Vánoce jsou tady ...

Jiráskovo náměstí Ostrava (Kuří rynek)

Ani ne po dopsání posledního příspěvku mě čtenáři, většinou i moji přátelé, zastavovali, zda již jsem slyšela svou vánoční píseň Last Christmas, a s ironií v hlase dodávali, že pokud bych chtěla, tak mi s tím případně i velice rádi pomůžou, protože oni takové štěstí letos neměli. Má odpověď na otázku i danou nabídku zněla jednoznačně, že ještě NE, nicméně santovskou čepici nosím podle tradice už od 1. prosince. Vše se změnilo 8. prosince, kdy jsem popěvek zaslechla z rádia a hned po ní další oblíbený cajdák Vánoc All I want from Christmas is you. A výsledek? 

Uvědomění:

Vánoce 2017 jsou skutečně tady ...

Samozřejmě se dostávám do většího stresu než obvykle, protože nemám vše nakoupeno, uklizeno, nebo napečeno. Po bytě se mi pro velký úspěch rozlezla plíseň, kterou nejsem schopna z bytu vypudit ani dezinfekcí a již mám v průběhu první virózu, která se tak lehce dá chytnout v otevřených kancelářích ...

Masarykovo náměstí 

Větší nápor nakupujících v obchodě je jednoznačným parametrem, že v daném stresu nejsem jenom já. Jediné, co mě od toho shonu ochraňuje, jsou rozzářené ulice a náměstí. I když každoročně pobíhám po vánočních trzích na Masarykově náměstí s nevolí a jediné, co mě zachraňuje, je vánoční punč, svařák, nebo koňak, letos mě skutečně upoutala výzdoba. Možná, že atrakce ruského kola u tradičního vánočního kluziště, je trošku moc a hodí se spíše do Vídně, ale osvětlené stromy a troubící andílci zase nejsou tak špatný nápad ... Co říkáte?

Ulice 28. října

Vytvořit fotografie bez lidí byl skutečně nadlidský úkol, ale snad se vám kousek vyzdobené Ostravy zalíbí a užijete si ji tak, jako si ji užívám já ...

 S úsměvem a dobrou náladou ...

Jak poznám, že se blíží Vánoce ...

Prvním signálem, že Vánoce jsou za dveřmi, je vánoční výzdoba v obchodech. V posledních letech se objevuje dříve, než rok před tím. Vejdete do obchoďáku a kromě toho, že tam zmateně běhají kupující, zjišťujete, že stejným syndromem trpí i prodávající, kteří nestíhají doplňovat do regálů už od Černého pátku ...

Přitom bloudění a neustálém pošťuchování mezi regály s ostatními nakupujícími, vám vyhrává vánoční hudba. Letos mě zatím píseň "Last Christmas" minula, ale čekám, kdy ji uslyším poprvé, abych si ten den mohla zapsat do zápisníku ...

Zmatek se přesouvá i do skladů a na ulice do troubících aut. Z mé zkušenosti vím, že stejný problém je i na internetových obchodech, kde se dožadujete čísla zásilky a třikrát se ujišťujete, že se jedná o jistou přepravní společnost, a nakonec se přes jedno číslo dopátráte, že šlo o úplně jinou přepravní společnost, než vás člověk na druhé straně informoval ...

Pak si přečtete pár statusů svých přátel na sociální síti a zjistíte, že trpí stejnou fóbií z nakupování dárků, protože když už něco nakoupí, tak se jim člověk ze seznamu ozve, že už to má, nebo že to nechce a chce něco jiného, a tak ten nákupní kolotoč začíná od začátku, až člověk nakonec rezignuje a pořídí spodní prádlo, nebo ponožky ...

Jediné, co mě uchlácholí, je pečení cukroví, které se mi letos ale nedaří, protože jsem si koupila novou troubu, tak je vše na bázi pokus - omyl. A tak zbývá pouze domácí vaječný koňak, svařák na vánočních trzích, rozsvěcování stromů v městech a barevná světýlka za okny, nebo dopisy z charitativních společností a dobrý pocit, že jste přispěli ...

A co mám vlastně ráda na Vánocích? 

Nejvíc ze všeho čas s rodinou a přáteli, volno, vůni perníčků, vánoční pohádky a padající sníh za okny. Je mi jedno v jakém pořadí ... 

Ať ještě bloudíte po obchodech a začínáte s kupováním dárků, pečením cukroví, nebo sfoukáváte svíčku na adventním věnci, přeji vám, ať jste v pohodě a bez stresu užíváte předvánoční přípravy ...

Budu se těšit u dalšího příspěvku ...

Proč si pamatuji (ne)důležité věci ...

Článek mě napadl po jedné akci s přáteli, kdy jsme hovořili o několika tématech a podvědomě jsem zjistila, že chrlím názory a podklady o jistých věcech, které jsem si někde a někdy přečetla. Vkládám je do hovoru jako argumenty, kterými bezesporu jsou. Vždy začínám větu: "Někde jsem četla ...", ale už si nemohu vzpomenout kde. Fascinující je, že danou informaci předám v plné kvalitě, i když vlastními slovy, ale citace, odkud, kdy, kde jsem to četla, je v nenávratnu pryč. (To by si na mně mediální analytici smlsli, že neuvádím přesné zdroje.)...

Párkrát se mi již stalo, že něco vydoluji ze vzpomínek, ale i mě překvapí, že o věcech, o kterých  teď nemám ani páru, jsem kdysi někde četla a můj mozek si je podvědomě pamatuje. Kdysi jsem četla mnohem více a z různých žánrů, a pokud si chci zvýšit slovní zásobu, dělám to tak i dnes a čtu cokoliv ...

Zatím na tom nejsem jako můj děda, u něhož jsem jako malé dítě viděla, jak mu dováží přepravky knih z knihoven,  posadí se na verandě do křesla a hltá jednu knihu za druhou. Když jednu dočte, sáhne si do přepravky a vylosuje další. Většinou u četby v křesle usne, a proto měl brýle připevněné na gumičce, aby se nerozbily, když mu náhodou spadnou z nosu na hruď. Věřím, že se ale do tohoto období jednou dostanu a přečtu si všechny své oblíbené knihy znovu . Ale zpět k tématu ...

