Co mi dělá radost ...

V září jsem oslavila další ze svých krásných narozenin a tehdy jsem si slíbila, že si splním další sen, o němž již uvažuji několik let. Občas některé věci trvají, ale když víte, co chcete, je jednoduché se pustit do nového projektu, ať je jakkoli nesplnitelný ...

Mým snem bylo začít se živit svým uměním, a tak jsem vykročila na strastiplnou cestu. O tomto tématu jsme již polemizovali v jednom z mých článků: Dá se uživit uměním ...

Vzdělávám se v marketingu, učím se pracovat se sociálními sítěmi, plánuji svou strategii v prodeji a především pracuji na svých uměleckých prodejních předmětech. Život mě naučil, že nic není lehké ani zadarmo, do všeho musíte dát čas a bohužel i finance. Na druhou stranu mi umělecká činnost přináší radost. Jako když dopletete svetr, došijete šaty, domalujete obraz, nebo vyhrajete nějaké utkání, doběhnete maraton ...

Radost je k nezaplacení ...

První bylo mé logo, o němž jsem uvažovala, a bylo jasné, že bude symbolizovat mou osobu a bude jako otisk na všech předmětech z mé dílny. Pro ty, kteří ještě neví, vysvětlím mé umělecké jméno, protože pak pochopíte i mé logo:

N. jako Nikoleta, což je mé jméno.

Csóka je příjmení mého otce, které je nepřechýlené do formy, kterou mám v příjmení já, a z maďarského jazyka se překládá jako Kavka.

K. jako Kavka a zkratka, pod níž jsem začala psát na gymnáziu.

Pseudonym také zachycuje tři identity, které jsou mou součástí - česká, maďarská, slovenská - uvádím je v abecedním pořadí, aby nedošlo k mýlce, že některou z nich preferuji, jak bylo vysvětleno i v článku: 

Tři jazyky tři identity aneb rozhovor se spisovatelkou N.K.Csóka ...

A tak vzniklo mé logo s kavkou s roztaženými křídly na inkoustové skvrně ...

Dalším krokem je příprava nových webových stránek a také zkouška tisku, která vyšla docela dobře, co říkáte?

Brzy si o některé mé věci můžete zasoutěžit na mých Facebookových stránkách, protože mě již čtete 5 let, tak bych vás chtěla odměnit. Kdo se ještě nepřidal, tak šup, šup ...

N.K.Csóka FB

Připravuji také kolekci notýsků s názvem NOTES WITH SOUL ...

Díky, že čtete a budu se těšit u dalšího příspěvku ...

Jak nebýt lhostejný ...

Vždy jsem věřila na něco, co je nad námi. Nemyslím ve smyslu víry; nejsem věřící, nechodím do kostela a nečekám na spasení, ale vnitřně vím, že občas něco zasahuje do našich životů, aby nás nasměřovalo na správnou cestu nebo donutilo uvažovat o věcech a situacích v životě jinak. Asi proto se účastním spousty charitativních akcí, které pomohou někomu dalšímu, kdo takové štěstí jako já neměl ...

Lidé, kteří jsou mi nejblíž, ví, že letošní rok pro mě nebyl a není vůbec snadný, od rodinných tragédií, až po dopravní nehody, teroristický útok - letos jsem si prošla prostě vším, co vás napadne. Jeden můj dobrý kamarád mi kdysi řekl, že každý máme negativní zkušenosti, nicméně objevují se postupně a většinou ojediněle. U mě je to smršť. To, co někdo prožije během 10 let, u mě se projeví během roku. Je to psychicky hodně náročné. Až jednou budu mít sílu napsat a sepsat události roku 2018, budete se hodně divit, co může jeden člověk unést, když prostě musí ...

Nechci však tento článek pojmout smutně, protože se jedná o pomoc a každá pomoc je pozitivní. Je tomu pár dní, co jsem mohla pomoci dítěti (chlapec, necelé dva roky), které mělo nějaký zvláštní záchvat. Poprvé v životě jsem volala 155, ale byla to již má třetí asistence při záchraně života. Nicméně vždy mě to vykolejí natolik, že si po "zákroku" musím dát zdravotního panáka. Obdivuji lidi, kteří jezdí se záchrankou a jsou schopni se rychle rozhodovat; u mě je první fáze jednoznačné ztuhnutí, pak se rozběhnu a dělám vše automaticky, abych nakonec po akci opět propadla ztuhnutí. Když jsem konečně uviděla sanitku, balvan ze mě spadl. Ale i teď, když o  příběhu píšu, stále pociťuji na sobě jakési břemeno, že jsem neudělala dost ...

