Každý inteligentní člověk, když dostane nový přístroj, tak dříve, než ho zapojí, si pečlivě nastuduje návod. Hmmm ... nicméně proč být inteligentní, když bez návodu zažijete více dobrodružství?! Někdy si Vás dobrodružství najde samo, i když o něj vůbec nestojíte, třeba když zmiňovaný návod není, ale opravdu není k nalezení. Ale začnu pěkně od začátku ...
"Pořádek je pro blbce, inteligent zvládá chaos!"
Jistě všichni jsme v pubertě zažili nějaké ty nedokonalosti pleti. Standardní procedurou je co nejvíc se terorizovat a čistit pleť, co to dá, a doufat, že to časem zmizí. Naivně si říkáme, že vše lze zakrýt makeupem, nebo v lepším případě, že z toho časem vyrosteme. Když ten čas jaksi nenastává, protože ač je Vám po 20ti, tak stále PPZetka raší (Pupínky Pohlavní Zdrženlivosti, kdo by náhodou neznal terminus technikus), nezbývá Vám než najít alternativní způsob mučení ...
Nejprve samozřejmě zamíříte k lékaři, který Vám předá nějakou mastičku nevábné vůně bělejší než maska mimů. Máte to mít natřeno na obličeji několik hodin a vypadáte, jako byste prošli další fází neštovic, nebo Vás přinejmenším napadlo hejno nenažraných komárů; přesněji samiček, samci totiž nekoušou (příroda to pěkně zařídila: Mrchy jedny!) ...
Když tento teror zdárně přežijete bez újmy na zdraví, následuje fáze číslo 2.: Začít se opalovat. Mno jo, ale léto daleko a slunce v Ostravě přes ten smog nedostává příliš mnoho šance na jakýkoliv obnažený projev, a tak Vás napadne
horské slunce. Pro mladší ročníky: je to takové malé solárko, které podle nových expertíz už může při určitém záření způsobovat i rakovinu ...
Svízel nastává, když po vytáhnutí přístroje z krabice, nemůžete dohledat nažloutlý papír s důležitým návodem. Zastrčíte ho tedy do zásuvky, nasadíte si malé brýlky; vypadáte, jakobyste právě chtěli skočit do bazénu, a zapnete nejprve jedno světlo a po několika dlouhých minutách druhé. Obhlížíte stav zářivek přilepení nosem přímo na přístroj, a když usoudíte, že to tedy opravdu funguje, vypnete světlo a mašinku schováte. Příznačně si naplánujete zítřejší den, kdy vše vyzkoušíte, a těšíte se na skvělý účinek. Do postele uleháte s pocitem, že těm bídákům na obličeji dáte co proto ...
Jaké je však Vaše zklamání, když nemůžete usnout, neboť po obličeji Vám začnou tančit mravenci polku. Běhají sem tam, podupávají si do rytmu a zdá se, že nevynechávají žádnou část kůže Vaší tváře. Ráno se probudíte s pálivým obličejem a při prvním pohledu do zrcadla zjišťujete, že se z Vás přes noc stal Japonec. Hlavu máte dvakrát tak velkou, červenou a jediné, co z obličeje poznáváte, jsou oči, kolem nichž jsou krásně vypálené plavecké brýlky i s gumičkami. Nu což. Nezbývá než navštívit lékaře ...
Venku pod mrakem; vypadá, že budou padat nejméně trakaře a vy si nasadíte baseballovou čepku a brýle jako za krásných slunečních dnů, abyste eliminovali, co největší škody. Vyrážíte do ulic jako Američan na výzvědy. Snažíte se klopit zrak a posouváte si více čepku do čele, aby kolemjdoucí viděli co nejméně z Vašeho rudého obličeje. Čím víc se snažíte být nenápadní, tím víc jste podezřelejší a nápadnější. Ještěže máte lékaře za rohem ...
