svých vlastnostech, možnostech. Horší variantou je, pokud pochybují i nejbližší lidé kolem nás, kteří nás znají a měli by nás podporovat. Nevěří v naše schopnosti, v náš talent. Vídám tuto vlastnost velmi často; především u ambiciózních rodičů či přátel.

Občas potřebujeme, aby nám někdo řekl, že jsme báječní a že to, co děláme, má smysl; tedy má smysl alespoň pro člověka, který nás podporuje a záleží mu na nás. Na své cestě jsem potkala přátele, kteří mě chválili jen pro vlastní dobro, abych se s nimi zastavila na další slovíčko, ale i lidi, kteří svou chválou nešetřili a mysleli ji skutečně upřímně; také postavičky, které jsem musela dlouho přesvědčovat o svých kvalitách, a dokud nedostaly do rukou důkaz, nevěřily mi a nebraly mě vážně.

Někteří se naopak snažili natolik, že mě tlačili do svých ambicí a vykonstruovávali další a další možnosti, jak bych se mohla ještě zviditelnit. Vždy si tyto možnosti vyslechnu a usměju se. Některé nápady jsou docela zajímavé, ale velice těžce realizovatelné, některé bych přirovnala k scifi. Občas se však u těchto lidí objeví jiskřička, která vám může pomoci změnit náhled a možná na základě jejich proslovu vás napadne vlastní řešení situace. Pomůže vám přestat pochybovat o některých věcech. Právě takovou chvíli jsem si prožila nedávno.

Nevím, jak dlouho mi vydrží pozitivní nazírání, ale najednou nepochybuji. Nepochybuji o tom, že vše má svůj čas, že vše co zaplaví můj život ať pozitivní, či negativní má dopad na budoucnost a má mě něco naučit, někam mě nasměrovat nebo natočit, nebo dokonce posunout. 

Vytěžit něco i z nepříjemných situací je občas velké umění, ale dá se to!

Nepochybujte o svých rozhodnutích, protože je důležité být si jistý tím, co děláte, i když ostatní nerozumí všemu, co vidí, slyší, nebo to vnímají jinak. Je důležité i naslouchat. Občas k vám přijdou takové myšlenky z daleké Galaxie, které vám pomohou překročit vlastní myšlení a stávají se tak vlnou inspirace. Asi jsem na jedné z těchto vln, a proto mě čeká spousta rozhodnutí, které mohou totálně změnit můj život. Přála bych vám, abyste tento pocit zažili také:

Víte, kde jste, co chcete a kam směřujete! Neuvěřitelný pocit zadostiučinění, kdy vše ostatní přestává mít smysl. Tomu já říkám skutečná svoboda!

Jak se postavit aroganci?

Spousta z nás uvažuje o svém životě jako o úspěchu, a neúspěchu. Srovnáváme se s ostatními, abychom si řekli, zda jsme dosáhli víc, či méně, zda jsme tam, kde jsme skutečně chtěli být. Je to přirozené, protože se ubíráme stejným směrem a zjišťujeme, zda náš život dává smysl.

Není tomu dávno, co jsem si připomněla, proč jsem ráda dospělou. Člověk spoustu věcí může vyřešit sám bez pomoci ostatních a na vlastní zodpovědnost. Může se postavit sám za sebe, může říct vlastní názor, může se postavit za správnou věc. Jako když postavíte na nohy seniora, který uklouzl na blátě a nedokázal se postavit sám; pomůžete slabšímu, nebo se postavíte aroganci …

I když je tato vlastnost spíše k nalezení v politických kruzích, jsem smutná, že ji objevuji i na akademické půdě, či u lidí, kteří mají vysokoškolské vzdělání, protože většinou tito lidé mají v rukou moc. Moc ovlivnit spoustu věcí, a to i lidské životy. Nevím, zda jsem poslední dobou v kruzích, kde mi každý potřebuje dokazovat, co v životě zvládl a že je lepší než já, nebo je to má osoba, charakterová vlastnost, která je dráždí k ataku.

Hodně mě zaskočilo, když jsem se seznámila s novým člověkem, který o mně věděl jen informaci, kde a na jaké pozici pracuji. Ani neznal mé jméno, protože jsme si oficiálně nebyli představeni. První informaci, kterou mi tato osoba o sobě předala, byl titul a práce (dentista). Nejprve jsem se nad tím usmála a snažila se odejít s vtipem, s dobře známou ironií, která je mi tak typická: „takže zubní laborant.“ Bohužel můj vtip nebyl vyslyšen a celá situace mi začala připadat jako velice nepříjemná. Nerada odkrývám karty, ale naše osoba mi nedala na výběr. Během 1 minuty jsem vychrlila část svého životopisu a postava s titulem se začala zmenšovat, až jsme skončili u toho, že se přidala na stranu análního alpinismu. Bylo to tak jednoduché, ale nepřineslo to žádný užitek. Pro mě určitě ne. Právě naopak, cítila jsem se provinile.

