Arnošt Lustig, vypravěč vtipů ...

Arnošt Lustig ve Fiduccii v roce 2007

Arnošt Lustig je druhý autor, který se mi vloudil do vzpomínek a chtěla bych ho představit na svém blogu, protože jsem měla možnost se s tímto velikánem setkat ještě na studiích. Jednalo se pouze o jeden večer v ostravském středisku Fiduccie, ale přesto mi vzpomínka utkvěla v paměti, i když autor zemřel před několika lety a můj večer letos oslavil  výročí 10 let ... 

Cítím závan vichru, jakoby mě nostalgie vracela zpět, a poslouchám otázky moderátora, který byl tehdy mým vyučujícím na Ostravské univerzitě: "Jak byste popsal jedno obyčejné ráno v koncentračním táboře?" 

Velikán se usměje a pokračuje židovským vtipem. Řekne jich ještě několik,  než se moderátor opět dostane ke slovu a zopakuje svou otázku důrazněji: "Jak vypadalo jedno obyčejné ráno v koncentračním táboře?" 

Autor židovských próz chvíli mlčí, poté řekne jednu větu, která navazuje na otázku, ale nezodpovídá ji, a pokračuje dalším židovským vtipem.
Situace se zopakuje ještě jednou, než moderátor pokročí k další otázce ze svého seznamu, který má položený před sebou na stole ...

Na fotce se o něj rezignovaně opírá loktem, protože pochopil, že nic nezmůže proti výmluvnosti této persony ...

Z popisu Arnošta Lustiga jsem sice nezjistila, jak vypadal den v koncentračním táboře, ale vzpomínám si, že takto usměvavý večer, plný optimismu jsem již dlouho nezažila ...

Až po vlastní zkušenosti, kdy jsem měla možnost spatřit vše na vlastní oči v Osvětimi, chápu, proč takový spisovatel světového formátu raději vyprávěl vtipy a soustředil se spíše na tvorbu, kterou dělal v posledních letech, než na to, co prožil v dávné minulosti. Také jsem chtěla zapomenout, a to jsem byla pouze na návštěvě ...

Koncentrační tábor v Osvětimi

Ač je Arnošt Lustig považován především za spisovatele, který psal o holokaustu a vzpomínal na drastické situace Židů v koncentračních táborech, mně utkvěl v paměti především jako veselý, milý a stále usměvavý pán, který se svými vtipy snaží pobavit i obecenstvo. Děkuji, že mi to bylo umožněno, stejně jako jsem si měla možnost pohovořit jen tak u sklenky vína ...

Arnošt Lustig, nevyčerpatelná studna vtipů a optimismu ...

26. února 2011 zemřel známý spisovatel

Jak by měl být psán blog ...

Jeden můj kolega, který přišel na můj blog poprvé, se za mnou v práci zastavil, a aby řeč nestála, tak mi předal zajímavou zpětnou vazbu. Po přečtení pár mých článků odhodlaně řekl, jistě aby mě neurazil: "Tak, jak mluvíš v práci, píšeš i blog." 

Hovořil také o jedné ze svých bývalých kolegyň, která se rozhodla a odjela na Nový Zéland, kde teď žije se svým manželem a dítětem a píše blog o svém životě; pro něj velice zajímavě. Prý se v práci verbálně příliš neprojevovala, ale její přípsěvky jsou ohromně popisné. Jeho názor mu neberu a právě naopak, ráda se inspiruji, jak ostatní blogeři předávají své myšlenky čtenářům. Přečetla jsem si pár článků a má to něco do sebe, ale není to můj styl a nikoho kopírovat nechci ...

Můj blog jsem já, a proto zůstanu u své mluvy.