Ze školních lavic si pamatuji například "haustorie". Učila jsem se slovíčko z botaniky velice dlouho, protože jsem si ho nemohla zapamatovat, tak jsem si vymyslela mnemotechnickou pomůcku: německy dům a anglicky příběh. Do této chvíle si pamatuji, že se jedná o kořeny, které cizopasí na jiných rostlinách, jako například jmelí na stromech (Velice důležitá informace především pro pozdější život, nemyslíte? 😉 Ale sem se hodí, za chvíli tu máme Vánoce.) A jak už to bývá, co jsem se nemohla naučit, si pamatuji doteď, i když zbytek se mi už vykouřil z hlavy ...

Věřím, že si nedůležité věci pamatujeme proto, 

abychom časem díky nim byli důležití právě proto, že si je pamatujeme.

Jak jste na tom vy? Máte to stejně? Také vám někdy takováto informace pomohla například v kariérním růstu, nebo v setkání s člověkem, kterého byste nikdy nevěřili, že poznáte, a přesto osud zahrál do vašich karet a ještě jste ho zaujali? Mně ano a ne jednou. Třeba se k nim vrátím v dalších příspěvcích mého blogu ...

Je dobré pamatovat si nedůležité věci, protože nikdy nevíte, kdy se vám budou hodit ...

Mějte se krásně a budu se na vás opět těšit u dalšího příspěvku ...

Arnošt Lustig, vypravěč vtipů ...

Arnošt Lustig ve Fiduccii v roce 2007

Arnošt Lustig je druhý autor, který se mi vloudil do vzpomínek a chtěla bych ho představit na svém blogu, protože jsem měla možnost se s tímto velikánem setkat ještě na studiích. Jednalo se pouze o jeden večer v ostravském středisku Fiduccie, ale přesto mi vzpomínka utkvěla v paměti, i když autor zemřel před několika lety a můj večer letos oslavil  výročí 10 let ... 

Cítím závan vichru, jakoby mě nostalgie vracela zpět, a poslouchám otázky moderátora, který byl tehdy mým vyučujícím na Ostravské univerzitě: "Jak byste popsal jedno obyčejné ráno v koncentračním táboře?" 

Velikán se usměje a pokračuje židovským vtipem. Řekne jich ještě několik,  než se moderátor opět dostane ke slovu a zopakuje svou otázku důrazněji: "Jak vypadalo jedno obyčejné ráno v koncentračním táboře?" 

Autor židovských próz chvíli mlčí, poté řekne jednu větu, která navazuje na otázku, ale nezodpovídá ji, a pokračuje dalším židovským vtipem.
Situace se zopakuje ještě jednou, než moderátor pokročí k další otázce ze svého seznamu, který má položený před sebou na stole ...

Na fotce se o něj rezignovaně opírá loktem, protože pochopil, že nic nezmůže proti výmluvnosti této persony ...

Z popisu Arnošta Lustiga jsem sice nezjistila, jak vypadal den v koncentračním táboře, ale vzpomínám si, že takto usměvavý večer, plný optimismu jsem již dlouho nezažila ...

Až po vlastní zkušenosti, kdy jsem měla možnost spatřit vše na vlastní oči v Osvětimi, chápu, proč takový spisovatel světového formátu raději vyprávěl vtipy a soustředil se spíše na tvorbu, kterou dělal v posledních letech, než na to, co prožil v dávné minulosti. Také jsem chtěla zapomenout, a to jsem byla pouze na návštěvě ...

Koncentrační tábor v Osvětimi

Ač je Arnošt Lustig považován především za spisovatele, který psal o holokaustu a vzpomínal na drastické situace Židů v koncentračních táborech, mně utkvěl v paměti především jako veselý, milý a stále usměvavý pán, který se svými vtipy snaží pobavit i obecenstvo. Děkuji, že mi to bylo umožněno, stejně jako jsem si měla možnost pohovořit jen tak u sklenky vína ...

Arnošt Lustig, nevyčerpatelná studna vtipů a optimismu ...

26. února 2011 zemřel známý spisovatel

Jak by měl být psán blog ...

Jeden můj kolega, který přišel na můj blog poprvé, se za mnou v práci zastavil, a aby řeč nestála, tak mi předal zajímavou zpětnou vazbu. Po přečtení pár mých článků odhodlaně řekl, jistě aby mě neurazil: "Tak, jak mluvíš v práci, píšeš i blog." 

Hovořil také o jedné ze svých bývalých kolegyň, která se rozhodla a odjela na Nový Zéland, kde teď žije se svým manželem a dítětem a píše blog o svém životě; pro něj velice zajímavě. Prý se v práci verbálně příliš neprojevovala, ale její přípsěvky jsou ohromně popisné. Jeho názor mu neberu a právě naopak, ráda se inspiruji, jak ostatní blogeři předávají své myšlenky čtenářům. Přečetla jsem si pár článků a má to něco do sebe, ale není to můj styl a nikoho kopírovat nechci ...

Můj blog jsem já, a proto zůstanu u své mluvy.

Připouštím ale (Ano, i spisovatelé hrdí na své dílo připouští ...) v něčem měl pravdu. Píšu, co se mi honí v hlavě, na styl příliš nedbám. Květnaté popisy si nechávám pro své knihy, nebo pro články, které najdete pod sekcí "Z mé tvorby." Možná právě proto, že jsem nenáročná, již mé stránky navštívilo přes 7000 čtenářů, z čehož jsem měla obrovskou radost. Jak můj přítel záhy reagoval na toto číslo: "No, to není moc.", tak mi tu radost trošku zkazil. 😂 Ale jak ho znám, tak mě chce tímto pouze škádlit, aby mě vyburcoval k lepším výkonům, protože ví, že se mi nejlépe píše, když jsem vzteklá ...

Snažím se oddávat této kratochvíli častěji, ale střídám to poslední dobou i s malováním, které mi pomáhá od stresu v práci. Každé ráno se budím do tmy a doufám, že až vyjdu na ulici, tak se nenadýchám smogu, který vidím, jak se vkrádá za oknem, nebo že mě někdo v těch nočních ostravských ulicích neklepne po hlavě. Stále věřím, že se v psaní zlepším, protože čím víc píšu, tím je blogování jednodušší. I když náročnost na výběr témat je stále kritická ... Bez zpětných vazeb třeba nejsou žádné myšlenky a nejsou žádné články ...