Těžce otvíráte dveře do čekárny a všimnete si, že zde sedí jen jedna starší dáma s francouzskou holí. Pozdravíte a posadíte se na vedlejší lavičku za rostlinu většího vzrůstu, která narušuje přímý výhled. Sundáte si tedy čepku; na odložení slunečních brýlí nemáte odvahu. Agentce FBI spadne hůl na zem. Předkloní se a zvedne ji, přitom zavadí o Váš obličej. Dáma v letech ztrácí stud a hůl padá na zem znovu, samozřejmě, aby si Vás lépe prohlédla. Pomyslíte si, když hůl už po páté v řadě třískne o zem, že kromě toho, že má babka problémy s nohama, by měla zajít ještě k neurologovi, aby ji překontroloval hlavu a popřípadě motoriku rukou ...
Oddychnete si, když se konečně ztratí v místnosti u sestry. Sestra od Vás s mírným úsměvem vezme kartičku pojišťovny a vyzve Vás, abyste ještě chvíli posečkala, než přijdete na řadu po ženštině s berlí. Neubrání se mírnému zachichotání, když za sebou zavře dveře. Modlíte se, aby už nikdo nepřišel. Snad se Vás osudu zželelo, neboť po chvíli se dveře otevřou a vychází paní s berlí a plnou rukou lístečků do lékárny. S úsměvem pozdraví sestřičku a opět si Vás prohlíží s mírným kýváním hlavy ze strany na stranu ...
Do předordinační místnosti se valíte jako velká voda, protože právě přišel další člověk do čekárny. Sestřička Vám předává kartu s chorobopisem a Vy ladně vbíháte do ordinace, sedáte na lůžko a při pozdravu konečně sundáváte maskovací sluneční brýle. Po zaražené odpovědi na pozdrav se paní lékařka zvedne od stolu a neustále se k Vám točí zády. Vy vidíte jen mírné otřásání zad a po chvilce, když popadne dech, se zajíkavě omluví a vyběhne k sestřičce. Z vedlejší místnosti se ozve hurónský smích, který je doprovázen přerušovanými instrukcemi lékařky a občasným smíchem sestřičky ...
Podíváte se do zrcadla a pochopíte: Napuchlý rudý obličej, který způsobuje, že Vaše hlava je opticky 3krát větší než normálně, skoro žádné oči a vypálená bílá kola propojená malými nitěmi od brýlků. Usmějete se také, a kdyby byla možnost, zrudnete o dalších pár čísel barevné škály ...
Když se obě dámy opět dostávají do profesionální roviny, přichází do ordinace dvojí komando. Lékařka si Vás prohlédne, a poté dá příkaz sestřičce, aby Vám píchla něco do žil. Neptá se, jak se Vám to stalo, jen naťuká něco na počítači a předá instrukce pro lékárníky. Mučení finišuje, sláva!
Opět si nasazujete brýle a čepici a opouštíte ordinaci rychleji, než byste měli. Převálcujete staříka, který přišel na odběr krve a ledabyle pozdravíte nové členy v čekárně. Vybíháte na ulici a zamíříte k nejbližší lékárně. Otevřete prosklené dveře a při druhých se ozve cinknutí, které upozorňuje prodejce, aby vylezli ze svých skrýší a obsloužili Vás. Všimnete si mladého lékárníka, který zapadne zpět do regálu s hlasitějším smíchem a větou:
"Tak tohle fakt nezvládnu."
Vystřídá ho starší kolegyně, která s úsměvem a pochopením předává kalciovou mast:
"To jste byla asi na horách, že?" Kývnete, nebudete přece lékárnici vysvětlovat, že na horách o víkendu pršelo a že Vy nemáte nic jiného na práci, než se dívat do horského slunce. Ať si aspoň myslí, že jste si to pořádně užili. Doufáte, že se nezeptá, kde jste byli. Tak jo, zeptá. Vydolujete Alpy a popadnete věci z pultu. Ani nepozdravíte, když vybíháte na ulici ...
Několik dní se trápíte, ale za 14 dní se vše vrací do normálu, konečně se Vám neslupuje kůže a nezůstávají žádné jizvy. Máte radost, když konečně najdete návod a prostudujete si, že byste před naším milým přístrojem měli vysedávat jen 5 minut a nejmenší vzdálenost by měla být 15 cm. Nicméně svůj účel přístroj splnil. Sourozenci přeci existují proto, aby Vám Vaši radost ještě opepřili:
"Tak vidíš, ty beďary fakt nejdou vidět."
Proč tedy číst návody? Po této story fakt nevím ...
