Pozor na Murphyho zákony ...

Edward Aloysius Murphy:

"Co se může pokazit, to se pokazí."

Začetla jsem se do definice Murphyho zákonů, neboli zákonů schválnosti, které se týkají chybovosti a jakéhokoliv lidského selhání, a v okamžiku mě napadl další námět na článek. 

Komu by se denně nestávaly nějaké trapasy, které definuje nějaké pravidlo tohoto amerického leteckého inženýra?

Standardní situace, kdy se snažíte odemknout dveře, máte pouze dva klíče a v nejlepším případě otevřete až na potřetí, v nejhorším zalomíte klíč, popřípadě zjistíte, že klíč, který celou dobu rvete do zámku, není ani od těchto konkrétních dveří a původní svazek jste nechali zamčený právě za těmi dveřmi, které se snažíte celou dobu odemknout. Škála možností, co se pokazí, je nevyčerpatelná, tedy alespoň v hororových scénářích ...

"Jestliže jde vše podle plánu, stala se někde chyba."

"Zkušenost je věc, kterou získáš až potom, cos ji potřeboval."

Nejiná situace nastane, když potkáte kamarádku, kterou jste skutečně dlouho neviděli. Dejme tomu tři roky. Poptáváte se, jak se za tu dobu měla, zda se něco v jejím životě změnilo. Prostě se snažíte naskočit do rozjetého vlaku a navázat tam, kde se Vaše cesty rozešly. Všimli jste si, že trošku přibrala a že má malé bříško, Chcete být zdvořilí, máte upřímnou radost a pogratulujete ji k blížící se rodině. Najednou vidíte ten vyděšený, uražený pohled, protože kamarádka není těhotná ... Upsss ... Pak následuje chvilka trapného ticha a její omluvný tón v hlase, že by měla zhubnout. Hlavou se Vám prožene, proč jste jen nemlčeli?! Máte jistotu, že kamarádství je vzápětí v tahu ...

"Jestli se cítíš dobře, uklidni se, ono tě to přejde."

Skutečný Murphyho zákon však nastane, když o několik měsíců později potkáte kamarádku na plese, kterou - podotýkám - potkáváte docela často, a přesvědčujete známou, která ji vidí jednou ročně právě na tomto plese, že těhotná není, že jen trošku přibrala a hlavně, ať jí to, proboha, neříká, že by jí mohla urazit. A hádejte co? Kamarádka byla těhotná a již na svatého Valentýna oslavila narození miminka, k čemuž ji moc gratuluji ...

Co říci závěrem: život je plný Murphyho zákonů, kterým se nevyhneme, ale přecejen:

„Usměj se, zítřek bude horší.“

(u nás však vždy s dobrým koncem ... )

Jak přežít svou blbost...

Někdy potkáte lidi, kteří  Vás inspirují k napsání nějakého článku, a tak se stalo i mně. Správný spisovatel, jak jsem se v dřívějším zápisu již zmínila, se snaží najít téma všude kolem sebe. Tak i má maličkost, jako jiní spisovatelé - Božena Němcová, Karel Jaromír Erben nebo Jaroslav Hašek  -navštěvuji svoje přátele a poslouchám jejich historky a ty nejzábavnější si zapisuji ...

Takto mám připravenou celou povídkovou sadu o zvířátkách, které jejich páníčci nechtíc zbavili života. Věřím, že pro milovníky zvířat by kniha byla propadákem, ale pokud bych příběhy zpracovala ad absurdno s komediálními prvky, mnoho smutných lidí by se rozveselilo ...

Dnešní námět je tedy: jak přežít svou blbost ...

Do mé sbírky se vloudil i příběh o kamarádce, která si během spánku na gauči fénem způsobila popáleninu třetího stupně na jedné ze svých noh. O to bizarnější příběh se jedná, že během krátkého časového období si stihla něco udělat i s rukou a opět s nohou. Dotáhla to do takové fáze, že se již nikdo jejím úrazům nediví a čeká další neuvěřitelnou story o její šikovné nešikovnosti ...