Ale ať neodbočím příliš od tématu, možná by se hodilo malé shrnutí:

Jak by měl být psán blog? Jakým stylem, výběrem slov? 

Nevím, je to různé, podle toho, kdo chcete, aby byl příjemcem.

Podle mého názoru, není ani jedna verze blogu špatná. Chcete psát deník, nebo formou dopisu, či komunikovat se čtenáři, jakoby to byli vaši nejlepší přátelé? Výběr je jen na vás. Moje přání je jen, aby vás psaní, nebo čtení bavilo. Pokud vás nebaví, tak přece můžete číst, nebo psát něco jiného ...

Přeji krásný večer všem ...

Fáma o "hospodských povalečích" ...

Z mých povalečských dní ...

Ani nespočítám, kolikrát jsem měla se svými přáteli i známými rozhovor o bohémském životě umělců. Fascinuje mě, jak si někteří lidé spisovatele zidealizovali a občas, když poslouchám jejich názory na bohumilé, romantické povolání, co tedy autoři dělají, nebo nedělají, hned bych spisovatelkou byla na plný úvazek ...

A tak se častěji zamýšlím nad tím, jaké by to bylo žít pouze pro umění. Nemít žádné statky, čekat jen na příspěvky od ostatních a celé dny se válet v kavárnách, hospodách, nebo na cestách s jedním batůžkem na zádech, v němž by byl uschován notes a pero. V lepším případě počítač, nebo jen mobilní telefon s připojením na internet Dokázala bych vůbec psát knihu, nebo bych se zaměřila pouze na cestovatelské zážitky? Jak by to vypadalo, kdyby mi došly peníze a potřebovala bych sehnat další, abych nemusela noc strávit někde na ulici? Neboť i existenční problémy někdy patří k tomuto životu ...

Znám mnoho spisovatelů, u nichž jsem byla na autorských čteních, kteří jsou skutečně slavní, a přesto život i povolání nemají tak snadné, jak si ostatní představují. Většinou jim umění vezme spousty věcí ze soukromého života, jsou několikrát rozvedení, musí mít další zaměstnání na úkor tvorby, ale víte co?

Mají svobodu ducha, kterou jim všichni závidí ... 

Jsou volní jako ptáci, řídí si svůj život svými pravidly. Přesně tato skutečnost mě na spisovatelích nejvíc baví. Dělají a říkají, co chtějí, a ač většinou píšou jednu větu za druhou, postavy jsou vymyšlené, nebo mají reálné charakterové vlastnosti, někdo tam venku je slyší a čte stejné věty, které se jim zrodí v hlavě. Mají fanoušky, kteří je vnímají jako popové hvězdy a čekají po půlnoci na otevření knižního obchodu, aby byli první, kteří budou držet v ruce další díl z nové série.

Jsou inspirující ...

Nejsem sice bohém v pravém slova smyslu, ale svou sílu vnímám právě ve své volnosti a očekávání, že jednou, a třeba to již nebude dlouho trvat, pár lidí zakopne o mé strany a budou rádi, že si něco malého přečetli. A pak znovu a další a další ...

V posledních pár dnech kolem mě tací lidé prošli, které jsem inspirovala a kteří stejná slova použila přede mnou. Citují mi mé vlastní myšlenky, vlastní řádky, které jsou součástí tohoto blogu. Musím říci, že je to zvláštní pocit, ale je to tentýž pocit, který mě u psaní drží již 24 let ...

Ať žijí hospodští povaleči, kteří z vlastních slov tvoří budoucnost jiných.

 Doufejme, že lepší, než doposud měli ...

A to je i mé přání, aby tyto strany někomu pomohly
 a podle reakcí to vypadá,
že skutečně pomáhají ...

Pokud by vás toto téma ještě zajímalo, psala jsem už o něm kdysi článek z vlastní perspektivy a slíbila jsem, že se k danému tématu ještě vrátím:

Dá se uživit uměním ...

http://nkcsoka.blogspot.cz/2014/11/da-se-uzivit-umenim.html

Jak poznám, že je podzim ...

Náhodná fotografie z procházky ...

Nevím, jak vy, ale pro mě je podzim jedno z nejlepších období v roce. Můj nejoblíbenější měsíc je září, který celou duhovou atmosféru odstartuje. Pak přijdou letáky na nákupy do mého nejoblíbenějšího obchodu, do papírnictví a pokračuje nákup knih. Vím, že začíná škola a pro některé končí prázdniny, ale až dospějí, zjistí, že za to nemůže podzim. Někde jsem četla, že se zvažuje, že se začátek školního roku přesune na měsíc srpen, aby v zimě bylo volno, a pak by se negativní pocit z mého oblíbeného měsíce přesunul na měsíc jiný. Třeba se toho dožiju, kdo ví ...

Teď se nalézáme v době dušiček a Halloweenu, a to je období, kdy se blížíme do finále podzimu, kdy opadává duhové listí, aby ho nahradila bílá pokrývka. V pátek jsem zahlédla pole plné vran a krkavců. Shromáždili se na hřišti u školy a asi se domlouvali, kam poletí. Ze všech obchodů na vás vykukují bezzubé oranžové dýně a lidé si připomínají ztracené duše kostýmy oslavující život. Mně stačí zapálená svíčka v pokoji, která provoní místnost vanilkou, nebo levandulí ...

V tento čas dělám nejdelší procházky, dívám se na létající draky, poslouchám hvízdání vichru v korunách stromů a rozčiluji se, když mi přestaví dobře známé potraviny, protože v obchodě místo jedné hodiny trávím hodiny tři na úkor času, který bych využila bloumáním po okolí, užívala si ty barvy a nechala se inspirovat k psaní ...

Nevím, jak vás, ale mě barvy kolem uklidňují, tak se nechme ještě chvilku rozmazlovat. Přidávám fotografii, která není umělecká, ani nejostřejší, ale je náhodná, pro mě zajímavá a pro tento článek výstižná, protože právě tato fotografie, o níž jsem nevěděla, že ji v mobilu mám, mě inspirovala, abych vám po čase zase něco napsala. Kéž by takovýchto fotek bylo víc. Také se vám nějaké takové válí v mobilu? 