Letos jsem se tedy zúčastnila několika charitativních akcí. První byl každoroční trh ve firmě, v níž pracuji a pak akce, kterou připravila Fakultní nemocnice v Ostravě pro postiženého Pavla a jeho rodinu. Symbolickou pětistovkou za koncert v Katedrále Božského Spasitele jsem přispěla na jeho další život. Shodou náhod tento projekt vedl doktor, který je mým známým z dětství a neviděli jsme se přes 10 let. Pokud chcete pomoci, můžete, akce stále běží, protože další benefiční koncert se bude konat v Opavě...

Více zde v příspěvku pro ČT:
Benefiční koncert pro Pavla ...

Samozřejmě přispívám na již známe kytičky proti rakovině: Český den proti rakovině. A v současné době se připravuji přispět jedním ze svých obrázků do domova seniorů v Ostravě na Kamenci. Tuto akci pořádá skupina na FB Malba a kresba s pomocí Ateliéru HAMAKA ...

Nechci, aby tento článek vyzněl v můj osobní prospěch, spíše chci poukázat, že i normální lidé mohou něčím přispět a nebýt lhostejní k lidem v nesnázích, kteří jsou kolem nás, protože nikdy nevíte, kdy budete v obdobné situaci vy. Také chci pořadatele trošku zviditelnit, aby se jim dostalo třeba větší pomoci ...

Pokud vás článek aspoň trošku inspiroval, dejte vědět, co jste v poslední době udělali nezištně pro někoho jiného, třeba i vy inspirujete mě. Díky, že čtete ...

100. příspěvek ...

Nečekala jsem, že tento blog dotáhnu do 100. příspěvku a ejhle, povedlo se. Také shodou náhod se časově přiblížil k mému datu narození, a protože si letos ke svým narozeninám naděluji nový web a nové logo, tak o to víc je co slavit ...

Nevím, jak vy, ale já mám na své narozeniny od roku 2004 určitý rituál. Vždy mám jeden celý den volno a většinou dopoledne si užívám nějaké kúry, popřípadě nakupuji něco, co nepotřebuji, ale celou dobu kolem toho chodím a říkám si, že by mi to udělalo radost, a tak prostě neodolám a jdu do toho. "Přece mám narozeniny ... a když mám ty narozeniny ...," řeknu si a je to dostatečné odůvodnění.

Prostě se rozmazluji. 

Kdy jindy než právě na narozeniny je to nejvhodnější ...

Letos mě překvapilo hned několik věcí. Třeba ráno kytice růží na dlouhém stonku a kabelka od známé značky. Nejsem člověk, který si potrpí na luxusní drahé věci, mám raději praktičnost, ale vše je jednou poprvé. Takže hlásím do světa, že jsem i já již označkovaná ...

 A Café

Každý rok také zkouším něco nového, novou restauraci, kavárnu. Letos jsem zaťukala na dveře kavárny A Café v Mariánských horách, kde jsem si kromě kokosového laté, což pro mě také byla novinka, dala ještě lívance bez marmelády, nebo nutely s maskarpone...

Servírka byla trošku zmatená, když jsem odmítla obě náplně a pouze jsem chroustala suché těsto, nicméně lívanečky byly nadýchané a cítila jsem z těsta čerstvá vajíčka. Za mě měly jedničku s hvězdičkou ...

Pak mě čekala malá procházka a nákupy v obchodním domě. Nic jsem si nepořídila, protože můj dar jsem zařizovala před několika dny a je to dovolená na místo, kde jsem ještě nebyla, takže se mám na co těšit a vy vlastně také, protože tu bude další speciál o cestování, pokud tedy vše vyjde. U mě nikdy nikdo neví ...

Možná teď pláčou lidé, kteří mají rádi příběhy paní Slepičkové, ale nebojte, na dovolené bude méně pracovního stresu, a tudíž věřím, že i více času a chuti psát. Příběhy si beru s sebou, abych mohla pokračovat v psaní ...

Je něco kolem šesté a můj den se chýlí ke konci. Strávila jsem ho nádherně i v rodinném kruhu a těším se na dobrou večeři, kterou tvořím, kde si připijeme novými krásnými ručně dělanými skleničkami, hotovým uměleckým dílem ...

Nevím, jak vy, ale několik let již děkuji všem, kteří mi kromě štěstí, lásky a peněz přejí i to zdraví, protože je jedním z největších darů, co máme ...

Takže pokud si chcete se mnou připít, tak Na zdraví, přátelé, věřím, že jsem některé z vás inspirovala a budu se těšit u dalšího příběhu za pár dní ...

Jak pochopit svět ...

I když nepatřím mezi velké příznivce dokumentů, občas se pro zpestření na nějaký přece jen podívám, a tak to bylo i s polským dokumentem 6 Kroków (přeloženo jako 6 kroků od sebe)...

