Cs. Nikoleta: Jmenuji se Nikoleta Csóková, jsem
spisovatelka, blogerka, tlumočnice, překladatelka, copywriterka, scénáristka a
novinářka. Ve spisovatelských kruzích jsem známá jako N. K. Csóka.
J. János: Z výše zmíněných, kterou oblast bys vyzdvihla
jako svoje hlavní zaměstnání?
Cs. Nikoleta: Nejvýznačnější ze seznamu je spisovatelská
kariéra. Blogerkou jsem původně být nechtěla, ale jedna moje kamarádka mě přemluvila,
abych s tím začala, a nakonec píšu blog velice ráda. S tlumočením,
jako s novou oblastí, jsem začala na vysoké škole, kde mě požádali, abych
pomohla maďarským spisovatelům a básníkům představit jejich díla na autorských
čteních a festivalech v České republice. Také jsem se podílela jako editorka
i na českých vydáních a překladech děl maďarských autorů.
J. János: Na kolika vydáních knih ses podílela a kolik
z nich jsou spjaty s tvým jménem?
Cs. Nikoleta: Těžká otázka … podílela jsem se na vydání
třech celých knih, z nichž 2 jsou vlastní tvorba. Ale ještě jsem pomáhala
s překlady a editováním několika povídek a částí textů, fragmentů
maďarských autorů.
J. János: Představ nám blíže svá díla a žánry, v nichž
píšeš?
Cs. Nikoleta: Jak už jsem uvedla, dosud jsem vydala dvě
vlastní knihy. První byla vydána v prosinci 2010. Jednalo se o první díl
fantasy knihy pro děti; žánrově se hodně blíží slavnému Harry Potterovi, a
jmenovala se ALVAROVÉ, což je první část pentalogie. Název byl inspirován staročeským
slovem ALVAR, což znamená bojovník.
Tato kniha mi přirostla k srdci, protože jsem se v ní snažila použít i maďarská slova, například království, v němž se příběh
odehrává, se jmenuje TENGER (maďarsky MOŘE) a malí skřítci, kteří pomáhají
Alvarům s učením, jsou SÓTÁRové (foneticky přepsáno - maďarsky SLOVNÍK). V pokračování
příběhu, v druhém díle, bych chtěla využít starého maďarského písma jako
písmo národů žijící v podmořském světě.
K napsání této knihy mě inspirovala i architektura, sochy a
pobyt v Budapešti, kde jsem měla možnost studovat. Jednou jsem se
procházela v parku v srdci Budapešti, kde jsem zahlédla sochu postavy
bez tváře, která v ruce třímala pero. Jmenovala se ANONYMUS a okamžik, kdy jsem před ní měla možnost stát, mě natolik ovlivnil, že jsem se rozhodla charakter postavy zařadit do mé knihy; s ní také začíná celý příběh, který je inspirován i pohádkou Hanse Christiana Andersena s názvem Malá mořská víla. Příběh bude mít několik alternativ čtení.
Druhá kniha DÉMON ODPLATY je soubor tří povídek, které jsem napsala v různých obdobích svého života. Povídky jsou seřazeny chronologicky a odrážejí evoluci mého psaní. První povídka byla napsána v roce 2000, druhá 2004 a třetí 2006, kterou jsem doplnila kapitolou v roce 2011. Hlavními komponenty příběhů jsou: smrt, pomluva a důvěra, ale nejvýraznějším prvkem je pomluva, kterou jsem chtěla poukázat na to, jak ovlivňuje lidský život.