Užijte si je! 

Jsou k nezaplacení, protože zachycují život takový, jaký je, bez strnulých póz a příkras ...

Krásný podzim :-)

Když dělám radost ...

Poprvé uveřejňuji na blog článek o tom, když se snažím někomu udělat radost. Myslím si, že dělám radost docela často, a to nejen pro charitu, ale také dětem, přátelům, proč tedy se nepodělit a třeba inspirovat ostatní k něčemu jednoduchému a určitě zcela originálnímu. Už od několika lidí jsem slyšela, že jsem člověk, který vzbuzuje u druhých touhu tvořit a inspiruji je:

 tak pojďte tvořit se mnou a přestaňte se vymlouvat ... 

Tento příběh začal zcela nevinně:

Byla jsem pozvána na narozeninovou party, kde jsme chtěli s přítelem vytvořit nějaký neuvěřitelný a zcela originální dárek. Jelikož je oslavenec obrovským fandou HONDY, volba byla jasná, směřovat dárek k jeho koníčku. Navrhla jsem, že bychom mohli vytvořit tričko z fotky jeho auta, kterou mu "čorknu" ze sociální sítě, aby to bylo překvapení. Udělala jsem to takto už několikrát pro jiné lidi, tak mi nápad přišel hodně jednoduchý a lehce proveditelný. Shodou okolností jsme se s přítelem shodli na té samé fotce.

Fotografii jsem začala upravovat: ořezávat, začerňovat apod. Najednou však to nebylo dost originální, a tak přítel navrhl, že místo fotografie bych jeho auto měla rovnou nakreslit a že až tu kresbu budeme tisknout na tričko ...

Usmála jsem se a vduchu jsem si myslela, že to je pro mě asi nadlidský úkol. I když poslední dobou zkouším malovat a mým snem je ilustrovat si vlastní knihu, zatím jsem neměla tolik cviku, abych auto překreslila na plátno, takže zbyly pastelky ...

Přiznám se, že v pečení dobrot jsem si jistější, ale pokud chceme vytvořit pro kamaráda originální dárek, tak halt musím bojovat. Několik hodin překreslovaní, gumování, a pak šrafování vykouzlilo tento výtvor, který prošel schválením nás obou ...

Dalším krokem bylo vytvořit triko. Řešila jsem, zda bych obrázek měla obtáhnout černým fixem, naskenovat, nebo vyfotit, aby se lehce dal umístit na tričko, a doufala jsem, že až obrázek na tričko uveřejníme, tak v něm oslavenec pozná své milované auto a nestane se z něho jen nedefinovatelný  rozlitý flek barev.
Nakonec jsem obrázek naskenovala, a poté jsem ho nechala graficky vystřihnout  a natisknout. Výsledek vidíte níže.

Nikdy není pozdě začít s něčím, co vás baví a naplňuje. 

A že nemáte čas? 

Ruku na srdce, je tomu skutečně tak?

Přeji pěkný den :-)

Proč Blogerka začíná s Vlogem ...

Před několika dny jsem na sociální síti uvedla, že testuji svůj nový VLOG. Pár mých přátel mi napsalo do zprávy, že "co to zase blbnu a jestli už přestávám psát blog", nebo "jestli mi blog jako nestačí". Dokážu si je živě představit, jak se opět ťukají prstem do čela a říkají si, že jsem se dočista zbláznila...

Nejde o to, že by nestačil, spíše se rozšiřuje možnost zkoušet a dělat i jiné věci, než jen psát. Ač se to nezdá, ne vždy jsem schopna po dlouhém dni v práci zasednout k psaní, a pokud nemám čas už ani na toto, jak mám přemýšlet o nových tématech, nebo příbězích?

 Fotoaparát a kamera jsou jasná volba ...

V současné době každý mobilní telefon má takovouto funkci a máte ho vždy po ruce, i když jste právě v zahraničí, na výletě, nebo jedete jen do práce. Všude na internetových stranách čtete, že se doba jaksi zrychluje, a ač ještě stále s obdivem zjišťuji, že pár skalních fanoušku nepoužívá čtečky, čte vypůjčené knihy z knihoven i v tramvaji a není jich málo, většina se za posledních pár let soustředí spíše na filmovou tvorbu. Před časem jsem začala čichat ke scénáři, a tak je jasné, že si přeji se trošku posunout dál, i když je to opět na úkor psané tvorby...

Dalším impulzem byla nedávná dovolená na pro mě tajemném ostrově Tenerife, kde každých pár metrů na vás vybafne úplně nová krajina, ale o tom, až v nové rubrice mého blogu Proč cestovat se spisovatelkou. Připravuji ji už několik měsíců a chci připojit nejen obrázky a vtipné příběhy, ale také mluvené slovo a část videí, které jsem měla možnost natočit, i zodpovědět pár otázek ohledně cen vypůjčených aut, jídla a atrakcí, které jeden z Kanárských ostrovů nabízí. Na tyto dotazy se mě pár přátel již ptalo, třeba pomůžou i někomu dalšímu ... 

Tenerife - Loro Parque

Takže vidíte, nejde o zrušení blogu, jen o rozšíření, abyste si vše mohli i prohlédnout mýma očima. (Neodolala jsem a jednu malou ochutnávku jsem vám přichystala již teď). Nebojte, stále píšu, i když ne tak často. V posledních pár měsících jsem zůstala viset u paní Slepičkové, u níž mám ještě stále pár příběhů rozpracovaných, tak snad se její další lumpárna brzo objeví i na těchto stranách ...

Jen připomínám, že seznam všech rubrik najdete na levé straně od textu a je jen na vás, která z nich pro vás patří mezi ty oblíbené. Budu se na vás opět těšit zase příště. Věřím a doufám, že to bude hodně brzo ať na BLOGU, či na VLOGU (odkaz brzy dodám do dalších článků).

Mějte se moc příjemně a usmívejte se ...

Jak zapomenout na škodolibost ...

Po dlouhé sérii pozitivních a humorně laděných článků jsem nucena psát o něčem, co je občas negativní, občas se objevuje bez uvážení. Nevím, zda se vám to stalo také, ale někteří lidé neunesou váš úspěch, a když se vám něco nepovede, tak jsou chorobně škodolibí, a  navíc dělají naschvály ...