Základní zápletkou je teorie, o které mi kdysi vyprávěl můj kamarád, že se všichni na světě mezi sebou známe přes několik lidí ... 

V tomto konkrétním dokumentu se jedná o 6 lidí mezi prvním a posledním člověkem. V době sociálních sítí je snadnější tuto teorii podpořit a dokázat, ale polští tvůrci vše natočili v reálném životě, prostě se přes šest lidí dostali od bodu A k B...

Filmaři si nejprve náhodně nechali vylosovat lokalitu, odkud budou vyrážet, poté stanovili stejným způsobem koncovou destinaci, v níž naleznou prvního člověka, kterého budou hledat, tedy náš bod B. Vylosují taky člověka z místa, kde jejich experiment začíná (náš bod A), a pak už se rozbíhá cesta k cíli na pozadí lidských příběhů. Tak se z Polska dostaneme až do Mexika ... 

Je zajímavé uvažovat o tom, jak jsou lidé mezi sebou propojeni a že jejich vzdálenost je bližší, než si ve skutečnosti myslíme nebo uvědomujeme.

Myslela jsem si, že lidi potkáváme z určitého důvodu, a možná, že ještě v tuto chvíli na něco takového stále věřím, ale i koncept 6 kroků mě hodně zaujal. Přes šest lidí můžu znát třeba Baracka Obamu. A proč mě napadl exprezident Ameriky? Asi právě proto, že mi kamarád tuto teorii vysvětloval  právě na něm ...

Jen mě ještě nenapadá, koho bych chtěla znát přes šest kroků. Která slavná osoba by to byla? Máte někoho takového? Právě v tuto chvíli ani nevím. Ale vím, že doporučím tento dokument. Věřím, že vám to bude šrotovat v hlavách, jako to teď šrotuje mně ...

Mějte se pěkně a brzy u dalšího příběhu ...

Jak vznikne sázka ...

Sázka přijata...

Není tajemstvím, že jsem před nedávnem začala malovat. I když jsem spíše pastelkový typ, tak jedny Vánoce tomu daly na frak a ze mě se přes noc stal umělec s plátnem a štětcem v ruce. I když za úplného nováčka se nepovažuji, protože jsem s malováním začala, když mi bylo 6. Chodila jsem také do malířské školy a vyhrála pár dětských soutěží. Dokonce si vzpomínám, že jsem z jedné ze soutěží dostala vyrozumění, že 9leté dítě toto přece nemohlo nakreslit, a proto jsem byla diskvalifikována ...

Roky plynuly a můj zájem o malování trošku ustal, až jsem se po čase vrátila k tužce a pastelkám. Opět jsem začala kreslit pro zábavu, ale vždy mě to táhlo k plátnu, jen jsem neměla odvahu s tím začít. A pak jsem dostala plátno s akrylovými barvami pod vánoční stromeček a bylo vymalováno. Neskutečné se stalo skutečným ... 

Většinou jsem malovala černé siluety na barevný podklad, protože byly jednodušší a pro mě lépe uchopitelné a měla jsem pocit, že se zlepšuji i v detailech, a pak přišel osudný den v práci, kdy mi kolega poslal obrázek a řekl: "Toto zkus namalovat."

Tím byla sázka přijata.

Se spoustou věcí jsem se skutečně trápila. Musela jsem hodně barev míchat, naučit se vrstvit barvu, trošku stínovat. Ještě to není úplně dokonalé, ale pro mě to bylo jako stoupat na nejvyšší horu světa bez kyslíkové bomby a natrénované fyzičky. Díky tomu jsem zjistila, jak moc mě malování baví a také, že jsem zase o krůček blíž ke knize s vlastními ilustracemi ...

Bohu dík za sázky a "otravné" kolegy, kteří mě hecují na mé vlastní maximum. 

Illidan World of Warcraft

Tento obrázek dostane kolega z výzvy, ale nesmutněte, zvažuji, že až se budu chtít s některými dalšími obrázky rozloučit, zatím jsem k výtvorům citově vázaná, tak je buď prodám, nebo rozdám, komu se budou líbit ... 

Díky všem, kteří mě inspirujete a hecujete, aspoň vidíte reálný výsledek ... 

Litanie ...

Není tomu tak dávno, co vznikla rubrika o paní Slepičkové, která především reflektuje vztahy sousedů žijících někde kolem nás. Nevím, zda mám tuto zkušenost pouze já, protože bydlím v domě, kde majitelé bytů jsou důchodci, ale v poslední době je těch škodolibých příběhů čím dál tím víc a především přestávají být úsměvné ... 