Připouštím ale (Ano, i spisovatelé hrdí na své dílo připouští ...) v něčem měl pravdu. Píšu, co se mi honí v hlavě, na styl příliš nedbám. Květnaté popisy si nechávám pro své knihy, nebo pro články, které najdete pod sekcí "Z mé tvorby." Možná právě proto, že jsem nenáročná, již mé stránky navštívilo přes 7000 čtenářů, z čehož jsem měla obrovskou radost. Jak můj přítel záhy reagoval na toto číslo: "No, to není moc.", tak mi tu radost trošku zkazil. 😂 Ale jak ho znám, tak mě chce tímto pouze škádlit, aby mě vyburcoval k lepším výkonům, protože ví, že se mi nejlépe píše, když jsem vzteklá ...

Snažím se oddávat této kratochvíli častěji, ale střídám to poslední dobou i s malováním, které mi pomáhá od stresu v práci. Každé ráno se budím do tmy a doufám, že až vyjdu na ulici, tak se nenadýchám smogu, který vidím, jak se vkrádá za oknem, nebo že mě někdo v těch nočních ostravských ulicích neklepne po hlavě. Stále věřím, že se v psaní zlepším, protože čím víc píšu, tím je blogování jednodušší. I když náročnost na výběr témat je stále kritická ... Bez zpětných vazeb třeba nejsou žádné myšlenky a nejsou žádné články ...

Ale ať neodbočím příliš od tématu, možná by se hodilo malé shrnutí:

Jak by měl být psán blog? Jakým stylem, výběrem slov? 

Nevím, je to různé, podle toho, kdo chcete, aby byl příjemcem.

Podle mého názoru, není ani jedna verze blogu špatná. Chcete psát deník, nebo formou dopisu, či komunikovat se čtenáři, jakoby to byli vaši nejlepší přátelé? Výběr je jen na vás. Moje přání je jen, aby vás psaní, nebo čtení bavilo. Pokud vás nebaví, tak přece můžete číst, nebo psát něco jiného ...

Přeji krásný večer všem ...

Fáma o "hospodských povalečích" ...

Z mých povalečských dní ...

Ani nespočítám, kolikrát jsem měla se svými přáteli i známými rozhovor o bohémském životě umělců. Fascinuje mě, jak si někteří lidé spisovatele zidealizovali a občas, když poslouchám jejich názory na bohumilé, romantické povolání, co tedy autoři dělají, nebo nedělají, hned bych spisovatelkou byla na plný úvazek ...

A tak se častěji zamýšlím nad tím, jaké by to bylo žít pouze pro umění. Nemít žádné statky, čekat jen na příspěvky od ostatních a celé dny se válet v kavárnách, hospodách, nebo na cestách s jedním batůžkem na zádech, v němž by byl uschován notes a pero. V lepším případě počítač, nebo jen mobilní telefon s připojením na internet Dokázala bych vůbec psát knihu, nebo bych se zaměřila pouze na cestovatelské zážitky? Jak by to vypadalo, kdyby mi došly peníze a potřebovala bych sehnat další, abych nemusela noc strávit někde na ulici? Neboť i existenční problémy někdy patří k tomuto životu ...

Znám mnoho spisovatelů, u nichž jsem byla na autorských čteních, kteří jsou skutečně slavní, a přesto život i povolání nemají tak snadné, jak si ostatní představují. Většinou jim umění vezme spousty věcí ze soukromého života, jsou několikrát rozvedení, musí mít další zaměstnání na úkor tvorby, ale víte co?

Mají svobodu ducha, kterou jim všichni závidí ... 

Jsou volní jako ptáci, řídí si svůj život svými pravidly. Přesně tato skutečnost mě na spisovatelích nejvíc baví. Dělají a říkají, co chtějí, a ač většinou píšou jednu větu za druhou, postavy jsou vymyšlené, nebo mají reálné charakterové vlastnosti, někdo tam venku je slyší a čte stejné věty, které se jim zrodí v hlavě. Mají fanoušky, kteří je vnímají jako popové hvězdy a čekají po půlnoci na otevření knižního obchodu, aby byli první, kteří budou držet v ruce další díl z nové série.

Jsou inspirující ...