Jelikož mám teď za sebou skutečně čerstvý zážitek, snažila jsem se o této povahové vlastnosti zjistit víc. Na internetu jsem našla několik zajímavých článků, které se právě týkají tohoto lidského rysu, a docela mě pár psychologických úvah překvapilo ...

Zlomyslný prý člověk bývá tehdy, pokud konkurent zaškobrtne, protože cítí, že by to mohla být jeho šance jak uspět ... 

Je až s podivem, jak se tyto špatné vlastnosti kumulují u jednoho jádra. Úspěch, neúspěch, závist, boj, přirozený výběr. Jakoby veškeré životně důležité události musely projít těmito jevy; řekla bych Darwinovským vývojem. Jednodušeji a nadneseně řečeno:

Možná se už nemlátíme po hlavě kyji a netaháme se za vlasy do jeskyň, ale stále je mezi námi ten pud bojovat a za každou cenu vyhrát ...

Není to smutné? Pracovala jsem v mnoha společnostech na různých pozicích a vnímám jakýsi rozpor v myšlence, že máme být týmovými hráči, ale na druhou stranu si jako jedinci neseme vlastní viny a přešlapy a závěrem zjišťujeme díky škodolibosti ostatních, že jsme bráni za rivaly, čímž asi týmová dynamika nemůže být úplně týmová. I když prý zdravá konkurence dopomáhá růstu skupiny ...

Patřím mezi lidi, kteří příliš vnímají negativní jevy z okolí, dříve než se k nim dostane důvod této nečekané negativní energie. Cítím týmovou dynamiku. Kdo však tímto darem neoplývá, nevěšte hlavu a vemte si ze zlomyslnosti to pozitivní: 

Chybovati je lidské, díky tomu se člověk rozvíjí a roste.

Jste pro někoho konkurence, což znamená, že vám ten člověk i lecos závidí.

Mějte se pěkně a hlavu vzhůru, někdy musíte být dole, abyste se zase vyškrábali nahoru, a pak to stálo za to ...

💜😊💜

Existují paranormální jevy?!

Co to vlastně paranormální je? Podle slovníku je to něco, co vybočuje z normálu, definice zahrnuje také neobyčejné schopnosti například vnímání. Když mi někdo řekne slovo paranormální, jako první mě napadne velice známý seriál Akta X. Ale někdy, někdy prostě je i můj život dost zvláštní, abych ho s čistým svědomím mohla nazvat paranormálním ...

Bylo nebylo jedno sobotní ráno, kdy si tak pěkně jdete do obchodu a na cestě se objeví černá kočka. Nejste člověk, který by věřil na pověry, a tudíž přešlápnete pomyslnou čáru neštěstí s igelitkou plnou nákupu. Že Vám během cesty zůstane roztržená taška v ruce a nákup tak tak zachráníte, aby se neválel na zemi, jeden pomeranč se stejně někam zatoulal, a celou cestu žonglujete s dalšími ingrediencemi, nešťastné černé kočce nepřipisujete ... 

Dorazíte domů, předáte rodičům objednaný nákup, zapadnete se snídaní na gauč a zapnete televizi dálkovým ovládáním ... CO TO? Nad bednou se najednou objeví atomový hřib. Televize zkolabovala a již nevydá ani hlásku. Řeknete si, že byla stará a že jste asi v rodině už potřebovali nový přístroj. Rodiče Vás nepochválí a  s rozmrzelým obličejem Vás raději pošlou dělat "něco užitečného"...

Pochopíte, že jste přešlápli a vlastní iniciativou se chopíte vysavače, který několikrát zakašle, a pak se rozjede. Vysáváte nějakou chvíli a z ničeho nic ucítíte spáleninu. Vysavač ještě párkrát zavrčí, a nakonec umírá s šedavým kouřem a smradem. Opět si vyslechnete už trošku nabručenější láteření starších obyvatelů bytu a je Vám nakázáno jít pomáhat do kuchyně, kam odcházíte se svěšenou hlavou, ale s ještě větším úsilím pomáhat ...

Sourozenec právě vytváří nějakou sladkou poobědní tečku, a tak Vám na chvíli podá mixér, aby si našel další nádobu na vyšlehání šlehačky. Jen co se mixéru ujmete, ručka Vám zůstane v ruce a zbytek zařízení s třísknutím spadne na zem. Ručka zůstává stále ve Vaší ruce a Vaše ústa se otvírají k omluvě. Nakonec párkrát zalapáte po dechu, ale raději neřeknete nic...

Derou se Vám slzy do očí, když po Vás v kuchyni někdo chce skřidlu a Vy vlastně vůbec nevíte, co to je. Když z ostatních vydolujete, že se jedná o pokličku, najdete ji ve skřínce a při předávce Vám ouško opět zůstane v ruce a zbývající část padá s třísknutím na zem, jste následně vykázání ze všech prostor bytu a je Vám zakázáno cokoliv dělat ...

Co naděláte: Když to prostě nejde, tak to prostě nejde ...

Odcházíte tedy ven posedět s přáteli, postěžovat si na svou gramlavost, která rodinu stála za jeden den několik tisíc. Při návratu domů v nočních hodinách Vám noha podklouzne na něčem mazlavém. Až v bytě zjišťujete, že to bahno rozhodně není, protože to nevábně voní něčím zcela jiným. Připomíná Vám to psí exkrement. Nezbývá Vám, než se už jenom hystericky usmát ... život byl definován jedním paranormálním dnem Vašeho života:

Máte prostě štěstí v neštěstí ...

Stávají se Vám takové dny také?

Mně běžně. Nebojte, nejste v tom sami ...

Proč si (ne)číst návody ...

Každý inteligentní člověk, když dostane nový přístroj, tak dříve, než ho zapojí, si pečlivě nastuduje návod. Hmmm ... nicméně proč být inteligentní, když bez návodu zažijete více dobrodružství?! Někdy si Vás dobrodružství najde samo, i když o něj vůbec nestojíte, třeba když zmiňovaný návod není, ale opravdu není k nalezení. Ale začnu pěkně od začátku ...

"Pořádek je pro blbce, inteligent zvládá chaos!"