Sypání kočičího trusu na prahy dveří, či odpadků, nebo zanechávání otevřených lahví na prahu, aby si člověk fyzicky ublížil. Neustálé se vměšování do vašeho soukromí, a pokud nereagujete, vymýšlí další a další slátaniny, které bych nedokázala vymyslet ani s veškerým úsilím za sto let, a to jsem spisovatelkou už víc než 13 let, jsou jen malou ukázkou toho, v jaké společnosti se nacházíme ...

Vždy jsem na tento blog psala především pozitivní věci, ale z tohoto špinění, přisvojování si cizích zásluh a vymýšlení si, které znám i ze školního, pracovního prostředí, aby lidé na úkor ostatních získali něco, na co sami nemají dostatek rozumu, zkušeností, osobnosti, názorů, vůle, talentu, tak lžou a překrucují pravdu, mi již není nejlépe ... 

Pokud máte obdobnou zkušenost, dejte mi vědět. Budu ráda za názory. Třeba se s tím vypořádám lépe, než litanii na dané téma ...

Příběhy o sousedech stále sepisuji a snažím se z neúsměvných témat vytvořit úsměvné. Pokud si chcete počíst a přidat mi tak pár shlédnutí mého blogu, čímž mě podporujete v dalším tvoření, tak klikněte na odkazy níže, které vás navedou na dané téma (nebo záložka Život s paní Slepičkovou). 

Život s paní Slepičkovou - Předmluva

1. kapitola: Seznámení

2. kapitola: Škraloup číslo dva

3. kapitola: Zrození vysavače

4. kapitola: Rekonstrukce

5. kapitola: Funkce temného kouzla

Brzy se jistě objeví nové příběhy, protože přichází čas prázdnin, a tudíž dovolených a je větší možnost chytnout nějakou tu slinu zase něco vyplodit...

Díky, že jste stále se mnou a čtete už 88 příspěvek ...

Jak okusit něco nového - První setkání s LANÝŽem ...

Tatarák s lanýžem ...

Před několik málo dny přijela na návštěvu jedna z mých kamarádek, a proto jsem se rozhodla, že navštívíme jeden z nových podniků, který se znenadání objevil v Ostravě Pustkovci. Nepatřím mezi gurmány, ale ráda ochutnávám nová jídla a především nezvyklé chutě. A proč? Protože mám pocit, jako bych cestovala skrz všechny kuchyně světa ...

A tak začala story, jak jsem se měla možnost poprvé poprat s LANÝŽEM ...

Když slyším slovo lanýž, tak se mi do podvědomí vkrádá nepříliš vábná představa divokého prasete chrochtajícího někde na poli, kde zarývá svůj rypák a hledá zmíněnou lahůdku. Nikdy jsem však houbu neviděla ani na obrázku a rozhodně jsem neměla možnost ji ochutnat; i když už jsem ochutnávala kde co: například moučného červa jak osmaženého, tak živého. A teď přišla možnost vše zkusit ...

Ráda bych popsala jakou to vše mělo chuť, ale přiznám se, že opěvovanou lahůdku jsem necítila díky famóznímu masu. Na tatarák jsem se vážně těšila a po těch pár dnech necítím, že by mi to maso nějak uškodilo. Mělo to však jednu malou chybu, jak by řekla moje rodina: "smrdělo to málem", a tak mé oko v jídelním lístku padlo na dezert. Na zmrzlinu, abych byla přesnější ...

Vanilkovo - oříškovo - lanýžová zmrzlina se sušenkou ...

Číšnice si vše zapsala a na chvíli se vzdálila od stolu. Po asi 30 vteřinách opět stála u nás; jakoby se omlouvala, začala vysvětlovat:
"Máme dnes tři druhy zmrzliny. Vanilkovou, lískový oříšek a ...," otočila se směrem k výdejnímu okénku, kde na ni kuchař kývl hlavou, "a lanýžovou." Dlouhá pauza, opět pohled někam přes rameno.
,Hmmmm, to zní vážně zajímavě,'pomyslela jsem si. Číšnice však pokračovala:
"Víte, ta lanýžová," začala opět omluvně s tónem, který poukazoval na drb století, "má takovou specifickou chuť." Slovo specifickou vyslovila s grimasou ve tváři, který mě doslova vybízel, abych si ji raději neobjednávala, protože to  určitě pak asi vrátím celé. "Ne každému chutná." dodala a svraštila nos.
"Tak ji zkusím." odpověděla jsem a bylo rozhodnuto, servírka s hlubokým výdechem odešla.

Teď už jsem na tu zmrzlinu byla vážně zvědavá. Říkala jsem si, že pokud na mě nezachrochtá, tak ji klidně zblajznu, ať je sebehnusnější.