Můj docela nový kamarád, který hýří vtipem, kde může, asi nikdy nezapomene na své letošní narozeniny, které oslavil příznačně 1. ledna, kdy ostatní objímají mísu. Svou novoroční oslavu bude spojovat s návštěvou na pohotovosti, protože si den před svými narozeninami na procházce zlomil prapodivným způsobem nohu. Prý o díru na cestě, kterou před ním bez úrazu zvládlo pár dalších kamarádů. Dnes o tom mluví s mírným úsměvem, ale věřím, že příští rok, až se ho na tuto story zeptám znovu, bude jeho příběh nepřekonatelným humorným zážitkem ...

A do třetice přidám ještě svou neobratnost, protože i mně se docela často nevyhýbají dny, které s láskou nazývám Den D, neboli Den Debil. Nevím, kdo z Vás čtenářů někdy plachtil z řetízkového kolotoče v plné rychlosti a zažil, jak mu při pádu vlají vlasy, zatímco ostatní s úžasem a vyděšenými výkřiky sledují let osamělého dítěte s Mickey mousem na hrudi. Chyběla mi jen pověstná pláštěnka s rudým nádechem.

Každá událost má za následek další události. Táta ve stejný den odcházel na svůj oblíbený fotbal a o dvě řady za ním se místo o fotbalu, který byl již prohrán, rozebírálo dítě, které umírá na ARU, protože prý spadlo z řetízkového kolotoče. Nenechte se mýlit. Nic mi nebylo. Dítě s Mickey mousem se usmívalo doma a poslouchalo vtípky, že si příště musí s sebou zabalit minimálně kapesník, aby se svou muší váhou lépe plachtilo, či použilo kapesník jako záchranný padák ...

Ač příběh začínal špatně s odstupem několika desítek let už jen vykouzlí úsměv na tváři ...

Každý, i ten nejhorší den se dá přežít s úsměvem ...

Budu se  na Vás tedy těšit v příštím článku a jistě přibalím i dávku úsměvu.

Znovu začínám ...

Otvírám dvířka čtvrtého roku života mého blogu a zjistila jsem, že mám po dlouhé době svíravý pocit v hrudi, jakobych se nemohla pořádně nadechnout. Každé ráno chodím do práce a zase z práce a umění se z mého života postupně vytrácí. Jako články na mém blogu. Tiše. Jako když na jaře roztaje poslední sníh a během jednoho týdne se ze zimních bund převlečeme do kraťas. Člověk zapomíná na krásu kolem a užírá se starostmi, běhá v kruhu jako morče a zaobírá se příliš myšlenkami, které brzdí jeho osobní růst a rozvoj. Chybí mi mé umění a prostor seberealizace v některých činnostech.

Nejvíc mě však děsí fakt, že tento svíravý, dech beroucí pocit se objevil, když jsem překročila na blogu určitou návštěvnost a když jsem začala uvažovat o reklamách, které by mi mohly čas strávený u počítače začít vracet nějakou symbolickou částkou.

Kdysi si mé články četli dva, tři lidi. Zaujmout pozornost byl nadlidský úkol. Dnes již překračuji stovku i více. A mně dochází, že vůči čtenářům a lidem, co mě podporují, mám jistou nepsanou dohodu nezklamat je. Čím víc však o tom uvažuji, najednou mi dochází ta zátěž, která je však i neuvěřitelným impulzem sednout si po náročném dni a začít zase psát. Psát jako o život. Možná větu, nebo dvě, nebo nějaký ten odstavec.

A pak vše plyne samo od sebe. Slova dýchají vlastním životem a obarvují svět pastelkami z duhy. I psaní je trénink a umělec, který přestane psát, se opět musí rozepsat. Někdy to jde snáze, jindy méně, ale když začnete a věnujete se svému dílu, opět si Vás najde jako nejlepší přítel.

Nevzdávejte to! Tak jako Vy věříte ve mně, protože čtete mé články, tak já věřím ve Vás.

Vítám Vás u 4. roku mého blogu, snad se mi podaří letos další husarský kousek, který převrátí můj život na ruby. Je přece rok kohouta. Je to i můj rok. A co Váš?

I když opožděně, přesto s neutuchající vírou:

Hodně štěstí všem a mnoho úspěchů do roku 2017. J