Jistě všichni jsme v pubertě zažili nějaké ty nedokonalosti pleti. Standardní procedurou je co nejvíc se terorizovat a čistit pleť, co to dá, a doufat, že to časem zmizí. Naivně si říkáme, že vše lze zakrýt makeupem, nebo v lepším případě, že z toho časem vyrosteme. Když ten čas jaksi nenastává, protože ač je Vám po 20ti, tak stále PPZetka raší (Pupínky Pohlavní Zdrženlivosti, kdo by náhodou neznal terminus technikus), nezbývá Vám než najít alternativní způsob mučení ...

Nejprve samozřejmě zamíříte k lékaři, který Vám předá nějakou mastičku nevábné vůně bělejší než maska mimů. Máte to mít natřeno na obličeji několik hodin a vypadáte, jako byste prošli další fází neštovic, nebo Vás přinejmenším napadlo hejno nenažraných komárů; přesněji samiček, samci totiž nekoušou (příroda to pěkně zařídila: Mrchy jedny!) ...

Když tento teror zdárně přežijete bez újmy na zdraví, následuje fáze číslo 2.: Začít se opalovat. Mno jo, ale léto daleko a slunce v Ostravě přes ten smog nedostává příliš mnoho šance na jakýkoliv obnažený projev, a tak Vás napadne horské slunce. Pro mladší ročníky: je to takové malé solárko, které podle nových expertíz už může při určitém záření způsobovat i rakovinu ...

Svízel nastává, když po vytáhnutí přístroje z krabice, nemůžete dohledat nažloutlý papír s důležitým návodem. Zastrčíte ho tedy do zásuvky, nasadíte si malé brýlky; vypadáte, jakobyste právě chtěli skočit do bazénu, a zapnete nejprve jedno světlo a po několika dlouhých minutách druhé. Obhlížíte stav zářivek přilepení nosem přímo na přístroj, a když usoudíte, že to tedy opravdu funguje, vypnete světlo a mašinku schováte. Příznačně si naplánujete zítřejší den, kdy vše vyzkoušíte, a těšíte se na skvělý účinek. Do postele uleháte s pocitem, že těm bídákům na obličeji dáte co proto ...

Jaké je však Vaše zklamání, když nemůžete usnout, neboť po obličeji Vám začnou tančit mravenci polku. Běhají sem tam, podupávají si do rytmu a zdá se, že nevynechávají žádnou část kůže Vaší tváře. Ráno se probudíte s pálivým obličejem a při prvním pohledu do zrcadla zjišťujete, že se z Vás přes noc stal Japonec. Hlavu máte dvakrát tak velkou, červenou a jediné, co z obličeje poznáváte, jsou oči, kolem nichž jsou krásně vypálené plavecké brýlky i s gumičkami. Nu což. Nezbývá než navštívit lékaře ...

Venku pod mrakem; vypadá, že budou padat nejméně trakaře a vy si nasadíte baseballovou čepku a brýle jako za krásných slunečních dnů, abyste eliminovali, co největší škody. Vyrážíte do ulic jako Američan na výzvědy. Snažíte se klopit zrak a posouváte si více čepku do čele, aby kolemjdoucí viděli co nejméně z Vašeho rudého obličeje. Čím víc se snažíte být nenápadní, tím víc jste podezřelejší a nápadnější. Ještěže máte lékaře za rohem ...

Těžce otvíráte dveře do čekárny a všimnete si, že zde sedí jen jedna starší dáma s francouzskou holí. Pozdravíte a posadíte se na vedlejší lavičku za rostlinu většího vzrůstu, která narušuje přímý výhled. Sundáte si tedy čepku; na odložení slunečních brýlí nemáte odvahu. Agentce FBI spadne hůl na zem. Předkloní se a zvedne ji, přitom zavadí o Váš obličej. Dáma v letech ztrácí stud a hůl padá na zem znovu, samozřejmě, aby si Vás lépe prohlédla. Pomyslíte si, když hůl už po páté v řadě třískne o zem, že kromě toho, že má babka problémy s nohama, by měla zajít ještě k neurologovi, aby ji překontroloval hlavu a popřípadě motoriku rukou ...

Oddychnete si, když se konečně ztratí v místnosti u sestry. Sestra od Vás s mírným úsměvem vezme kartičku pojišťovny a vyzve Vás, abyste ještě chvíli posečkala, než přijdete na řadu po ženštině s berlí. Neubrání se mírnému zachichotání, když za sebou zavře dveře. Modlíte se, aby už nikdo nepřišel. Snad se Vás osudu zželelo, neboť po chvíli se dveře otevřou a vychází paní s berlí a plnou rukou lístečků do lékárny. S úsměvem pozdraví sestřičku a opět si Vás prohlíží s mírným kýváním hlavy ze strany na stranu ...

Do předordinační místnosti se valíte jako velká voda, protože právě přišel další člověk do čekárny. Sestřička Vám předává kartu s chorobopisem a Vy ladně vbíháte do ordinace, sedáte na lůžko a při pozdravu konečně sundáváte maskovací sluneční brýle. Po zaražené odpovědi na pozdrav se paní lékařka zvedne od stolu a neustále se k Vám točí zády. Vy vidíte jen mírné otřásání zad a po chvilce, když popadne dech, se zajíkavě omluví a vyběhne k sestřičce. Z vedlejší místnosti se ozve hurónský smích, který je doprovázen přerušovanými instrukcemi lékařky a občasným smíchem sestřičky ...

Podíváte se do zrcadla a pochopíte: Napuchlý rudý obličej, který způsobuje, že Vaše hlava je opticky 3krát větší než normálně, skoro žádné oči a vypálená bílá kola propojená malými nitěmi od brýlků. Usmějete se také, a kdyby byla možnost, zrudnete o dalších pár čísel barevné škály ...

Když se obě dámy opět dostávají do profesionální roviny, přichází do ordinace dvojí komando. Lékařka si Vás prohlédne, a poté dá příkaz sestřičce, aby Vám píchla něco do žil. Neptá se, jak se Vám to stalo, jen naťuká něco na počítači a předá instrukce pro lékárníky. Mučení finišuje, sláva!