Pohár přistál do deseti minut na stole a mě nenapadlo nic jiného, než hledat lanýžou zmrzlinu malou lžičkou. Rýpala jsem do každého kopečku a komentovala s mraženou pusou, s jazykem přilepeným na patře chuť zmrzliny, kterou jsem měla v ústech. Tak vanilková, pak oříšková, nějaký krém a konečně lanýžová ...

Nejprve cítím šílenou pachuť v ústech, jako bych rozžvýkala smradlavé ponožky (ne, že bych je někdy žvýkala, ale dokážu si představit, jak se asi cítilo prase, které hledá houbu v bahně) ... číšnice stále kroužila kolem stolu, popřípadě na mě házela očko, jestli už jsem tu lanýžovou ochutnala, nebo ne. Měla jsem pocit, jako by se snad s kuchařem vsadila, zda ji vyplivnu, nebo jestli pohár dojím ... Nad původní chutí zvítězil asi sladký cukr ... A tak jsem zkoušela zmrzlinu stále dokola, až jsem narazila na dno misky ...

Zážitek to byl úžasný a snad bych si lanýžovku, jak jsem si ji s láskou pojmenovala, objednala znovu, ale vím jistě, že nebude patřit mezi mé oblíbené ... Pokud byste rádi šli v mých šlépějích, tak doporučím podnik Stračena Pub v Pustkovci, kde se kromě tataráku a zmrzliny můžete potkat s číšnicí s koulejícíma očima ...

Všem přeji Dobrou chuť a budu se těšit zase u nějakého kulinářského zážitku:

vždyť o to je život zajímavější ...

P.S. pokud si chcete houbu vygooglit, tak se do toho nepouštějte těsně před konzumací, nevypadá příliš vábně 😇

Jak začít cestovat - první ROAD TRIP...

Parlament, Budapešť 

Neznám nic lepšího, než když se ve vás probudí touha něco dělat. Něco, co vás bude naplňovat a neuvěřitelně bavit, a pak přijde fáze číslo dvě: Plánování, jak toho dosáhnout ...

Pro mě je cestování dobrodružství, i když patřím spíše mezi lidi, kteří mají spousty obav a maluji si ty nejhorší scénáře, co by se na dané cestě mohlo stát, což se nakonec kupodivu stane, jsem také člověk, který se živí krizovým manažmentem, a tudíž jsem zvyklá krizové situace řešit, a to nejen na dovolených ...

Začínám tedy cestou někam, kde se domluvím a kde to už i trošku znám, a zkouším malý "road trip", což je název pro cestování do měst, nebo míst, kam se přepravujete vlastním nebo půjčeným autem a nejste v místě déle než jeden, dva dny ...

Testuji poprvé stránku booking.com, kde si rezervuji ubytování a parkování, a to ve dvou městech Maďarska - Sárvár (neboli město bahna) a Budapešť. Při této příležitosti navštívím Pannonia ring, což je okruh, kam si kluci jedou zajezdit, a pro mě toto místo bude premiéra ...

Parlament, Budapešť

V obou městech jsem již kdysi byla; navíc Budapešť znám jako Ostravu, protože jsem v ní studovala, a také jsem zde dělala průvodce pro své kamarády, kteří ji chtěli navštívit a nechtěli se bát, že se nedomluví. Nové je, že si ubytování a cestu snažím zařídit jinak, tak aby mi to pomohlo při dalším cestování do vzdálenějších destinací nebo na místa, kde se mi bude hůře domlouvat. Poprvé nebudu bydlet přímo u Parlamentu v hostelu, který znám už několik let, protože již nebylo volné místo v daný čas, kdy se v hlavním městě budu nalézat ...

Držte mi tedy pěsti na prvním ROAD TRIP v životě, protože vše se má okusit a jsem zvědavá, jestli se mi tato forma cestování zalíbí, či nikoliv. S výsledkem a také popisem některých míst se ještě vrátím  ...

Jak seniorky blogují ...

Dnes jsem se velkou oklikou dostala k článku, který uváděl tři ženy přes šedesát - jedna z nich dokonce překročila magickou stovku - všechny píšou blog a mají úspěch i u mladých lidí. Bylo zajímavé zjistit, že jsou na světě ženy, které jsou ochotny podělit se o svůj úspěch touto formou, je to natolik obohacující, že jsem došla k závěru, že pokud něco člověk skutečně chce, nedokáže ho v tom limitovat ani věk ...

Pokud se chcete také inspirovat, tak článek najdete zde. Stačí kliknout:

Seniorky pronikly mezi blogerky ...