Nebyl to jediný vstup, který jsem zažila v posledních několika týdnech, a proto o tomto tématu dlouho uvažuji, ale zatím bez nějakého výsledku. Dnes tedy skončím bez rady, protože žádná nebyla natolik uplatnitelná, aby fungovala.

Když jste apatičtí, bude arogantní člověk pokračovat, když oponujete, výsledek je stejný, protože vidí, že vás to dráždí.

Neuznávám autority, asi budu tedy vždy člověkem, který bojuje, i když už mi docházejí síly. Chci uznávat jen lidi, kteří přežili něco životně těžkého, protože věřím, že to jediné má smysl a pomůže mi to k růstu a snad mě i udrží u zdravého rozumu.

Kam se přikloníte vy?

Jak zvládnout dvě lekce naráz …

Kolem poloviny měsíce si všímám podle návštěvnosti, že hodně z Vás prohlíží, zda na mém blogu něco přistálo, či nikoliv. Žízníte po dalším příběhu z mojí kuchařky ... 

Spousta práce a aktivit si vybírá svou daň, a proto můj blog chřadne. Ovšem je to jen zdánlivý stav, neboť už dva dny se věnuji svému domácímu úkolu do scenáristiky, který bych měla poslat tento týden.

První hodnocení úkolu dopadlo smířlivě: "Možná jste ne úplně dobře porozuměla tomu, jak a podle čeho se příběh typově třídí. Ještě na to do lekce mrkněte. Ale jinak je to velmi dobře zvládnutý úkol.“ Potvrzuje však dávno známé pravidlo, které již o sobě vím. Teorie nic moc, praxe je lepší. A jak jistě už všichni víme:

Praxe je víc než teorie!

A přece mě paní lektorka neodradí tak rychle. Teprve jsem začala. Začínám tedy bojovat s dalším úkolem. Druhá a třetí lekce se zaměřuje na budování postav. Říkám si: To bude něco snadnějšího. V rámci knih jsem postavy popisovala jedna báseň. OMYL … není …

Zjišťuji hned při prvním nahlédnutí do papírů, že i popisy postav mají určitá pravidla a formu zpracování. Chytám se tedy za hlavu a s otevřenými ústy začínám přemýšlet nad tím, jak s perem v ruce vyšermovat alespoň hodnocení: „Tak jste to nějak zvládla.“ No, přátelé (povzdechnu si zhluboka, protože to jinak ani nejde), pachtím se s tím úkolem už dva dny, jsem teprve v polovině, a to mám popsat pouze 3 postavy: Libuši a Petra Šafránkovi a Alžbětu Slepičkovou, moje hlavní postavy.

Můj mozek nechápe, že paní Slepičkovou nemůže popsat jen jako „drbnu“. Přitom všichni takovéto typy žen známe z vlastního okolí. Důchodkyně vševědky, které připlácávají své velké slechy na dveře ostatních sousedů při bohu milé činnosti vytírání podlah ve schodišti. Uff … musím uvažovat, kolik je jí let, zda má manžela, jestli měla někdy děti, co za práci vykonávala před tím. Správný scénárista prý zná celý život svých postav. 

Nevím, zda se životem této paní chci natolik zabývat. A pak mě napadne další věta z lekce: scénárista rozhoduje, kdo bude žít a kdo umře. I když paní Slepičkovu nemůžu poslat do kytek nebo úmlátit lopatou, protože je nedílnou součástí příběhu, tak ji aspoň můžu na papíře solidně nenávidět. Dám ji tlusté brýle, skoliózu, bradavici … Nebyla by to úžasná postava?! Nebyla!

Nikdo by mi tuto osobu neuvěřil.

A takto se dohaduji o všem, proto mi úkol trvá tak dlouho. Jdu se tedy soustředit na svoje postavy, se kterými teď žiji v jedné domácnosti, a zase se Vám ozvu …

Buďte se mnou. Ještě se se svou story vrátím …

Jak začít s filmem …

Jako správný blázen do umění jsem se jednoho dne po vydatném spánku rozhodla, že vstanu a začnu něco nového. Vyřítila jsem se z postele k počítači, zasedla za stůl a přemýšlela, co ne zcela jednoduchého bych mohla zvládnout a týkalo by se to psaní. Napadl mě film, protože při otevírání Disney shopu v Kodani v roce 2013 jsem na své cestě potkala člověka, který má vystudovanou FAMU (obor režie) a který mi přislíbil pomoc. Co však zfilmovat?

Nápadů je spousta a povídek jakbysmet, ale … V těchto případech mě slovo „ale“ docela škrtí. Dusí mě smyčka, z níž se snažím dostat, abych našla to správné řešení. A najednou mě napadá ideální varianta. Smyčka se uvolňuje a moje plíce nabírají další inspiraci.