Opět si nasazujete brýle a čepici a opouštíte ordinaci rychleji, než byste měli. Převálcujete staříka, který přišel na odběr krve a ledabyle pozdravíte nové členy v čekárně. Vybíháte na ulici a zamíříte k nejbližší lékárně. Otevřete prosklené dveře a při druhých se ozve cinknutí, které upozorňuje prodejce, aby vylezli ze svých skrýší a obsloužili Vás. Všimnete si mladého lékárníka, který zapadne zpět do regálu s hlasitějším smíchem a větou: "Tak tohle fakt nezvládnu."

Vystřídá ho starší kolegyně, která s úsměvem a pochopením předává kalciovou mast: "To jste byla asi na horách, že?" Kývnete, nebudete přece lékárnici vysvětlovat, že na horách o víkendu pršelo a že Vy nemáte nic jiného na práci, než se dívat do horského slunce. Ať si aspoň myslí, že jste si to pořádně užili. Doufáte, že se nezeptá, kde jste byli. Tak jo, zeptá. Vydolujete Alpy a popadnete věci z pultu. Ani nepozdravíte, když vybíháte na ulici ...

Několik dní se trápíte, ale za 14 dní se vše vrací do normálu, konečně se Vám neslupuje kůže a nezůstávají žádné jizvy. Máte radost, když konečně najdete návod a prostudujete si, že byste před naším milým přístrojem měli vysedávat jen 5 minut a nejmenší vzdálenost by měla být 15 cm. Nicméně svůj účel přístroj splnil. Sourozenci přeci existují proto, aby Vám Vaši radost ještě opepřili: "Tak vidíš, ty beďary fakt nejdou vidět."

Proč tedy číst návody? Po této story fakt nevím ...

Jak vyzrát nad trapasy ...

Zcela běžná situace. Budu konkrétnější; tedy pro mě zcela  běžná zimní situace. Spadnete na chodníku v největší zácpě, kterou můžete v Ostravě zažít; tedy před frontou aut stojících na červenou. Prožene se Vám v hlavě už asi po sté, proč si už konečně nekoupíte pořádné zimní boty, které nekloužou, když se Vám na ledovce denně rozjíždí nohy všemi směry a Vy se modlíte, abyste opět neleželi na chodníku?!

Zvedáte se těžce ze země a odlepujete jednu hnátu za druhou, oprašujete zbytek šedavého poprašku -stále si nejste jisti, zda je to skutečně sníh - zpět na zem a láteříte, že jste špinaví. Doufáte, že neuklouznete znovu; a pak strnete, protože koutkem oka zahlédnete, jak se 4 až 5 aut, které stále čekají na zelenou, otřásají smíchem. Řidiči již nesledují provoz, ale třepou rameny sem tam a ukazují na Vás prstem. Nu což. Zahrajete si na dámu. Otočíte se ke svému publiku a ladně se ukloníte; čekáte na aplaus ...

Řidiči i spolujezdci zůstanou chvíli v šoku, a pak se z prvního okna auta vynoří palec nahoru. Úsměv na Vaší tváři je o to větší, když si uvědomíte, že jste někomu zpříjemnili smutný den v chorobné zácpě dnešní civilizace ...

"Není nic horšího, než jít stejnou cestou jako ostatní." (Charles Bukowski)

Stávají se však i zajímavější situace především na rodinných událostech, jakou je například svatba ve Vaší rodině, kdy nejprve nechtíc připálíte nevěstin závoj. To se ještě nějak schová, když se najdou ladné ručky, které vše hbitě opraví. Oddechnete si, když si nevěsta absolutně nic nevšimla a věnuje se svému jedinečnému a nezapomenutelnému dni. Vzápětí však nasadíte všemu korunku, když ji po prvním novomanželském polibku místo ovací a gratulace, popřejete všechno nejlepší k narozeninám, které nevěsta bude mít až za několik měsíců ...

Nevěsta si nepamatovala téměř nic zajímavějšího z poobřadní veselosti než to, že jí někdo přál k narozeninám ...

Z čehož vyplývá:
Každé vybočení z jakéhokoliv stereotypu den okoření, a ač ze sebe uděláte hlupáka, alespoň se další zasmějí. Být šaškem pro smutné lidi není zase tak špatné aneb nebrat tyto situace vážně je ta nejlepší možná rada:

"Hlavně se z toho neposrat!" (Charles Bukowski)

A co bych Vám popřála? Možná potkat za den několik takových bláznů, aby Váš den byl usměvavější a krásnější ...

Pozor na Murphyho zákony ...

Edward Aloysius Murphy:

"Co se může pokazit, to se pokazí."

Začetla jsem se do definice Murphyho zákonů, neboli zákonů schválnosti, které se týkají chybovosti a jakéhokoliv lidského selhání, a v okamžiku mě napadl další námět na článek. 

Komu by se denně nestávaly nějaké trapasy, které definuje nějaké pravidlo tohoto amerického leteckého inženýra?

Standardní situace, kdy se snažíte odemknout dveře, máte pouze dva klíče a v nejlepším případě otevřete až na potřetí, v nejhorším zalomíte klíč, popřípadě zjistíte, že klíč, který celou dobu rvete do zámku, není ani od těchto konkrétních dveří a původní svazek jste nechali zamčený právě za těmi dveřmi, které se snažíte celou dobu odemknout. Škála možností, co se pokazí, je nevyčerpatelná, tedy alespoň v hororových scénářích ...

"Jestliže jde vše podle plánu, stala se někde chyba."

"Zkušenost je věc, kterou získáš až potom, cos ji potřeboval."

Nejiná situace nastane, když potkáte kamarádku, kterou jste skutečně dlouho neviděli. Dejme tomu tři roky. Poptáváte se, jak se za tu dobu měla, zda se něco v jejím životě změnilo. Prostě se snažíte naskočit do rozjetého vlaku a navázat tam, kde se Vaše cesty rozešly. Všimli jste si, že trošku přibrala a že má malé bříško, Chcete být zdvořilí, máte upřímnou radost a pogratulujete ji k blížící se rodině. Najednou vidíte ten vyděšený, uražený pohled, protože kamarádka není těhotná ... Upsss ... Pak následuje chvilka trapného ticha a její omluvný tón v hlase, že by měla zhubnout. Hlavou se Vám prožene, proč jste jen nemlčeli?! Máte jistotu, že kamarádství je vzápětí v tahu ...

"Jestli se cítíš dobře, uklidni se, ono tě to přejde."

