Život s paní Slepičkovou ...

Jelikož jsem překročila 50. příspěvků a můj blog je stále čten, přidávám novou AKTIVNÍ rubriku smyšlených i pravdivých historek o sousedských vztazích s paní Slepičkovou. Aktivní znamená, že pokud Vám tyto příběhy přijdou známé a máte nějaké další náměty na zpracování, prosím ozvěte se a napište je, námět ráda do svého blogu zařadím. 

Kdo je paní Slepičková a jak ji poznáte z davu, čtěte prosím níže …

Představování …

Paní Slepičková je zástupkyní exotické rasy, které se objevují v každém paneláku, či na pavlači. Větší teritorium je sídliště. Jedná se o vytrvalý, dosti proměnlivý lysý plevel, zakořeňující mělčeji v městech svazčitými kořeny z jiných důchodkyň. Má četná lidová označení, z nichž nejznámější jsou DRBNY. Všichni se jich obávají, ale jen někteří jsou natolik odolní, aby jejich jedům a svodům nepodlehli.

I náš panelák s osmi patry, na každém patře jsou vždy 3 bytové jednotky, obléhá takovýto čarodějnický klan. S brýlemi velikosti popelníků, některé o berličkách s nižší motorikou, ale o to silnějším jazykovým projevem, se plouží po chodbách a připlácávají své slechy na hlavní dveře, šmírují přes kukátka své sousedy. Po schodech, či pomocí výtahu se přesouvají na dané patro a pod nejneuvěřitelnější záminkou vám přes rameno prošťourávají svým kritickým pohledem byt. Co máte nového, zda je to dražší, než co má Mařka z 8. patra, jestli už konečně Horváth opustil svou manželku, či Pavlicová přestala šoupat židlemi, nebo dokončila další otravnou rekonstrukci.

 Z poschodí poznávají po zvucích, co jsme kdo za lidi.

Paní Slepičková je vůdce gangu. Středně velká osůbka se slepičím vzezřením s vypoulenýma očima a bílými vlasy, je nejjedovatější odrůdou klanu. Nechodí o berlích, a proto je její maskování natolik zdařilé, že si ji leckdo nevšimne. Díky neomezené pohyblivosti se tiše jako ninja dostává do záhybů všech chodeb, a jelikož patří i mezi aktivní důchodce, nedostatkem času netrpí, aby si své ovečky v baráku pohlídala. Jednou týdně svolává svou suitu a předává jí nové informace. Místo sabatu je ve většině případů před domem, anebo u některé čarodějnice.

 A bohužel pro mě, paní Slepičková bydlí hned vedle  mě … 

Jak zvládnout mou kritiku ...

Před časem jsem dostala nabídku posuzovat něčí práci, řeč ... Původně jsem nechtěla cokoliv komentovat, ale nakonec jsem svolila asi proto, že jsem chtěla pomoci, ale spíše proto, že neumím říkat "NE". Alespoň říkat ne v něčem, v čem jsem si po čertech jistá výsledkem.

Z mého úhlu pohledu celá situace vyvřela do světové katastrofy, avšak my, spisovatelé, prý často přeháníme. (Tuto mou hlášku jistě někdo využije, ne-li zneužije, ale věřím, že se se svou výmluvností nějak osvobodím, protože jsem vyznavačem výzev). Jsem v oboru přes 15 let a ani jsem si neuvědomila, jak moc se mi práce hodnotitele, učitele, kritika, analytika proplétá s mým osobním i pracovním životem. Možná ještě necukám hlavou a neslintám, či nemám reflex uhodit nějaké dítě, když ho doučuji, ale prý vysvětluji jako kantor, takže mi spousta lidí říká, že jsem přísná a že kárám, či hovořím v termínech a používám slova, kterým stejně nikdo nerozumí.

Člověk si myslí, že když má podklady a může svou vizi podložit argumenty, tak se z něj stane dobrý hodnotitel, ale není tomu tak. Nemůžete kritizovat něčí práci, život, či zlozvyky jen proto, že máte předpoklady, vzdělání, popřípadě dlouholetou praxi, a jste tedy považován za mistra. Mimochodem mě dost zarazilo, že již patřím mezi lidi, jejichž názor si ostatní cení a respektují ho. Pamatuji si dobu na vysoké škole, kde jsem uvažovala, zda se toho někdy v budoucnosti dožiju se svou vizáží věčně usmrkaného dítěte. A najednou to přišlo jako tornádo a já si toho víru ani nevšimla.

Posledních čtrnáct dní jsem se zúčastnila večera amatérských řečníků, a místo abych poučila já někoho jiného, poučení přišlo ke mně:

Nepřej si být kritikem, ale spisovatelem.

Nepřeji se schovávat na stranu kouče, ale sama pracovat na tom, co jsem si vytyčila před několika lety. Stagnace mého spisovatelského potenciálu právě skončila tímto článkem. Opět se vracím k blogu, románu, scénáři, povídkám a fantasy knize. Snad něco z mého nasazení bude dokončeno knihou, nebo filmem.

Tímto článkem se nechci omlouvat za svou dosavadní kritiku, protože kritika vás má srazit a poranit, abyste mohli opět vstát a říct si, že to přecejen k něčemu bylo. Věřte, že jsem si jí v životě zažila hodně a nijak mi neublížila, právě naopak. Ne všichni mou přímočarou kritiku ustojí, prý se má zaobalovat do pozitivní energie. Jaký to má ale smysl, když někomu řeknete něco pozitivního, a pak přijde to "ALE"?! Chápu ale, že se kritika lépe spolkne v medovém obalu.

Přežijte ji tedy s úsměvem ... :-)

Ať žije 50. článek mého blogu ...