Nejsem sice bohém v pravém slova smyslu, ale svou sílu vnímám právě ve své volnosti a očekávání, že jednou, a třeba to již nebude dlouho trvat, pár lidí zakopne o mé strany a budou rádi, že si něco malého přečetli. A pak znovu a další a další ...

V posledních pár dnech kolem mě tací lidé prošli, které jsem inspirovala a kteří stejná slova použila přede mnou. Citují mi mé vlastní myšlenky, vlastní řádky, které jsou součástí tohoto blogu. Musím říci, že je to zvláštní pocit, ale je to tentýž pocit, který mě u psaní drží již 24 let ...

Ať žijí hospodští povaleči, kteří z vlastních slov tvoří budoucnost jiných.

 Doufejme, že lepší, než doposud měli ...

A to je i mé přání, aby tyto strany někomu pomohly
 a podle reakcí to vypadá,
že skutečně pomáhají ...

Pokud by vás toto téma ještě zajímalo, psala jsem už o něm kdysi článek z vlastní perspektivy a slíbila jsem, že se k danému tématu ještě vrátím:

Dá se uživit uměním ...

http://nkcsoka.blogspot.cz/2014/11/da-se-uzivit-umenim.html

Jak poznám, že je podzim ...

Náhodná fotografie z procházky ...

Nevím, jak vy, ale pro mě je podzim jedno z nejlepších období v roce. Můj nejoblíbenější měsíc je září, který celou duhovou atmosféru odstartuje. Pak přijdou letáky na nákupy do mého nejoblíbenějšího obchodu, do papírnictví a pokračuje nákup knih. Vím, že začíná škola a pro některé končí prázdniny, ale až dospějí, zjistí, že za to nemůže podzim. Někde jsem četla, že se zvažuje, že se začátek školního roku přesune na měsíc srpen, aby v zimě bylo volno, a pak by se negativní pocit z mého oblíbeného měsíce přesunul na měsíc jiný. Třeba se toho dožiju, kdo ví ...

Teď se nalézáme v době dušiček a Halloweenu, a to je období, kdy se blížíme do finále podzimu, kdy opadává duhové listí, aby ho nahradila bílá pokrývka. V pátek jsem zahlédla pole plné vran a krkavců. Shromáždili se na hřišti u školy a asi se domlouvali, kam poletí. Ze všech obchodů na vás vykukují bezzubé oranžové dýně a lidé si připomínají ztracené duše kostýmy oslavující život. Mně stačí zapálená svíčka v pokoji, která provoní místnost vanilkou, nebo levandulí ...

V tento čas dělám nejdelší procházky, dívám se na létající draky, poslouchám hvízdání vichru v korunách stromů a rozčiluji se, když mi přestaví dobře známé potraviny, protože v obchodě místo jedné hodiny trávím hodiny tři na úkor času, který bych využila bloumáním po okolí, užívala si ty barvy a nechala se inspirovat k psaní ...

Nevím, jak vás, ale mě barvy kolem uklidňují, tak se nechme ještě chvilku rozmazlovat. Přidávám fotografii, která není umělecká, ani nejostřejší, ale je náhodná, pro mě zajímavá a pro tento článek výstižná, protože právě tato fotografie, o níž jsem nevěděla, že ji v mobilu mám, mě inspirovala, abych vám po čase zase něco napsala. Kéž by takovýchto fotek bylo víc. Také se vám nějaké takové válí v mobilu? 

Užijte si je! 

Jsou k nezaplacení, protože zachycují život takový, jaký je, bez strnulých póz a příkras ...

Krásný podzim :-)

Když dělám radost ...

Poprvé uveřejňuji na blog článek o tom, když se snažím někomu udělat radost. Myslím si, že dělám radost docela často, a to nejen pro charitu, ale také dětem, přátelům, proč tedy se nepodělit a třeba inspirovat ostatní k něčemu jednoduchému a určitě zcela originálnímu. Už od několika lidí jsem slyšela, že jsem člověk, který vzbuzuje u druhých touhu tvořit a inspiruji je:

 tak pojďte tvořit se mnou a přestaňte se vymlouvat ... 