Skutečný Murphyho zákon však nastane, když o několik měsíců později potkáte kamarádku na plese, kterou - podotýkám - potkáváte docela často, a přesvědčujete známou, která ji vidí jednou ročně právě na tomto plese, že těhotná není, že jen trošku přibrala a hlavně, ať jí to, proboha, neříká, že by jí mohla urazit. A hádejte co? Kamarádka byla těhotná a již na svatého Valentýna oslavila narození miminka, k čemuž ji moc gratuluji ...

Co říci závěrem: život je plný Murphyho zákonů, kterým se nevyhneme, ale přecejen:

„Usměj se, zítřek bude horší.“

(u nás však vždy s dobrým koncem ... )

Jak přežít svou blbost...

Někdy potkáte lidi, kteří  Vás inspirují k napsání nějakého článku, a tak se stalo i mně. Správný spisovatel, jak jsem se v dřívějším zápisu již zmínila, se snaží najít téma všude kolem sebe. Tak i má maličkost, jako jiní spisovatelé - Božena Němcová, Karel Jaromír Erben nebo Jaroslav Hašek  -navštěvuji svoje přátele a poslouchám jejich historky a ty nejzábavnější si zapisuji ...

Takto mám připravenou celou povídkovou sadu o zvířátkách, které jejich páníčci nechtíc zbavili života. Věřím, že pro milovníky zvířat by kniha byla propadákem, ale pokud bych příběhy zpracovala ad absurdno s komediálními prvky, mnoho smutných lidí by se rozveselilo ...

Dnešní námět je tedy: jak přežít svou blbost ...

Do mé sbírky se vloudil i příběh o kamarádce, která si během spánku na gauči fénem způsobila popáleninu třetího stupně na jedné ze svých noh. O to bizarnější příběh se jedná, že během krátkého časového období si stihla něco udělat i s rukou a opět s nohou. Dotáhla to do takové fáze, že se již nikdo jejím úrazům nediví a čeká další neuvěřitelnou story o její šikovné nešikovnosti ...

Můj docela nový kamarád, který hýří vtipem, kde může, asi nikdy nezapomene na své letošní narozeniny, které oslavil příznačně 1. ledna, kdy ostatní objímají mísu. Svou novoroční oslavu bude spojovat s návštěvou na pohotovosti, protože si den před svými narozeninami na procházce zlomil prapodivným způsobem nohu. Prý o díru na cestě, kterou před ním bez úrazu zvládlo pár dalších kamarádů. Dnes o tom mluví s mírným úsměvem, ale věřím, že příští rok, až se ho na tuto story zeptám znovu, bude jeho příběh nepřekonatelným humorným zážitkem ...

A do třetice přidám ještě svou neobratnost, protože i mně se docela často nevyhýbají dny, které s láskou nazývám Den D, neboli Den Debil. Nevím, kdo z Vás čtenářů někdy plachtil z řetízkového kolotoče v plné rychlosti a zažil, jak mu při pádu vlají vlasy, zatímco ostatní s úžasem a vyděšenými výkřiky sledují let osamělého dítěte s Mickey mousem na hrudi. Chyběla mi jen pověstná pláštěnka s rudým nádechem.

Každá událost má za následek další události. Táta ve stejný den odcházel na svůj oblíbený fotbal a o dvě řady za ním se místo o fotbalu, který byl již prohrán, rozebírálo dítě, které umírá na ARU, protože prý spadlo z řetízkového kolotoče. Nenechte se mýlit. Nic mi nebylo. Dítě s Mickey mousem se usmívalo doma a poslouchalo vtípky, že si příště musí s sebou zabalit minimálně kapesník, aby se svou muší váhou lépe plachtilo, či použilo kapesník jako záchranný padák ...

Ač příběh začínal špatně s odstupem několika desítek let už jen vykouzlí úsměv na tváři ...

Každý, i ten nejhorší den se dá přežít s úsměvem ...

Budu se  na Vás tedy těšit v příštím článku a jistě přibalím i dávku úsměvu.

Znovu začínám ...

Otvírám dvířka čtvrtého roku života mého blogu a zjistila jsem, že mám po dlouhé době svíravý pocit v hrudi, jakobych se nemohla pořádně nadechnout. Každé ráno chodím do práce a zase z práce a umění se z mého života postupně vytrácí. Jako články na mém blogu. Tiše. Jako když na jaře roztaje poslední sníh a během jednoho týdne se ze zimních bund převlečeme do kraťas. Člověk zapomíná na krásu kolem a užírá se starostmi, běhá v kruhu jako morče a zaobírá se příliš myšlenkami, které brzdí jeho osobní růst a rozvoj. Chybí mi mé umění a prostor seberealizace v některých činnostech.

Nejvíc mě však děsí fakt, že tento svíravý, dech beroucí pocit se objevil, když jsem překročila na blogu určitou návštěvnost a když jsem začala uvažovat o reklamách, které by mi mohly čas strávený u počítače začít vracet nějakou symbolickou částkou.

Kdysi si mé články četli dva, tři lidi. Zaujmout pozornost byl nadlidský úkol. Dnes již překračuji stovku i více. A mně dochází, že vůči čtenářům a lidem, co mě podporují, mám jistou nepsanou dohodu nezklamat je. Čím víc však o tom uvažuji, najednou mi dochází ta zátěž, která je však i neuvěřitelným impulzem sednout si po náročném dni a začít zase psát. Psát jako o život. Možná větu, nebo dvě, nebo nějaký ten odstavec.

A pak vše plyne samo od sebe. Slova dýchají vlastním životem a obarvují svět pastelkami z duhy. I psaní je trénink a umělec, který přestane psát, se opět musí rozepsat. Někdy to jde snáze, jindy méně, ale když začnete a věnujete se svému dílu, opět si Vás najde jako nejlepší přítel.

Nevzdávejte to! Tak jako Vy věříte ve mně, protože čtete mé články, tak já věřím ve Vás.

Vítám Vás u 4. roku mého blogu, snad se mi podaří letos další husarský kousek, který převrátí můj život na ruby. Je přece rok kohouta. Je to i můj rok. A co Váš?

I když opožděně, přesto s neutuchající vírou:

Hodně štěstí všem a mnoho úspěchů do roku 2017. J