Česká republika je známá svými pohádkami, tak proč nezfilmovat svoji fantasy pro děti? Jsem nadšena. Než však začnu, měla bych se rozhodnout, na čem se naučím scénář psát, a tak přijde další nápad. Co takhle povídku, kterou vydám v příští knize a která je již připravena a dýchá vlastním životem několik let?! Těžký život dobrodruha je ideální variantou, i když pracovní název bude muset být pozměněn (naleznete ji v záložce Z mé tvorby).

Přihlašuji se tedy na internetový kurz, který skýtá vzdělání nejen ve filmové, seriálové tvorbě, ale také v televizní zábavě. Nový rok začal a mám za sebou první lekci, která by měla patřit mezi ty jednodušší. Vyjádření jednou větou, přesněji 10 slovy, smysl nastíněné situace bylo jedno z lehčích cvičení. Pak přichází dívání se na 3 vybrané filmy a zařazení do terminologie, kterou jsem si nastudovala samostudiem. Poslední enter a dělám mexickou vlnu u počítače poté, co odešlu první email s domácím úkolem a dostávám odpověď, že zpráva byla přijata.

Co se bude dít dál, uvidím. Napětí mi však pulzuje v očním víčku a srdce vybočuje vzrušením z rytmu. Než přijde odpověď od lektorky, čtu další lekci a připravuji se na nový domácí úkol. Tak snad zase za týden vše zvládnu, do té doby přemýšlím o dalších projektech …

Zůstaňte se mnou, story pokračuje …

Rok 2015 …

Zážitek roku 2014: noční let nad Ostravou ...

Jak by moje babička řekla: „A zase jsme o rok starší.“ 

Nebuďme však pesimisti a řekněme si, že nový rok nám dává možnost a většinou nás i svádí k tomu, abychom si dali nějaká předsevzetí. Často se to týká našeho zdraví jako přestat kouřit, pít, zhubnout, jíst zdravě. Co takhle uvažovat o uměleckém směru a dát si závazek, že začneme kreslit, psát, vyšívat, rozjedeme vlastní podnikání, nebo se o někoho začneme starat apod? Co Vy na to? Máte chuť udělat něco zajímavého v letošním roce? Pokud máte inspiraci, podělte se o to i tady v komentářích a inspirujte tak další …

Nemůžu mluvit o Vašich snech, tak Vás zkusím inspirovat těmi svými. Není jich mnoho a část jsem většinou podědila z minulého roku, což asi není dobrá vizitka, ale člověk potřebuje na některá předsevzetí čas, aby rostl. Letos bych chtěla napsat scénář, dopsat další knihu, dokončit státnice z některého jazyka (stále zbývá slovenština, němčina, angličtina), být více trpělivá k lidem, kteří mě nesmírně vytáčí, a především být šťastná teď a tady …

Někdo by řekl, že těch předsevzetí je moc a že nejsou snadná. Máte pravdu. Nejsou! Mám však teorii, že čím víc komplikovanější předsevzetí jsou, tím víc se musíte snažit, abyste je dotáhli do úspěšného konce …

Máte menší šanci zakrnět a rostete, protože jste aktivní!

Jsem asi někde uvnitř blázen, ale nechci přešlapovat na místě ani zastavit čas, natož ho vracet. Chtěla bych, abych za rok po tomto článku mohla říct, že je za mnou část tvůrčí práce, část pomoci ostatním a pocit, že rok 2015 jsem nevyhodila oknem, ale báječně jsem si ho užila. Doufám, že si ho užijete i Vy s mým blogem, který je dalším bodem na mém seznamu. Mám i s ním pár plánů, aby byl pro Vás atraktivnější …

Pokud se tedy ke mně chcete přidat, sepište si, co chcete za letošek zvládnout. Ano, většina si dobře všimla, jsem „seznamový typ.“ Na všechno si vytvářím seznam a organizuji si tak čas, abych nepromarnila ani jednu minutu, proto tedy slibuji i to, že si občas odpočinu.

(To je také odpověď na otázku, kterou dostávám docela často: „Jak to všechno stíháš?!“ Mám seznam skoro na všechno, tedy jak by moje babička řekla: „Blbenku“.)

Hlavně se nenechte deprimovat větou: „Jak na nový rok, tak po celý rok,“ protože většina lidí by celý rok proležela zelená s hlavou v míse, v mém případě nemocná v posteli.

Vzhůru tedy do roku 2015 a vykročte pravou nohou k novým zážitkům. Přeji Vám, aby byly jedinečné, magické a zcela neuvěřitelné; aby to nejlepší z roku 2014, bylo to nejhorší z roku 2015. Fandím Vám všem!!!