Tento příběh začal zcela nevinně:

Byla jsem pozvána na narozeninovou party, kde jsme chtěli s přítelem vytvořit nějaký neuvěřitelný a zcela originální dárek. Jelikož je oslavenec obrovským fandou HONDY, volba byla jasná, směřovat dárek k jeho koníčku. Navrhla jsem, že bychom mohli vytvořit tričko z fotky jeho auta, kterou mu "čorknu" ze sociální sítě, aby to bylo překvapení. Udělala jsem to takto už několikrát pro jiné lidi, tak mi nápad přišel hodně jednoduchý a lehce proveditelný. Shodou okolností jsme se s přítelem shodli na té samé fotce.

Fotografii jsem začala upravovat: ořezávat, začerňovat apod. Najednou však to nebylo dost originální, a tak přítel navrhl, že místo fotografie bych jeho auto měla rovnou nakreslit a že až tu kresbu budeme tisknout na tričko ...

Usmála jsem se a vduchu jsem si myslela, že to je pro mě asi nadlidský úkol. I když poslední dobou zkouším malovat a mým snem je ilustrovat si vlastní knihu, zatím jsem neměla tolik cviku, abych auto překreslila na plátno, takže zbyly pastelky ...

Přiznám se, že v pečení dobrot jsem si jistější, ale pokud chceme vytvořit pro kamaráda originální dárek, tak halt musím bojovat. Několik hodin překreslovaní, gumování, a pak šrafování vykouzlilo tento výtvor, který prošel schválením nás obou ...

Dalším krokem bylo vytvořit triko. Řešila jsem, zda bych obrázek měla obtáhnout černým fixem, naskenovat, nebo vyfotit, aby se lehce dal umístit na tričko, a doufala jsem, že až obrázek na tričko uveřejníme, tak v něm oslavenec pozná své milované auto a nestane se z něho jen nedefinovatelný  rozlitý flek barev.
Nakonec jsem obrázek naskenovala, a poté jsem ho nechala graficky vystřihnout  a natisknout. Výsledek vidíte níže.

Nikdy není pozdě začít s něčím, co vás baví a naplňuje. 

A že nemáte čas? 

Ruku na srdce, je tomu skutečně tak?

Přeji pěkný den :-)

Proč Blogerka začíná s Vlogem ...

Před několika dny jsem na sociální síti uvedla, že testuji svůj nový VLOG. Pár mých přátel mi napsalo do zprávy, že "co to zase blbnu a jestli už přestávám psát blog", nebo "jestli mi blog jako nestačí". Dokážu si je živě představit, jak se opět ťukají prstem do čela a říkají si, že jsem se dočista zbláznila...

Nejde o to, že by nestačil, spíše se rozšiřuje možnost zkoušet a dělat i jiné věci, než jen psát. Ač se to nezdá, ne vždy jsem schopna po dlouhém dni v práci zasednout k psaní, a pokud nemám čas už ani na toto, jak mám přemýšlet o nových tématech, nebo příbězích?

 Fotoaparát a kamera jsou jasná volba ...

V současné době každý mobilní telefon má takovouto funkci a máte ho vždy po ruce, i když jste právě v zahraničí, na výletě, nebo jedete jen do práce. Všude na internetových stranách čtete, že se doba jaksi zrychluje, a ač ještě stále s obdivem zjišťuji, že pár skalních fanoušku nepoužívá čtečky, čte vypůjčené knihy z knihoven i v tramvaji a není jich málo, většina se za posledních pár let soustředí spíše na filmovou tvorbu. Před časem jsem začala čichat ke scénáři, a tak je jasné, že si přeji se trošku posunout dál, i když je to opět na úkor psané tvorby...

