Spousta z nás uvažuje o svém životě jako o úspěchu, a
neúspěchu. Srovnáváme se s ostatními, abychom si řekli, zda jsme dosáhli
víc, či méně, zda jsme tam, kde jsme skutečně chtěli být. Je to přirozené,
protože se ubíráme stejným směrem a zjišťujeme, zda náš život dává smysl.
Není tomu dávno, co jsem si připomněla, proč jsem ráda dospělou.
Člověk spoustu věcí může vyřešit sám bez pomoci ostatních a na vlastní
zodpovědnost. Může se postavit sám za sebe, může říct vlastní názor, může se
postavit za správnou věc. Jako když postavíte na nohy seniora, který uklouzl na
blátě a nedokázal se postavit sám; pomůžete slabšímu, nebo se postavíte
aroganci …
I když je tato vlastnost spíše k nalezení v politických
kruzích, jsem smutná, že ji objevuji i na akademické půdě, či u lidí, kteří
mají vysokoškolské vzdělání, protože většinou tito lidé mají v rukou moc.
Moc ovlivnit spoustu věcí, a to i lidské životy. Nevím, zda jsem poslední dobou
v kruzích, kde mi každý potřebuje dokazovat, co v životě zvládl a že
je lepší než já, nebo je to má osoba, charakterová vlastnost, která je dráždí k ataku.
Hodně mě zaskočilo, když jsem se seznámila s novým člověkem,
který o mně věděl jen informaci, kde a na jaké pozici pracuji. Ani neznal mé
jméno, protože jsme si oficiálně nebyli představeni. První informaci, kterou mi
tato osoba o sobě předala, byl titul a práce (dentista). Nejprve jsem se nad
tím usmála a snažila se odejít s vtipem, s dobře známou ironií, která je
mi tak typická: „takže zubní laborant.“ Bohužel můj vtip nebyl vyslyšen a celá
situace mi začala připadat jako velice nepříjemná. Nerada odkrývám karty, ale
naše osoba mi nedala na výběr. Během 1 minuty jsem vychrlila část svého
životopisu a postava s titulem se začala zmenšovat, až jsme skončili u
toho, že se přidala na stranu análního alpinismu. Bylo to tak jednoduché, ale
nepřineslo to žádný užitek. Pro mě určitě ne. Právě naopak, cítila jsem se
provinile.
Nebyl to jediný vstup, který jsem zažila v posledních několika
týdnech, a proto o tomto tématu dlouho uvažuji, ale zatím bez nějakého
výsledku. Dnes tedy skončím bez rady, protože žádná nebyla natolik
uplatnitelná, aby fungovala.
Když jste apatičtí, bude arogantní člověk pokračovat, když
oponujete, výsledek je stejný, protože vidí, že vás to dráždí.
Neuznávám autority, asi budu tedy vždy člověkem, který
bojuje, i když už mi docházejí síly. Chci uznávat jen lidi, kteří přežili něco
životně těžkého, protože věřím, že to jediné má smysl a pomůže mi to k růstu
a snad mě i udrží u zdravého rozumu.
Kam se přikloníte vy?