U této knihy bych se chtěla podělit o jeden zážitek z přijetí jednoho čtenáře. Když jsem knihu vydala a představovala jsem ji na autorském čtení, kam byli pozváni i novináři, jeden kritik si mou knihu koupil a napsal na ni docela negativní kritiku. Do knihy si napsal poznámky, jak by to mělo být správně. Usmála jsem se, když jsem je četla, protože jsem přesně věděla, kde jsem udělala chyby; novinář nepochopil mou koncepci, že tuto knihu jsem vydala právě takto. Jak už jsem vzpomínala, hlavním cílem této knihy je zachytit přemýšlení mladých a starších autorů; jak se jejich pohled mění a kam se posouvá. Novinář celou mou knihu nedočetl, přečetl si první část a na základě toho napsal svou recenzi.(pozn. Kniha se vrátila do antikvariátu a dostala se do mých rukou. Doma ji mám jako memento, na čem bych měla ještě pracovat.) Démon odplaty byl natolik dobře přijat, že jsem dvakrát byla pozvána do rádia:
J. János: Prosím připomeň ještě několik důležitých událostí, jichž ses účastnila na tvé spisovatelské dráze ...
Cs. Nikoleta: Účastnila jsem se na vydání některých maďarských autorů v České republice. Chtěla bych zmínit Istvána Vörose (spisovatel, básník oceněný cenou Józsefa Attily, kritik, literární historik a bohemista), se kterým jsem měla štěstí spolupracovat a který byl i mým vyučujícím na vysoké škole v Piliscsabě. Spolupracovala jsem s ním jako editorka na překladech jeho veršů knihy V okně spící.
Dále bych vyzdvihla ocenění jedné povídky Kříž s trnovou korunou z knihy Démon odplaty na literárním festivalu Šrámkova Sobotka v roce 2004. Za čtvrté místo jsem měla možnost účastnit se týdenního kurzu tvůrčího psaní pod vedením překladatele Jiřího Dědečka, který mi předal hodně důležitých poznatků k mému psaní a motivaci pokračovat dál.
V pořadí třetí povídka knihy Démon odplaty: Marvinova teorie získala čestné uznaní v roce 2006, kterou udělila VOŠ Josefa Škvoreckého autorům do 30 let.
Jsem moc pyšná, že se moje knihy uvelebily na polici v Národní knihovně v Praze.
J. János: Říkala jsi, že se právě učíš psát scénář. Jak přišla tato nová věc do tvého života?
Cs. Nikoleta: Abych mohla tvou otázku zodpovědět, musím se vrátit do minulosti. Na vysoké škole jsem studovala jednooborovou češtinu, a protože jsem měla moc ráda český jazyk, texty a učila jsem se v Maďarsku překlady, zabývala jsem se žurnalistikou, tlumočením, mediálními analýzami, copywritingem a psaním blogu, tak jsem si říkala, pokud už toho tolik umím o českém jazyce a psaní, tak proč nezačít psát scénář, který je součást mé profese a jedná se také o druh textu. Scénáristiku jsem chtěla studovat na škole (FAMU), ale bohužel pro velký zájem jsem nebyla přijata. Nevzdala jsem se a našla jsem si internetový kurz, který mi tento sen pomáhá plnit.
J. János: Vím, že pracuješ na scénáři, který zpracovává jednu tvou povídku. Prosím řekni více o tomto projektu.
Cs. Nikoleta: V současnosti píšu dvě povídkové knihy, jednu s hororovou tématikou a jednu s ironicky humornou tématikou. Z druhé mám již dvě povídky napsány a jedna z nich je námětem k mému filmu. Potkala jsem jednoho režiséra, který mi přislíbil pomoci s filmováním. Mým snem je zfilmovat svou fantasy, protože pohádky mají obrovskou tradici v české kinematografii a jsou i známé ve světě.
J. János: Jako spisovatelka chodíš na autorské večery?
Cs. Nikoleta: Zbožňuji autorská čtení a ráda se jich účastním jako posluchač i jako čtenář. Vypadá to, že koncem května budu číst na základní škole z fantasy, nebo hororů, což zatím ještě není domluveno, protože výběr knihy a textu souvisí s věkem dětí. Mám sen přeložit knihy i do cizích jazyků, například do dánštiny, což se zatím nepovedlo. V Kodani jsem měla ale možnost otevřít Disney shop jako autorka českých knih pro děti.