Na druhou stranu si ale nemyslím, že naše sny na nás budou čekat věčně, takže šup, choďte zapnout své počítače a začněte psát nebo si vezměte štětce a začněte malovat, péct, cestovat, cvičit ... prostě to, k čemu vás vaše vědomí, srdce táhne. Nebojte se udělat první krok k tomu, co chcete, a nenechte se přesvědčovat, odrazovat okolím, že jste na to staří, mladí, nezkušení, až příliš zkušení, apod. Nemusíte se přece nikomu zpovídat ... 

A pokud ještě nevíte, co to je, tak k tomu snad jen, že začíná nejlepší období na přemýšlení: magické Léto. Na dovolených u vody máte možnost přemýšlet, co by to mohlo být ...

Mno a co se týče mě, jdu malovat pro charitu, protože letošek mi ukázal, že bychom nic neměli brát jako samozřejmost a jelikož ne všichni máme štěstí mít práci, která nám pomáhá platit i naše sny, tak některým bude fajn i trošku pomoci ...

Budu se těšit u dalšího příspěvku, třeba právě o charitě, a pokud se nechám inspirovat tímto článkem také, tak mě čeká ještě hodně dlouhá kariéra v blogovaní.

Mám se tedy také na co těšit a snad i vy ... 

😉😈

Jak si splnit sny ...

Potštát, Na samotě u lesa

Téma mě posledních pár dní docela pronásleduje, a proto jsem ho zařadila do mého dalšího příspěvku. První asi bylo mé osobní posezení na samotě u lesa, kde jsem uvažovala o tom, kam bych letos chtěla jet na dovolenou, nebo na výlety a přemýšlela jsem, jak to udělat se zbytkem dovolené a pracemi, časem a především místy, které bych chtěla vidět ...

Po návratu domů, kdy jsem si vybalila věci a posadila jsem se k filmu, se mi ozvala kamarádka, kterou jsem již skutečně hodně dlouho neviděla a odkázala na mě začínající umělkyni, která přesně věděla, co chce dosáhnout, ale zatím nenašla směr. Vydat si knihu, kterou poslala do všech možných nakladatelství, ale prozatím bez úspěchu. S podivem jsem přijala fakt, že se jí nikdo neozval ... Byla to zajímavá komunikace, jako bych se vrátila zpět v čase ...

Je to těžké? Nevadí. Zvládneme vše.

Nejde to? Nevadí. Najdeme směr.

Asi mi to nadšení v poslední době trochu chybí, a proto mě další odkaz dokonale rozložil. Nedávno jsem se přidala do skupiny o cestování a poznávání bláznů, kteří rádi zkouší nové věci, a objevila se tam holčina, která v tuto chvíli někde přechází pohoří v Kanadě, spí s medvědy a píše svůj blog, který je sestaven z bodů takzvaného "bucketlistu" (https://www.holkasbucketlistem.com/) ... Tak proč ne, že?

Myslím si, že každý z nás má nějaký takový list, kde si píše, co by rád udělal, změnil, navštívil a když dostanete od života kopanec, tak o tom začnete uvažovat ještě víc, pak si začnete své sny sepisovat urputněji a najednou zjistíte, že jste na cestě za dobrodružstvím ...

Vzpomněla jsem si na svůj dávný list a padla tam takováto přání:

1) Vystudovat český jazyk - povedlo se 

2) studovat v Budapešti - podařilo se mi v Maďarsku studovat 2krát

3) státní jazyková zkouška z maďarštiny - mám od roku 2009 C1 z Budapešti

4) vydat si knihu - vydány zatím 2

5) mít jazykové zkoušky z 5 jazyků - zatím jen 2 (na další 2 jsem připravena, zatím není vůle podrobit se zkoušce)

6) být v rádiu - 2 pořady o mně

7) pracovat v TV - pracovala jsem nejen pro TV, ale take různá média (9,5 let)

8) napsat scénář podle své fantasy a zkusit film

9) ilustrovat si vlastní knihu

10) prodávat vlastní obrazy

11) cestovat - na to mám vlastní list

Růžově označené body přibyly na můj seznam nedávno a asi je těch plánů ještě trošku víc, ale myslím, že pokud si chcete něco splnit, tak je to nejlepší metoda. A pokud vás nepřesvědčím já, tak alespoň velikán jako je Walt Disney, kterého jsem jistě již citovala, ale co už: opakování matka moudrosti:

Když o tom dokážeš snít, umíš to i udělat. 

Walt Disney

Mějte se pěkně a zase někdy se budu těšit a hurá na další list přání...

Bratislava z pohledu mužů ...

Při cestování byla každý rok moje tradice jedno hlavní město a nějaká země. Tyto dva objekty se nalézaly nezávisle na sobě, tzn jedno hlavní město v jedné zemi a jiná procestovaná země. Rok 2018 jsem tedy začala Bratislavou ... 