Dalším impulzem byla nedávná dovolená na pro mě tajemném ostrově Tenerife, kde každých pár metrů na vás vybafne úplně nová krajina, ale o tom, až v nové rubrice mého blogu Proč cestovat se spisovatelkou. Připravuji ji už několik měsíců a chci připojit nejen obrázky a vtipné příběhy, ale také mluvené slovo a část videí, které jsem měla možnost natočit, i zodpovědět pár otázek ohledně cen vypůjčených aut, jídla a atrakcí, které jeden z Kanárských ostrovů nabízí. Na tyto dotazy se mě pár přátel již ptalo, třeba pomůžou i někomu dalšímu ... 

Tenerife - Loro Parque

Takže vidíte, nejde o zrušení blogu, jen o rozšíření, abyste si vše mohli i prohlédnout mýma očima. (Neodolala jsem a jednu malou ochutnávku jsem vám přichystala již teď). Nebojte, stále píšu, i když ne tak často. V posledních pár měsících jsem zůstala viset u paní Slepičkové, u níž mám ještě stále pár příběhů rozpracovaných, tak snad se její další lumpárna brzo objeví i na těchto stranách ...

Jen připomínám, že seznam všech rubrik najdete na levé straně od textu a je jen na vás, která z nich pro vás patří mezi ty oblíbené. Budu se na vás opět těšit zase příště. Věřím a doufám, že to bude hodně brzo ať na BLOGU, či na VLOGU (odkaz brzy dodám do dalších článků).

Mějte se moc příjemně a usmívejte se ...

Jak zapomenout na škodolibost ...

Po dlouhé sérii pozitivních a humorně laděných článků jsem nucena psát o něčem, co je občas negativní, občas se objevuje bez uvážení. Nevím, zda se vám to stalo také, ale někteří lidé neunesou váš úspěch, a když se vám něco nepovede, tak jsou chorobně škodolibí, a  navíc dělají naschvály ...

Jelikož mám teď za sebou skutečně čerstvý zážitek, snažila jsem se o této povahové vlastnosti zjistit víc. Na internetu jsem našla několik zajímavých článků, které se právě týkají tohoto lidského rysu, a docela mě pár psychologických úvah překvapilo ...

Zlomyslný prý člověk bývá tehdy, pokud konkurent zaškobrtne, protože cítí, že by to mohla být jeho šance jak uspět ... 

Je až s podivem, jak se tyto špatné vlastnosti kumulují u jednoho jádra. Úspěch, neúspěch, závist, boj, přirozený výběr. Jakoby veškeré životně důležité události musely projít těmito jevy; řekla bych Darwinovským vývojem. Jednodušeji a nadneseně řečeno:

Možná se už nemlátíme po hlavě kyji a netaháme se za vlasy do jeskyň, ale stále je mezi námi ten pud bojovat a za každou cenu vyhrát ...

Není to smutné? Pracovala jsem v mnoha společnostech na různých pozicích a vnímám jakýsi rozpor v myšlence, že máme být týmovými hráči, ale na druhou stranu si jako jedinci neseme vlastní viny a přešlapy a závěrem zjišťujeme díky škodolibosti ostatních, že jsme bráni za rivaly, čímž asi týmová dynamika nemůže být úplně týmová. I když prý zdravá konkurence dopomáhá růstu skupiny ...

Patřím mezi lidi, kteří příliš vnímají negativní jevy z okolí, dříve než se k nim dostane důvod této nečekané negativní energie. Cítím týmovou dynamiku. Kdo však tímto darem neoplývá, nevěšte hlavu a vemte si ze zlomyslnosti to pozitivní: 

Chybovati je lidské, díky tomu se člověk rozvíjí a roste.

Jste pro někoho konkurence, což znamená, že vám ten člověk i lecos závidí.

Mějte se pěkně a hlavu vzhůru, někdy musíte být dole, abyste se zase vyškrábali nahoru, a pak to stálo za to ...

💜😊💜