J. János: Narodila ses na Slovensku, tvůj tatínek je Maďar a maminka Češka, mísí se v tobě tři identity. Kým se tedy cítíš: Maďarkou, Češkou, nebo Slovenkou?
Cs. Nikoleta: Pro mě je to velmi těžce zodpověditelná otázka. Už se na ni ptala strašná spousta lidí. Nejsem jen Maďarka, nebo Češka a Slovenka, jsem vše v jednom, tedy Češka, Maďarka i Slovenka zároveň. Kdybych řekla, že jsem Maďarka, tak bych zapřela svou maminku, která je Češka, kdybych řekla, že jsem Češka, tak bych zapřela tátu. Pokud bych řekla, že nejsem Slovenka, popřela bych své rodiště Dunajskou Stredu (tehdy to bylo Československo). Obdobný dotaz jsem dostala i v Budapešti, kde jsem studovala, a moje odpověď byla stejná. Jsem hrdá na to, že za rodné jazyky mohu považovat jak maďarštinu, tak češtinu i slovenštinu. K tomuto bych chtěla dodat, že jsem nikdy nechodila do maďarské školy, a přesto jsem v roce 2009 složila nejvyšší jazykovou zkoušku v Budapešti. Změny z jednoho jazyka do druhého jsou pro mě obrovskou výzvou, a proto kromě češtiny v práci používám ještě slovenštinu a angličtinu. Občas mám v hlavě změť jazyků jako v Babylóně.
J. János: Když už mluvíme o jazycích, jakými jazyky ještě mluvíš?
Cs. Nikoleta: Německy jsem se také učila, ale to už je jen pasivní znalost, latinsky na střední a vysoké škole, finsky a španělsky několik slov a výrazů, teď se učím japonsky. Rozumím většině slovanských jazyků, ale pokud budu mít 5 státních jazykových zkoušek (češtinu a maďarštinu už mám hotovou, zbývá slovenština, angličtina a němčina), tak už budu spokojená.
J. János: Už jsme hovořili o tom, že píšeš blog. Co je jeho hlavní náplní?
Cs. Nikoleta: Po vydání dvou knih mě kamarádka přemlouvala, abych začala psát blog. Nejprve jsem nechtěla, ale kamarádka dlouhé měsíce naléhala, a tak jsem se do toho pustila, ale otázka byla, o čem budu psát. Jednoho dne jsem se ráno probudila a napadlo mě, že mnoho lidí, s kterými jsem hovořila, chtěli psát knihu, tak proč nepsat o tom, jak na to? Předávám prostřednictvím blogu své zkušenosti o psaní (například charakter postav, výběr tématu) a doplňuji je o vlastní texty a názory.
J. János: Na co jsi ve svém životě nejvíc hrdá?
Cs. Nikoleta: Těžká otázka ... jsem hrdá na to, že jsem proslavila příjmení svého táty, složila jsem nejvyšší státní jazykovou zkoušku z maďarštiny, i když jsem nechodila do žádné maďarské školy ... jsem hrdá na to, že jsou moje knihy zapsány v Národní knihovně v Praze, což mi dopomohlo stát se význačnou osobností České republiky; jsem hrdá, že jsem se ve svém životě mohla setkat se slavnými autory jako byl Arnošt Lustig, Ludvík Vaculík, Jan Balabán a za kamaráda mohu považovat Karla Šiktance, jehož manželka má také maďarské kořeny, Petra Hrušku, Istvána Vöröse ... A určitě ne v poslední řadě, jsem moc hrdá na své přátele, kterým se snažím pomoci plnit jejich sny, protože
sama takový sen žiju ...
Rozhovor vedl János Jenei, vedoucí Maďarského kulturního střediska v Ostravě