Mercedes GT3

I když ji znám velice dobře, protože jsem se kousek od ní narodila, tak se mi letošní výlet naskytl z pohledu dvou chlapů, kteří mají rádi motoristické sporty. Prý chodit po památkách v mrazu je spíše ženskou záležitostí, kor když je venku mínus 16 stupňů. Chlapi byli v přesile, tak jsem se nechala povodit po místech, které neznám a které oni považují za "TOP" a mým čtenářkám snad dodám pár rad, jak zabavit svého partnera, když vy chcete třeba na nákupy a to se hodí ...

Elephant dinner Lamač - Bratislava

Junior Elephant hamburger

První zastávka bylo samozřejmě jídlo. S prázdnými žaludky se z mužů stávají nepříjemní chlapi. A co nejvíc zasytí než obrovský hamburger?! Byla docela chumelenice, když jsme zastavili u trošku malého restauračního zařízení. O to hezčí bylo přivítání v totálním americkém retro stylu, jak jsem to vídala jen ve filmech. Nechala jsem si doporučit něco malého a přistál mi na talíři o něco méně napěchovaný hamburger než u chlapců, tak zvaná "junior" porce, což nevím, jak by to spořádalo dítě, když jsem zvládla pouze oblohu - hranolky s cibulovými kroužky. Ale skvělý teda byl, o tom žádná ...

Národní motokárové centrum ...

Další zastávkou byla pro kluky motokárová hala. Jak nejlépe zabavit muže než autem, i když takovým malým. Právě závodili na motorbicích, tak se bylo i na co dívat, než jsme do motokár zasedli sami a kroužili jsme na dráze. Tedy já jsem kroužila, chlapci závodili a snažili se o rekord trati. Jediná nevýhoda dráhy byla zima. Bohužel jsem si nevzala zimní rukavice a ruce mi promrzli natolik, že jsem nebyla schopna sundat ani helmu, natož dvoje rukavice, které jsem vyfasovala po několika kroužení po spíše, jak mi bylo řečeno, "technické dráze".

Slovenská reštaurácia

A abych neochudila čtenáře o tradiční Bratislavu, tak jedna z dalších zastávek byla typická slovenská restaurace, kde jsme se nacpali slovenskými brynzovými haluškami. Mňam, ještě teď se mi o nich zdá ...

Pokud jsem vás aspoň trošku navnadila, tak šup na vlak nebo na autobus, nebo do auta a jeďte, jistě v sobě toto hlavní město skrývá ještě další perly, které bych neviděla, nebýt tam s fanatiky přes auta. Takže velké děkuji a zase příště se budu na vás těšit, třeba z dalšího pobytu ...

Jak zvládnout víc než jedno zaměstnání ...

Bezpočetně-krát jsem slyšela, že jsem blázen, když mám víc než jedno zaměstnání. Jak člověk může zvládat při samotné práci ještě další věci a udržet si rovnováhu a energii?! V první řadě musíte mít silnou vůli a skutečně to chtít, být pro danou práci nadšený, nebo prostě potřebujete finance na váš sen, cestování, koupi domu apod. 

Motivace a zápal pro danou věc vás žene kupředu ...

U mě multipracovní nasazení začalo někdy na vysoké škole brigádami, abych si mohla zajistit studium v zahraničí, protože stipendium by mi nevystačilo, a zaplatit si samotné věci, které potřebuji ke studiu. (Za tuto skutečnost upřímně děkuji svým rodičům, protože jsem se naučila hodnotě peněz velice brzy a víc si tedy všeho vážím, co jsem kdy dosáhla.) ...

Brigáda: Tlumočení 20.10.2011 s Bálintem Harcosem a s ČT...

Prošla jsem brigádami v různých obchodních střediscích přes pokladnu, doplňování zboží, obsluhu v lahůdkách, úklid obchodů, až po brigády venku na poli, kdy nás ráno sváželi z Ostravy a vezli na Jižní Moravu, kde nám Ukrajinec ukazoval tempo, jakým máme pracovat. Samozřejmě, že mu nikdo nestačil ...

A pak jsem nalezla práci, která visela na lístcích na chodbách vysoké školy a byla z mého oboru. Neváhala jsem a zkusila jsem ji. Bavila mě a vyšla mi vstříc i v časovém harmonogramu. Mohla jsem pracovat, kdy jsem potřebovala. Také byla ideální při studiu v zahraničí, protože nebyla fixována na místo, kde danou práci budu vykonávat, stačil k tomu počítač s programem a jim jsem cestou snížila náklady (noviny, které jsem měla analyzovat, přes půlroku nemuseli kupovat a přivážet do České republiky, protože jsem k nim měla volný přístup v knihovně v Maďarsku) ...

Po studiích jsem do této práce nastoupila na poloviční úvazek a zjistila jsem, že budu muset přidat další práci, začala jsem aktivně tlumočit a učit, překládat apod. Bavilo mě to, dělala jsem všechno s nadšením a najednou jsem těch prací měla pět, každou na částečný úvazek, nicméně až po letech vnímám, že jsem snu, abych mohla dělat práci, která mě baví, musela obětovat tolik času a také kousek zdraví ...

Brigáda: Představovaní knihy I. Vöröse (uprostřed) v maďaršině

 v Maďarské kulturním centru Praze, 

host Petr Hruška ...

Při šesté práci, čili jedna hlavní a 5 dalších, jsem se na jednom tlumočení zhroutila. Jak to vypadalo v praxi? Sedíte, máte tlumočit a zničehonic neslyšíte člověka, který mluví, a v hlavě máte takový mišmaš, že nevíte, jakým jazykem jste vlastně mluvili a co jste říkali. Černá díra sílí, začne se vám točit hlava a už už upadnete na zem ... Naštěstí se tohoto večera účastnil kamarád, který tlumočení převzal a my jsme se na pódiu jen vystřídali. Vnímala jsem tuto situaci jako své selhání, ale teď vidím, že jsem měla vlastně štěstí, protože mě tělo upozornilo, že je toho už moc ...

Tehdy jsem si uvědomila, že je čas zabrzdit, ale i teď, i když mám víc peněz a job na plný úvazek, vnímám stále vnitřní nutkání dělat víc než jednu práci. V současné době mám tři. Jsem na to za ty roky zvyklá a hlavně mi další brigády dávají jiný úhel pohledu na práci, kterou dělám na plný úvazek a třeba si ji i víc vážím, protože vím, jak je to těžké při takzvaných svobodných povoláních. 

Není to pro mě již vyloženě nutnost, ale rovnováha ...

A jak to tedy zvládnout? 

Kombinovat lze vždy, i když pracujete na směny (i tuto zkušenost mám), ale měly by to být rozličné práce nebo přesněji práce jiného typu, protože když děláte něco jiného, tak si u toho i odpočinete a vymaníte se ze stereotypu. Hlavně si ale dávejte pozor, abyste to nepřehnali a nevzali si na sebe až příliš. Kdo s tímto nemá zkušenosti a chce si přivydělat, tak si raději najít zpočátku krátkodobou brigádku, třeba na měsíc a uvidíte, zda to zvládáte, či nikoliv. 

Nepřetahujte se však nikdy, žádné peníze za vaše zdraví nestojí: dokud máte střechu nad hlavou a co jíst, tak přece není důvod si stěžovat 😃💕

Mějte se pěkně a přeji krásné zimní dny a budu se těšit zase příště ...

PF 2018 ...

Silvestr 2018 Ostrava

Při psaní tohoto příspěvku jsem zvažovala, co bych vám všem popřála do nového roku 2018, a možná právě proto mi tak dlouho trvalo napsat PF 2018 ...

Asi nejvíce bych vám přála zdraví, toho není nikdy dost, hned na druhém místě lásku a štěstí, protože, jak se říká, i na Titaniku byli všichni zdraví; a spokojenost s vaším životem. Mám pocit, že rok 2017 mě častoval až obrovskou dávkou zloby pramenící ze závisti, tak bych vás chtěla stejné reakce uchránit ...

Dalším mým přáním je, abyste nepřišli o nikoho z blízkých, kteří naplňují váš život radostí, optimismem jen tím, že jsou. Jsme tu jen na krátký čas, a proto užívejte každou minutu a nerozčilujte se nad tím, že někdo volí Zemana a jiný Drahoše ...

Podle numerologie 2018 je rokem, kdy první část budeme dokončovat vše, co se začalo v minulém roce i to, co jsme my nezačali a řekněme, že za to může osud. Nevím, jak u vás, ale v mém životě se hybná síla dostala na vrchol už v lednu, a proto přestávám řečnit, co chci dělat, a prostě bez větších okolků jsem začala na všem pracovat ...

Život vztyčil ukazováček, několikrát zamával ze strany na stranu a výsledek? Maluji obrazy, učím se, abych si splnila sen vydaní knihy s vlastními ilustracemi. Těžké období mi ukázalo, že se více chci věnovat umění a vím, že si vše v letošním roce splním. Jak jste na tom vy?

Věřím, že máte pár předsevzetí a přeji, abyste je byli schopni splnit ...

Krásný a úspěšný rok 2018, 

ať se vám splní všechna vaše vysněná přání

 a máte ho plný fantazie ...

Budu se na vás těšit u dalších příspěvků a děkuji, že jste mi stále věrni a podporujete mě počtem shlédnutí nebo návraty ke starším příspěvkům.